Když se dnes v Čechách řekne „seznam“ či seznamy, většině lidí se vybaví buďto stále znovu skoro do omrzení diskutované soupisy spolupracovníků StB, anebo první český internetový vyhledávač (a vůbec nejzobrazovanější internetová stránka v Česku) Seznam.cz.
I když ony komunistické seznamy v sobě jistě mají mnoho obludného a vyznat se v nich může být jako cesta labyrintem, kniha Umberta Eca Bludiště seznamů má určitě blíže k onomu seznamu internetovému. Právě internetový vyhledávač totiž na jednom místě soustředí nespočet jmen věcí, lidí zvířat i míst. A to je tématem autorovy knihy: soupis, seznam, katalog, výčet v literatuře i výtvarném umění, od Homéra přes Dickense, Kiplinga a Whitmana až k Pynchonovi, I. Calvinovi i románům samotného U. Eca.

Autor sám ovšem s těmi to pojmy nezachází libovolně, rozlišuje dva základní typy uspořádání: formu a soupis. U formy jsou člověku známy zákony, příčiny i důsledky světa (či materiálu), o němž píše. Naopak když neznáme hranice popisovaného, nevíme, o kolika věcech vlastně mluvíme, nebo když něco nedokážeme definovat v jeho podstatě, abychom o tom mohli vyprávět, podáme soupis třeba i jen nahodilých rysů – jde o výčet. Na první pohled bychom se podle Eca mohli domnívat, že forma je typická pro zralé kultury znalé světa, který je obklopuje a s jehož řádem se důkladně seznámily a definovaly jej; naopak výčet se jeví typickým pro kultury primitivní, jež mají ještě nepřesnou představu o vesmíru a omezují se na to, že vedle sebe kladou množství jeho příznačných charakteristik, které dokážou pojmenovat, aniž se přitom pokoušejí mezi nimi ustavit hierarchický vztah.
V takovém duchu bychom mohli skutečně pohlížet třeba na Hesiodovo Zrození bohů: je to nekonečný seznam božských bytostí, který se ovšem jeví jako odpudivý rej obludných, podivuhodných stvoření. Nicméně výčet před námi znovu vyvstane, jak Eco ukazuje, ve středověkém městě, v renesanci a baroku, kde se forma světa mění spolu s novou koncepcí astronomie, a především pak ve světě moderním a postmoderním. Je to podle Eca znamení, že omamnému kouzlu výčtů podléhají lidé z mnoha různých důvodů a zdaleka nejen „primitivních“ společností.

Autor uvádí, že když mu Louvre nabídl, aby pořádal a organizoval sérii přednášek, výstav a veřejných čtení na jakékoli téma, které si sám zvolí, ani na okamžik nezaváhal a zvolil právě seznamy. Kniha svým esejistickým stylem, bohatým obrazovým doprovodem i tím, že se vlastně jedná o komentovanou antologii navazuje na Ecovy předchozí Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti, a dá se říci, že se v ní spojuje jak touha po krásném uspořádaném světě, tak různé soubory všech možných ďábelských (a opravdu nehezkých) ohyzdností. Eco se věnuje tématům jako chaotický výčet nebo záměny praktického seznamu za poetický (kupříkladu bibliofil čte podle Eca katalogy antikvariátů jako fascinující popisy bájné země hojnosti nebo země snů, a přináší mu to stejné potěšení jako čtenáři J. Verna, který se baví zkoumáním dna oceánů a setkáními se znepokojivými mořskými příšerami). Kniha obsahuje, jak už bylo naznačeno, texty několika desítek spisovatelů, filozofů i teologů, třeba ten od benediktinského mnicha žijícího v 9. - 10. století Notkera Koktavého o Bohu, který je „beránek, ovce, telátko, had, réva, hora, brána a skála“. Čtenář může podobné výroky interpretovat mysticky, surrealisticky či jakkoli jinak, sám Eco k sebranému materiálu přistupuje jako sémiotik (rozlišuje tedy také seznamy zaměřené na objekty – označované, od seznamů zaměřených na zvukovou stránku příslušných pojmenování – tedy na označující).

Místy se jeho kniha tematicky prolíná s letos vydaným českým sborníkem Mít a být, ve kterém psal filozof M. Petříček o tom, že sběratel je se svou kolekcí jakoby vychýlen do transhistorického světa, jeho sbírka je jakousi encyklopedií veškerého vědění o době, krajině a průmyslu, a nemá tak podle Waltera Benjamina dokonce daleko k „nebeskému místu“ platónských idejí. Eco ovšem věnuje velkou pozornost právě historickým proměnám, v jejichž běhu mohl kdysi třeba soupis mirabilií definovat místo dané věci v řádu stvoření, nebo svým uspořádáním mohl sloužit jako mnemotechnická pomůcka, zatímco u moderního autora jde už jen o soupis imaginárních entit s čistě estetickou funkcí. Jedna kapitola je dále věnována kabinetům kuriozit, ve kterých dle Eca od renesance přestávají vzbuzovat údiv předměty z dalekých zemí (ty už postupně, od konce 15. století, ztrácejí svoji legendárnost či mytičnost a stávají skutečnými), kuriózní předměty či ostatky svatých, nýbrž ve středu zájmu se ocitají věci související s lidským tělem.

Abych se ale na závěr vrátil k Seznamu.cz: konkrétně o něm sice Eco nepíše, stejně jako nezmiňuje žádného českého autora (přičemž třeba výčty v textech Karla Čapka někdy opravdu stojí zato), za Matku všech seznamů, ve své podstatě nekonečnou, protože neustále se vyvíjející, ovšem označuje samotný World Wide Web – „pavučinu a labyrint“. Ze všech závratí nám podle něj slibuje závrať nejtajemnější, veskrze virtuální, nabízí katalog informací, díky němuž si připadáme bohatí a všemocní, byť za tu cenu, že nevíme, co se v něm vztahuje ke skutečnému světu a co ne.