Když byl Umberto Eco na letošním frankfurtském veletrhu dotázán, jestli se mu lépe psalo o dějinách krásy nebo dějinách ošklivosti, odpověděl, že se lépe psala kniha o ošklivosti, protože při tom nebyl obtěžován žádnými erotickými vzruchy. Jednalo se ale pouze o vtipnou nadsázku, protože mnohá témata procházejí v odlišných kontextech oběma knihami: nevím, co U. Eka skutečně vzrušuje, pro průměrného muže jsou ale nejsvůdnější ilustrace obsaženy v kapitole o kýči, jsou to ilustrace „překrásné“, jak uznává i Eco, ale protože jsou krásné až příliš, byly převládajícím estetickým cítěním označeny za zavrženíhodné a celá kapitola tedy našla své místo v knize o ošklivosti.

Kapitola o dekadentní smyslové ošklivosti končí pasáží o epifanii u Jamese Joyce, u kterého se symbolem nesmazatelného niterného zážitku může stát i zkušenost s ošklivostí, pach shnilého zelí nebo pohled na mrtvolu (ostatně sexuologové tvrdí, že hranice mezi slastí a bolestí, mezi vzrušením a zhnusením často nejsou zřetelné). A naopak v Dějinách krásy se vyskytuje kapitola o kráse monster, tedy o kráse bytostí jako fauni a hermafroditi a o nutnosti existence ošklivosti pro existenci krásy.

Stejně jako u předchozích Dějin, také na překladu Dějin ošklivosti se podíleli přední odborníci z různých oborů, čtenář zde narazí na nejrůznější autory od Hegela a Kanta až k Stephenu Kingovi a Cindy Sherman, a na nejrůznější témata od karnevalu, démonizaci nepřítele a fyziognomiku až ke kyborgům a k jevu zvanému „camp“, což je forma vnímavosti, která mění vážné ve frivolní (jak tento fenomén analyzuje Susan Sontagová v eseji, která vyšla i česky v revue Labyrint).

Kniha odhaluje alespoň pro někoho překvapivé souvislosti: jestliže Hieronymus Bosch zobrazil pronásledovatele Krista s piercingem (ten byl tehdy poznávacím znakem pirátů a barbarů), dnes již piercing zločineckou symboliku zcela ztratil.

Dějiny krásy Eco zakončil rezignujícím konstatováním, že dnes neexistuje jednotný kánon krásy, ale vedle sebe koexistují různé variace na předchozí kánony; Dějiny ošklivosti se oproti tomu uzavírají parafrází už biblického poznatku, že je na světě cosi nenapravitelně, žalostně zhoubného, a rovněž skoro biblickým apelem na chápání nestvůrnosti jakožto (především) lidského dramatu a výzvou k milosrdenství.

V knize se spojují Ekovy hluboké a mnohostranné znalosti s citlivou vnímavostí pro populární kulturu, což z ní (i díky skvělému překladu) společně s Dějinami krásy činí jedinečné dílo.