Jméno Heleny Kadečkové (1932–2018) pro mě řadu let představovalo cosi úctyhodného, jakousi záruku, že kniha, u níž se objevilo – ať už na titulním listu, či v tiráži – bude stát za to. Snad úplně první setkání proběhlo prostřednictvím jejího překladu Snorriho Eddy a Ságy o Ynglinzích, který vyšel v Odeonu v roce 1988. Mnohem větší dojem však na mě udělala skripta, která jsem si coby naivní gymnazistka posedlá severskou mytologií a literaturou zakoupila v obchůdku pražské filozofické fakulty někdy zkraje devadesátých let. Dějiny severských literatur (1989), část věnovaná středověku, se pro mě na dlouhou dobu staly něčím mezi biblí a telefonním seznamem, zkrátka naprosto nepostradatelnou příručkou přečtenou do posledního písmenka a podtrhanou zvýrazňovači. Jejich autorku, o níž jsem později už jako studentka na brněnské fakultě zjistila, že vedle staroseverské literatury překládá i současnou islandskou, norskou a dánskou literaturu, jsem si ve svých představách povýšila na bohyni. Těžko se mi pak přijímaly poznámky pražských studentů, kteří mezi řečí prozrazovali, že je strohá a přísná a že na seminářích nemá ráda nepřipravené studenty.

Na první osobní setkání došlo při hamsunovském semináři v Brně (snad na sklonku roku 1996?), kam kromě norských hostů zavítali i nordisté z Prahy. Pražští studenti měli pravdu, Helena Kadečková působila stroze, ale nám nadšeným druhákům to nijak nevadilo.

Při pohledu nazpět je naprosto neuvěřitelné, jak široký záběr působení Heleny Kadečkové mělo. Kromě toho, že od roku 1958 přednášela na pražské fakultě, soustavně se věnovala staroseverským textům a bez ní by nejen nevyšla Snorriho Edda, ale patrně ani nové vydání Hegerova překladu tzv. starší Eddy (Argo, 2004), Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku (spolu s Veronikou Dudkovou, Argo, 2011), Staroislandské povídky (opět s Veronikou Dudkovou, Dauphin, 1999) a mnoho dalších titulů, na kterých se podílela jako překladatelka, editorka či autorka předmluvy. Překládala však i z moderní islandštiny a dlouho byla v tomto směru nezastupitelná. Už v 1964 vyšel její překlad knihy Ólafura Jóhanna Sigurðsona Země, která mění barvu, v roce 1965 Kameny mluví od Þórbergura Þórdarsona, dva roky poté Sen na prodej od Halldóra Stefánssona, později se čeští čtenáři dočkali novějších Laxnessových románů Rybí koncert (1978) a Znovunalezený ráj (1984). Z norské literatury se Helena Kadečková věnovala Knutu Hamsunovi (Mystérie 1982, Pan 1982, Hlad 2016), Tarjei Vesaasovi (Bělidlo,  2015) nebo Coře Sandelové (Kranova cukrárna, 1976). Malý majstrštyk představuje útlounká knížečka Příběh Amleta, prince jutského, jak jej ve své dánské kronice napsal Saxo Grammaticus (1996),  která vznikla jako překlad latinského originálu a dánského překladu části Saxonovy obsáhlé kroniky Gesta danorum.

Jméno Heleny Kadečkové jako autorky či spoluautorky stojí na obálkách knih pro širokou veřejnost (Soumrak bohů, 1998; Dějiny Islandu, 2001; Dějiny Norska, 2005) i pro užší okruh zájemců (Moderní skandinávské literatury 1870–2000). Ale ať už psala pro odborníky, nebo pro laické čtenáře, její texty se vyznačovaly neobyčejnou pečlivostí a přesností, která nijak nebrání čtenářskému požitku.

Poté co si její odchovanci v čele s Jiřím Starým ustavili neoficiální kroužek pokračovatelů, kteří se se stejnou oddaností, pečlivostí, ale také náležitým humorem věnují překladům staroseverské literatury dnes, Helena Kadečková chodila i na jejich večery, kde představovali své nové počiny ve spolupráci s nakladatelstvím Herrmann & synové.

Její široký úsměv, s nímž jim blahopřála u příležitosti uvedení Lživých ság starého Severu v prosinci 2015, neměl vůbec nic společného se strohostí, kterou jí kdysi někteří studenti připisovali.

I když to nebylo mé poslední setkání s Helenou Kadečkovou, takhle si ji budu pamatovat a je mi jen líto, že ta dlouhá polička s knihami, na kterých se podílela, se bude zaplňovat už jen úlovky z antikvariátů. Díky. I když jste možná nezemřela v boji, doufám, že u toho velkého stolu ve Valhalle pro Vás přesto měli nachystané důstojné místo.