Nakladatelství Karolinum vydalo důležitou literárněhistorickou příručku pro oblast moderních skandinávských literatur. Český čtenář tak zásluhou Martina Humpála, Heleny Kadečkové a Violy Parente-Čapkové získal možnost seznámit se v kostce s novější literaturou psanou v dánském, norském, švédském, islandském a finském jazyce. Pomineme-li existenci Slovníku severských spisovatelů (Praha 1998, 2004), jedná se v případě dánské, islandské a finské literatury o vůbec první poválečnou naučnou publikaci u nás. I oba zdroje, které byly dosud k dispozici v oboru literatur norské a švédské, tj. Dějiny norské literatury Radko Kejzlara (Praha 1967, 1974) a překladové Dějiny švédské literatury Alrika Gustafsona (Brno 1998), již značně zastaraly. Pro všechny zájemce o skandinávskou kulturu, jako že jich v českých zemích není nijak málo, je tudíž zpráva o vydání nové přehledové příručky víc než radostná.

Do začátku 70. let 19. století se datuje tzv. „moderní průlom“ v dánské, potažmo švédské a norské literatuře. Zodpovědnost za tento literární převrat tehdy do značné míry spočívala na bedrech jednoho z gigantů skandinávských kulturních dějin, dánského kritika Georga Brandese (1842-1927). S naší o 20 let mladší „modernou“ neměl „moderní průlom“ nic společného, v každém případě však označuje právě onen moment, kdy se ve Skandinávii začala psát světová literatura. Časové vymezení látky na období mezi lety 1870 a 2000 tedy má svou zjevnou logiku.

Pojmy jako „modernita“ a „modernismus“ (lépe řečeno jejich specifické významy) také tvoří terminologickou základnu celé první kapitole knihy, pod kterou je podepsán Martin Humpál. V ní autor představuje literatury psané v dánštině, norštině a švédštině. Podstatně kratší a nedocenitelně průkopnickou druhou kapitolu, věnovanou literatuře Islandu, napsala Helena Kadečková. Viola Parente-Čapková se pak ujala kapitoly třetí, pojednávající o finské literatuře.

Každý z autorů se své úlohy chopil trochu jinak, nicméně všichni svůj přehled těch nejdůležitějších literárních osobností a děl doplnili fundovaným historizujícím komentářem, a veškeré informace tak zasadili do širokého kontextu. Český zájemce o skandinávskou literaturu se tu může například konečně oficiálně dozvědět, že dánští, a především norští a švédští intelektuálové ve své tvorbě mezi 60. a 80. lety 20. století zaslepeně horovali i pro ty nejzrůdnější odnože levicové ideologie, a že nedostatek překladových titulů z tohoto období pro nás tudíž vesměs není zas až takovou ztrátou. Vedle kulturně-politických zajímavostí všeho druhu jsou referáty o jednotlivých obdobích místy doprovázeny i poznámkami teoretického charakteru.

Kniha Moderní skandinávské literatury 1870-2000 se zdá být určena především studentům středních a vysokých škol. Stejně dobře však poslouží komukoliv, kdo bude chtít prohloubit své znalosti skandinávských kulturních dějin. Je jen škoda, že autoři byli při výběru výrazných literátů posledních dvou desetiletí místy dosti opatrní. Také drobnou ukázku z primárních textů, v pasážích věnovaných poezii především, by jistě ocenil čtenář kterékoliv kategorie. To by však celá kniha musela být podstatně jiná - tlustší.