Až doposud měli čeští zájemci o dějiny moderních skandinávských literatur k dispozici jediný souborný pramen informací. Teď vedle Slovníku severských spisovatelů (D. Hartlová a kol., Libri 1998, 2004) vytrysklo nové zřídlo, které svým neslovníkovým charakterem skýtá prostor pro hlubší pohled na literaturu severu. Na čtyřech stech sedmdesáti stranách se odvíjí příběh dánské, norské, švédské, islandské a finské knihy, od obecně přijímaného roku 1870, kdy se severská literatura prolamuje skrz romantickou krustu ke světové úrovni, až po rok 2000, který autoři zvolili jako mez, k níž ještě lze vytvořit jakýsi obecný (nikoliv však kanonizační) přehled.

Čtyři sta sedmdesát stran je nicméně na popis pěti národních literatur poněkud stísněný limit. Autoři, kteří jistě čerpali i ze svých pedagogických zkušeností, si byli vědomi možných problémů, spojených s pěchováním informací do omezeného prostoru, a vedeni snahou nepřesytit roztok jmény a daty (a tedy nepsat slovník) se soustředí spíš na postižení centrální linie, trendů a na vystavění fortelného základu pro možné příští precizace.

Cíleně a zároveň citlivě je omezena životopisná složka, aby jak rozsahem, tak důkladností propracování vynikla část interpretační, a mohla se stát vodítkem pro přístup k jednotlivým dílům. Pro pochopení Hamsunových knih není nijak podstatná jeho skandální podpora fašismu, a tomu přesně odpovídá struktura kapitoly jemu věnované. Není možné vynechat Strindberga ze Strindbergových her. Tomu přesně odpovídá struktura kapitoly jemu věnované.

Moderní skandinávské literatury jsou moderní příručkou, na kterou se čekalo. Další z mezer naší produkce o světové literatuře se zaplnila, a to způsobem velmi potěšitelným.