Navzdory turistické islandománii, jež v Česk(oslovensk)u propukla po roce 1989, je pro nás dodnes Island tak trochu zemí, kterou bychom mohli označit klasickou nálepkou Hic sunt leones. (V těchto zeměpisných šířkách by ovšem bylo na místě lvy nahradit ledními medvědy, ti sem v minulosti čas od času připlouvali na krách ze sousedního Grónska.) Dvojnásob to platí o historiografické literatuře: jakýkoli ucelenější přehled islandských dějin v češtině dosud chyběl. Lze tedy jen přivítat, že na tuto zemi nyní přišla řada v edici Dějiny států, vydávané Nakladatelstvím Lidové noviny.

Vlastně bychom měli spíš říct „zemičku“, alespoň pokud za směrodatný faktor považujeme velikost populace: na celém Islandu žije totiž jen o něco málo víc lidí než na jednom velkém pražském sídlišti. Nicméně navzdory své nečetnosti Islanďané v minulosti prošli zajímavým vývojem a navíc za sebou zanechali zřetelné stopy v evropské kultuře. Vůbec nejzajímavější část islandských dějin představuje středověk, přesněji řečeno období od konce devátého století, kdy ostrov začal být kolonizován, do roku 1262, kdy ztratil samostatnost a stal se bezvýznamnou součástí norského (později dánsko-norského) království. Ne náhodou je právě této periodě věnována podstatná část knihy. V jejím průběhu se odehrál pozoruhodný politický experiment: jelikož na Islandu nežilo žádné původní obyvatelstvo a ani sem, prozatím, nedosahovala moc evropských králů a knížat, naskytla se přistěhovalcům ojedinělá možnost budovat svůj společenský systém na „zelené louce“. Byl to systém, který v mnohém předjímal moderní parlamentní demokracii a spíš než na feudálních dogmatech stavěl na pragmatismu. Což se mimo jiné projevilo při kristianizaci do té doby pohanského obyvatelstva: křesťanství bylo přijato zákonem, především proto, aby se předešlo možným politickým komplikacím. (Navíc alting, tedy parlament, tento zákon odsouhlasil roku 1000, čímž jistě dodatečně potěšil našeho Járu Cimrmana, který jak známo zazlíval tvůrcům dějin, že významné historické kroky většinou podnikají v těžko zapamatovatelných datech.)
K slavným epizodám islandských dějin patří také objevení Grónska a zvlášť objevitelská cesta do Ameriky (Vínlandu), na kteroužto událost se pak na dlouho zapomnělo. Po ztrátě samostatnosti však ostrov čekalo dlouhé období všeobecného úpadku, trvající vlastně až do politicky těžko stravitelné, ale ekonomicky blahodárné anglo-americké okupace za druhé světové války, jež následně umožnila vznik dnešní společnosti blahobytu.

Edice Dějiny států zahrnuje jak díla překladová, tak i původní práce českých autorů. Islandské dějiny napsala Helena Kadečková, povoláním literární vědkyně a historička, což na sebe prozrazuje častými, občas poměrně velmi podrobnými exkurzy do světa písemnictví, takže její kniha jsou vlastně i dějiny literární. Tento „prohřešek“ je ovšem omluvitelný, mimo jiné proto, že na Islandu vždy – už od dob Snorriho Sturlusona, který se ve třináctém století aktivně zúčastnil vysoké hry o hegemonii a zároveň vytvořil několik základních děl staroislandské literatury – spisovatelé a básníci zasahovali do politického dění. Ostatně o důležitosti literatury na Islandu svědčí i autorkou zmíněný fakt, že právě zde vychází – na hlavu – vůbec nejvíc knih na celém světě.

Standardní dodatky obsahují chronologický přehled událostí, přehled literatury a rejstřík. Reprodukce použitých fotografií jsou standardně nepříliš kvalitní a nejsou u nich uvedena jména autorů, redakce textu je až na několik drobných mírně komických lapsů (např. „kamenné báby“, rozuměj mužíky, „zrušené“ polemiky, rozuměj vzrušené) dobrá. Celkový dojem je rozhodně pozitivní – kdyby to neznělo tak otřepaně, dalo by se říct, že jde o záslužný nakladatelský počin.

Helena Kadečková: Dějiny Islandu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2001, 308 s.