Jméno nizozemského prozaika a esejisty Arnona Grunberga (1971) není českému čtenáři nikterak neznámé. V revue Labyrint vyšel již dvakrát jeho profil včetně původního rozhovoru, nakladatelství Aurora vydalo v překladu Veroniky Havlíkové jeho prvotinu Modré pondělky (1994; č. 1999) i následující román Statisté (1997; č. 2000).

Rodákovi z Amsterodamu, jenž pochází z německé židovské rodiny, zajistila světovou popularitu hned jeho první próza. Téměř přes noc se stal hvězdou domácí literatury, což je v nizozemských poměrech – a zvláště u debutanta – naprosto nevídané. Svoji publicitu přiživuje Grunberg módní extravagancí a provokacemi ve vztazích (objevuje se na veřejnosti po boku sedmdesátiletých dam), jež nejspíše představují paralelu k jeho pojetí psaní jako hry a spisovatele jako všemocného falešného hráče, který má za úkol čtenáře svádět. Tento zapřisáhlý odpůrce vědeckého a přísně teoretického přístupu k literatuře se v roce 1995 usadil v New Yorku a svou zkušenost reflektoval v novele Svatý Antonio (1998), jež vyšla v neuvěřitelném nákladu 700 000 výtisků. Podobně jako ve Statistech a v nejnověji přeloženém románu je zde ústřední postavou spisovatel, který je slavný ve své zemi a nyní žije ve Spojených státech.

Je škoda, že zatím nemůžeme Grunbergovu tvorbu srovnat s prózami „jeho staršího kolegy“ Marka van der Jagta. Pod tímto jménem totiž Grunberg publikoval dva romány, přičemž se vydával za Nizozemce žijícího již dlouho ve Vídni, kde pracuje jako prodavač a nemíní vycházet z anonymity. Velký humbuk způsobila Jagtova prvotina Dějiny mé plešatosti (2000), která obdržela Cenu Antona Wachtera za nejlepší literární debut. Šlo o to, že stejnou cenu dostal Grunberg již za Modré pondělky a porota tak učinila neodpustitelnou chybu, když cenu podruhé udělila témuž autorovi. Teprve těsně před vydáním dalšího románu Gstaad 95-98 (2002) byl Van der Jagt usvědčen ze své neexistence.

Tolik z Holanďanova pestrého života a díla, jehož nezvratitelnou úspěšnost (výmluvné jsou i překlady do češtiny – kterému nizozemskému autorovi minulého století u nás vyšly tři knížky?) může nyní český čtenář přeměřit kvalitou románu Fantomová bolest. Protagonistou je Robert G. Mehlman, původem nizozemský spisovatel žijící v New Yorku, jehož příběh je podán jako rukopis jeho nevydaného románu Prázdná Nádoba a jiné perly. Čtenáři jej předkládá jeho syn, autor předmluvy, doslovu a rovněž apendixu v podobě Mehlmanovy bibliografie. Jedná se tedy o moderní variantu nalezeného rukopisu, román v románu či metafikci, jež nastražuje na čtenáře past. Velmi subjektivizovaná ich-forma rukopisného románu umožňuje vnímat jej v průběhu čtení jako realitu vlastního Mehlmanova života, nikoliv jako fikci. Fikci, jež se od skutečnosti v několika podstatných detailech odlišuje, jak nenápadně naznačuje synova předmluva. Odtud nejistota a ambivalence: máme věřit Mehlmanovu přikrášlenému sebeobrazu, anebo dát za pravdu synovi, jehož výchovu rozvedený otec zanedbával?

Mehlmanovo vyprávění se skládá ze dvou vrstev. V přítomné časové rovině je vylíčen začátek vztahu s přítelkyní Rebeccou, v retrospektivních pasážích pak Mehlman bilancuje dosavadní život, v němž měla vedle manželky figurovat nejedna milenka. Protagonista tu vystupuje jako na první pohled spokojený muž se sklonem k furiantství, ne-li přímo nebezpečnému eskamotérství. Zadlužen až po uši, vydržuje si sekretáře, který mu na zavolání zajistí limuzínu i s řidičem; nejednou se miluje se servírkou na záchodku kavárny, v níž sedává jeho žena atp. Přesto však nevnímá sám sebe jako ohromujícího dobrodruha balancujícího na hraně života, ale právě naopak. Před čtenářem se obnažuje nikoliv belmondovský bonviván, ale věčně nejistý, allenovský pochybovač, navíc literárně neúspěšný, který při žádné příležitosti neopomene zmínit, že se pohybuje mezi lidmi s vlastními životy, zatímco jemu žádný život nepřináleží a protéká mu mezi prsty.

Stejně jako hrdinové dalších Grunbergových románů představuje i Mehlman typ postavy, která jedná, jako by nikdy nežila plným životem, a její tragika je dána neschopností smířit se s realitou, jaká je. Ne nadarmo se právě ve chvíli jeho odvážného úniku z této skutečnosti, který začne výletem s Rebeccou do kasina, dostaví nenadálý úspěch i na literárním poli. Vydá totiž knihu židovských receptů, jež může být sice výsměchem jeho vypravěčskému „talentu“, ale její světová popularita mu zajistí vybřednutí z dluhů a tolik kýžené nicnedělání do konce života. V žádném případě tu nemá jít o milostné dobrodružství, ostatně Rebecca je nezajímavá žena, jež se sama považuje za nehezkou a později se pro ni ujme titulní přezdívka „Prázdná Nádoba“. Má tu ovšem funkci katalyzátoru při Mehlmanově nevědomém protestu životu, který teprve později, když jej líčí jako románové vyprávění, považuje za svoje opus magnum, za důkaz, že „přišel na kloub citům, svou odvetu životu, Bohu a světu“. (s. 250)

Grunbergův styl je nesen tóninou odlehčeného humoru, která na některých místech přechází v satirické crescendo nebo v ironický dur. Jemná sebeironie, čitelná skrze jemně autobiografické postavy a narážky na předchozí autorovy prózy, představuje další svorník s prózami a filmy již zmíněného Woody Allena. Próza se vyznačuje lakonicky krátkými větami, které nabírají až aforistický ráz, a stručnými a působivými dialogy. Výslednicí tragikomiky postav a vskutku propracovaného stylu je nebývalá směsice melancholie a nesentimentální nostalgie, jíž se vyznačoval již román Statisté.

A jak se to všechno má k názvu románu? Fantomová bolest je medicínský termín pro bolest pociťovanou u amputovaných končetin. Tedy bolest něčeho, o co člověk přišel a co k životu nutně potřebuje. U Mehlmana bylo toho chybějícího víc, o co přišel Grunberg, sice nevím, ale umí to vyjádřit jako málokdo jiný.

Tvar, 18/2006

Převzato s vědomím a souhlasem autora.