Prozaička Iva Procházková (1953) svou literární tvorbou již nesčetněkrát prokázala, jak dobře rozumí zranitelnému nitru dospívajících. Potvrzuje to i její poslední próza Uzly a pomeranče (2011). Čtrnáctiletý Darek se potýká s problémy vlastními jeho věku, k nimž patří nejistota a vnitřní zmatek, starosti s první láskou, vymezování se proti rodičovské autoritě a hledání nových pozic v užším prostoru rodinném i v širších vztazích společenských. Darkovu životní situaci však navíc komplikuje skutečnost, že matka představující bezpečný středobod rodiny zemřela a nezaměstnaný otec až příliš často hledá únik z tíživé reality v alkoholu. Darek tak přebírá na svá bedra i zodpovědnost za mentálně retardovanou sestru.

Procházková za své hrdiny často volí outsidery, v nichž však doutná skrytá jiskra. Tentokrát vybavila hrdinu velkou vnitřní silou, proti níž postavila „události“, jak nazývá osudové životní zlomy, jež vstupují do chlapcova života zvnějšku: matčina smrt, otcova nová přítelkyně, ztráta sociálních jistot, a v důsledku toho bezprostřední ohrožení rodinného mikroprostoru. Název má metaforický přesah. Uzly představují pevné životní zákony, zatímco pomeranče zastupují neméně významný pól vlastní smyslové a emoční zkušenosti. Přehledný svět „uzlových“ jistot, které Darkovi vytyčila matka, se jejím odchodem začíná hroutit a komplikovat.

Nečekaný impuls do Darkova života vnášejí koně. Zapadlý kout Slezska, kde rodina žije, nenabízí otci pracovní uplatnění, a tak přijímá nabídku k účasti na podnikání. Louky za domem promění v pastviny pro koně. Namísto ušlechtilých zvířat, symbolizujících volnost a divokou krásu, však přicházejí vyhublí, fyzicky i psychicky zmrzačení tvorové, kterým má pobyt u Darkovy rodiny vrátit zdraví a šanci na nový život. Darek okamžitě podlehne jejich kouzlu a péče o koně se stává přirozenou paralelou jeho pomoci sestře či invalidnímu sousedovi. Darkův vztah ke koním však navíc odráží touhu po svobodě a přátelství; vyjadřuje přirozené přitakání hodnotám, jako je právo na nespoutaný život, důstojné stáří a klidná smrt.

O to bolestnější zklamání přichází v okamžiku, kdy chlapec prohlédne skutečnou podstatu podnikání, na němž se podílí i jeho otec. Pasáže, v nichž Darek v noci utíká horskou krajinou, aby ověřil či vyvrátil své smutné podezření, připomínají prózu Divoké prázdniny (1967) od Jana Procházky (1929–1971), spisovatelčina otce. Zatímco její hrdince se podařilo vlastním úsilím vybojovat divokému hřebci právo na život, Darek proti pragmatickému světu dospělých nic nezmůže. Okamžik, v němž je bezmocně konfrontován s krutou realitou, mu pomáhá dospět.

Procházková dokáže při budování zápletky i hrdinovy charakteristiky sofistikovaně pracovat s tajemstvím. Prohlubuje rozměr Darkovy postavy, vykreslené personálním vypravěčem, o retrospektivní návraty do minulosti. Z přímé Darkovy perspektivy v nich vyvstávají klíčové momenty chlapcova dětství, jež osvětlují motivace jeho jednání a činí Darkův obraz plastičtějším. Škoda, že větší prostor nezískaly i jiné postavy (například pomeranči vonící energická Hanka či zbabělec Hugo), které vedle Darka působí příliš ploše a schematicky. Dynamické ilustrace Jiřího Franty v sobě mají vtipně zakomponovány segmenty textů a nárokují si čtenářovu pozornost i symbolikou a metaforičností, jejíž dešifrování vyžaduje soustředění na detail. Grafická úprava Marka Meduny koresponduje se zaměřením publikace na adresáty ve věku od 12 let. Uzly a pomeranče jim mohou prostřednictvím čtenářsky atraktivního příběhu nabídnout řadu témat k zamyšlení.