Knut Hamsun (1859–1952) patří k největším autorům norské literatury a je rovněž významným představitelem raného modernismu, podle I. B. Singera dokonce otcem celé moderní evropské literatury. Uznání, jehož se mu v prvních dekádách dvacátého století dostávalo, stvrdila roku 1920 Nobelova cena za literaturu. Hamsunovo renomé však utržilo těžké rány během druhé světové války, kdy již v dosti pokročilém věku začal ke všeobecnému zděšení okupovaného Norska podporovat pronacistický režim Vidkuna Quislinga a setkával se s čelními představiteli třetí říše. Po válce byl odsouzen za kolaboraci a umístěn do psychiatrické léčebny. Navzdory této skandální epizodě, která stejně jako v případě Ezry Pounda vyvolává diskuse o tom, jak se stavět k zavrženíhodným politickým postojům velkých umělců, je Hamsun dále čten a uznáván jako klasik, zejména díky románům Hlad, Mystérie a Pan.

Hamsun vyrůstal v chudých poměrech a dlouho se protloukal za pomoci různých příležitostných zaměstnání. Coby spisovatel se poprvé výrazně prosadil právě románem Hlad (1890). Hlavní postavou, částečně odrážející Hamsunovo vlastní nelehké mládí, je začínající literát, živořící na ulicích Kristianie (dnešního Osla). Román prakticky nemá děj v tradičním slova smyslu – tvoří jej sled blouznivých myšlenkových pochodů hlavní postavy a jeho tématem je nevyzpytatelnost lidské psychiky. Jak podotýká v doslovu ke knize Martin Humpál, jeden z předních českých odborníků na Hamsunovo dílo, Hlad byl v době prvního vydání velmi novátorské dílo a v mnohém se ostře vymezoval vůči převládající naturalistické a realistické próze tzv. moderního průlomu. Tento rozchod je jasně patrný právě v pojetí nuzného hladového protagonisty – namísto aby autor zevrubně vylíčil, jak jeho životní dráhu ovlivnil původ a společenská nerovnost, nedozvídáme se o jeho předchozí existenci vůbec nic. Hladovění je pak v románu nejen fyzickým, ale především existenciálním stavem a symbolizuje mimo jiné marnou touhu po naplnění uměleckého ideálu. Hlavní hrdina nedostatkem potravy sice strádá, ale zároveň se brání nasycení, které vnímá jako zpronevěru svým ideálům, neboť články, za které jsou noviny ochotné platit, je třeba psát v souladu s poptávkou a nikoliv tak, jak mu velí jeho osobitá estetická vize.

Někteří odborníci zastávají názor, že Hlad je předchůdcem modernistické literatury a podle některých výkladů vůbec prvním modernistickým románem v Evropě. Celý text totiž zaznamenává roztěkané, horečnaté uvažování hlavní postavy, čímž předznamenává techniku „proudu vědomí“. Tematizuje také prostředí velkoměsta, osamělost jednotlivce i tlak, který na něj vyvíjí moderní průmyslová společnost, a Kristianie se v Hladu stává horečnatým obrazem protagonistovy rozpadající se identity. Román v sobě spojuje existenciální tíseň neukotveného člověka i jistou groteskní komiku, vyvěrající z kontrastu mezi protagonistovými velkolepými uměleckými plány s neslavnými konci a upachtěnými, nezdařilými pokusy navázat kontakt s lidmi. Bezejmenný umělec, který se nemůže realizovat, pak předznamenává další postavy Hamsunových děl – individualisty, kteří nedokáží zapadnout do okolní společnosti. Hlad ovlivnil mnoho evropských spisovatelů včetně Franze Kafky, který si Hamsunovy rané tvorby vysoce cenil, či Stefana Zweiga.

Do češtiny se Hamsunova díla hojně překládala v prvních dekádách dvacátého století, tedy v době celoevropského rozmachu skandinávských literatur (je zajímavé si uvědomit, že v letech 1901–1945 putovala do Skandinávie čtvrtina Nobelových cen za literaturu). Intenzivně se mu věnoval zakladatel Moderní revue Hugo Kosterka (1867–1956) a dalšími aktivními překladateli jeho děl v meziválečném období byli Milada Lesná-Krausová (1889–1961) a Ivan Schulz (1871–1935). Nejvýznamnější moderní Hamsunovou překladatelkou je pak Helena Kadečková, přední česká odbornice na norskou a zejména islandskou literaturu. V českém překladu je dostupný i román Hamsun švédského prozaika a dramatika Pera Olova Enquista (č. 2003, Havran, přel. Z. Černík), který se zaměřuje na poslední roky autorova života a stal se předlohou pro úspěšný stejnojmenný film Jana Troella (1996) v hlavní roli s legendárním Maxem von Sydowem. Přeloženy byly i Hamsunovy pozoruhodné zápisky nazvané Po zarostlých stezkách (č. 2002, přel. V. Dudková), v nichž reaguje na obvinění z kolaborace, soudní proces i psychiatrická vyšetření a jasně dokazuje, že snahy prokázat mu trvale oslabené duševní schopnosti, a tím pádem snížit jeho odpovědnost za proněmecké postoje byly pouze projevem zbožného přání norské veřejnosti.

Hlad byl do češtiny přeložen hned třikrát: poprvé Hugem Kosterkou dvanáct let po vydání originálu (1902) a později znovu Lesnou-Krausovou (1932). Jak podotýká Martin Humpál, ačkoliv byly tyto starší překlady na svou dobu velice kvalitní, již poněkud zastaraly. Nyní se čeští čtenáři mohou seznámit s tímto zásadním dílem skandinávské i evropské literatury v novém překladu, jejž pro nakladatelství Dybbuk pořídila Helena Kadečková. Nové vydání se vyznačuje i elegantní grafickou úpravou a příhodně zvolenou obálkou, pro niž byl použit obraz Hamsunova krajana a současníka Edvarda Muncha (1863–1944) Večer na třídě Karla Johana, který odráží horečnatost, existenciální úzkost i samotu jedince uprostřed velkoměsta. Dotyčná hlavní třída norské metropole je v románu navíc několikrát zmíněna. Ačkoliv již dnes Hlad nepůsobí tak revolučně jako v době prvního vydání, stále jde o podmanivé a podnětné dílo, s nímž se stojí za to seznámit jak pro jeho nesporné literární kvality, tak pro nesmírný vliv na mnoho dalších autorů.