V pořadí druhý český překlad norského autora Tomase Espedala je uveden citátem švédského spisovatele Kristiana Lundberga „Odvahu vyžaduje i takový úkol: zůstat.“ Čtenářům, kteří za sebou mají četbu jeho předchozí črty Jít aneb umění nespoutaného a poetického života (česky 2010), je od prvních slov zřejmé, že tentokrát se nebudeme toulat norskou krajinou a evropskými metropolemi, protože autora cosi nutí zůstat na místě.

Hlavní postavou prózy Proti umění i jejím vypravěčem je opět samotný spisovatel. Po smrti své ženy se stěhuje na ostrov Askøy blízko Bergenu, aby tu vychovával dceru. Snaží se jí nahradit matku – pere, žehlí, nakupuje, uklízí a převléká postele, zároveň píše, aby se uživil. Rutinní práce v domácnosti podtrhují samotu, osamělost, ztrátu a tápání ve vztahu k dospívající dceři i k sobě samému. Zároveň se spisovatel ve vzpomínkách vrací k rodičům, svému dětství a dospívání a mapuje svou cestu k literatuře, která vedla skrze romány feministických autorek, jež se hromadily na matčině nočním stolku.

Tomas Espedal se neschovává za cizí příběhy, inspirací tvorby mu je vlastní život, který až překvapivě otevřeně přetváří do literárního díla. Kniha Proti umění (Imot kunsten, norsky 2009) byla nominována v roce 2010 na Cenu Severské rady za literaturu a v roce 2009 získala prestižní literární cenu kritiků (Kritikkerprisen). V rozhovorech zdůrazňuje, že jeho knihy jsou o psaní a o jazyce. Próza Proti umění je toho důkazem. Její titul i podtitul Zápisky zřetelně manifestují volnost psaní bez nároku na dodržování formy, klasické dějové linie či vyústění příběhu. Některé pasáže mají formu esejistických zápisků, jiné jsou silně lyrizované a balancují na hranici poezie a básnické prózy. Kromě hledání životní jistoty a domova je ústředním tématem právě hledání jazyka, možnosti sebevyjádření i smyslu tvorby. „První věta musí být tvrdá jako ocel. Je třeba ji opracovávat, brousit a kartáčovat, zkracovat a leštit, zkrátka je to řemeslnické dílo.“

První osoba přechází v průběhu vyprávění volně ve třetí, každá z dějových linií by mohla být vlastním příběhem a vydala by na román. Autor ale záměrně zůstává u neukončené formy zápisků a nedořečenosti. Bolest a osamělost nedovolují vytvořit velký příběh, protože věty přestávají stačit, rozpadají se do výkřiků a veršů, evokujících nálady a vzpomínky.

„Vystačím si sám.
Mé deníkové záznamy jsou prohlášením mé nezávislosti.
Nevystačím si sám.
Poznámky o nadcházejícím dubnu: Bledule a krokus, sněženka a petrklíč, posléze řeřicha a pampeliška, narcisy a tulipány, to jsou první květiny v zahradě mé matky.“

Tomas Espedal je bezesporu jedním z nejlepších současných norských autorů, jeho formálně neuchopitelné texty jsou sice dalece vzdáleny literárnímu mainstreamu, přesto je autor ve svém výrazu skromný. Nejedná se o experimentální prózu určenou sečtělé elitě, snaha o preciznost a ryzost vyjádření vyúsťuje v překvapivou jednoduchost a autenticitu: „Mám jednu společnou věc s dcerou: oba jsme přišli o matku.“

Kniha Proti umění osloví čtenáře, kteří ocení jazykovou vytříbenost textu, a dojme ty, kdo ještě dokáží v dnešní době ocenit romanticky rozervanou zpověď spisovatele toužícího na malém ostrově daleko na severu Evropy najít domov. „Myslím na to, že bychom měli bydlet jinde, v jiném domě, že bychom měli žít jiný život, ale jakmile projdu po štěrkové cestě a zamknu za sebou, jsem nesmírně rád, že jsem doma.“