„Tento román je vrcholným dílem Grunbergovy tvorby.“ Vypůjčila jsem si tento citát od nizozemského spisovatele Keese ’t Harta z jeho recenze v předním kulturním a společenském týdeníku De Groene Amsterdammer. Nejsem tak velký znalec Grunbergova díla, abych se odvážila k výrokům, které by jeho nejnovější román Mateřská znaménka hodnotily na pozadí jeho jiných prací. Arnon Grunberg toho totiž za šestačtyřicet let života napsal a vydal hodně: kromě třinácti románů také povídky, eseje, divadelní hry, scénáře, komiksový román, novinové sloupky, dopisy. Ze svého newyorského bytu přispívá do několika velkých nizozemských novin a časopisů – do deníku de Volkskrant denně, do jiných jednou za týden či za měsíc, ale tak systematicky, že publikuje skoro každý den na dvou místech. Jeho publikační platformy se nejjednodušeji dají definovat tím, čím nejsou: nejedná se o religiózní, konzervativní nebo populistické listy. Každodennímu psaní se Grunberg určitě nevěnuje pro peníze, jeho literární a publikační činnost mu prý dosud vynesla čtyři miliony eur. Letos získal již třetí cenu za dosavadní dílo – „Zlaté husí brko“ (Gouden Ganzeveer), udělované osobám nebo institucím za zásluhy o psané a tištěné slovo v nizozemském jazyce.

V češtině dosud vyšlo šest jeho románů a v tom ji podle údajů na Grunbergových webových stránkách překonává jen němčina a španělština. Mateřská znaménka byla v originále vydána v roce 2016, český překlad následuje rychleji než překlady předchozí, vyšel již na podzim 2017. Je jasné, že si Grunberg svými texty i osobními vystoupeními na různých literárních fórech v ČR, naposledy na Festivalu spisovatelů v roce 2015, u nás získal čtenáře.

Synopse románu Mateřská znaménka se dá podat – a neprozradit při tom víc, než je nutné – několika větami. Rozvedený psychiatr středního věku se octne v situaci, kdy se musí sám starat o matku, nacházející se již zlehka na cestě k demenci. Věnuje se jí poněkud neohrabaně mezi službami v krizovém centru. Situaci řeší tím, že vezme do bytu jednu svou pacientku, pro kterou je tento úkol alternativní terapií.

Děj zaujímá časově krátké období na přelomu léta a podzimu. Odehrává se v současnosti. Je situován do Amsterdamu, ale ne příliš explicitně – jen pár odkazů se pojí s konkrétními místy: několik názvů ulic, městský kanál (podle čapkovské tradice zůstává nepřeložen – gracht). K typicky nizozemské situaci se děj vztahuje jen málokdy – cestování na kole do práce, systém zdravotnictví a současná manažerská kultura. Základní lokalitou je dům psychiatrovy matky, před jeho dveřmi román začíná a také končí. Oč méně se autor věnuje popisu prostředí, o to víc místa věnuje detailům lidského chování a úvahám – vnitřním monologům protagonisty, z jehož perspektivy svět pozorujeme. Vzniká tu také velký prostor pro sebereflexi hlavní postavy, dlouhé dialogy a ironické či paradoxní sentence.

Typická pro Amsterdam či Nizozemsko nebo šířeji pro západní svět je etnicky smíšená skupina postav a s tím související jiný charakteristický holandský jev – užívání angličtiny bez překladu do nizozemštiny. V českém textu se nedalo s takovým prvkem pracovat – angličtina se objevuje jen v náznacích, v jednotlivých slovech.

Psychiatr, hlavní postava románu, se jmenuje Kadoke. Je to jeho příjmení, ale přeje si být tak oslovován. Jeho křestní jméno je Oscar. Rodiče mu vlastně dali jméno Otto, po otci známé oběti holocaustu Anne Frankové, ale on si od základní školy nechal říkat Oscar, protože nechtěl nést takové historické břemeno. Volba jména Oscar pro postavu Kadokeho by mohla být – a tady se obracím k jiné nizozemské recenzi (Jeroen Vullings, Vrij Nederland) – aluzí na Oskara z románu Gűntera Grasse Plechový bubínek: Kadoke také zůstává celý život dítětem. Je rukojmím své matky – Židovky, která přežila Osvětim. Se změnou Ottova-Oscarova jména se matka nevyrovnala ani po letech, považuje ji za odmítnutí rodičovské lásky, odmítnutí rodičů.

Také vypravěč – román je vyprávěn ve třetí osobě – mluví o hlavní postavě jako o Kadokem, vedle toho ale i jako o synu nebo o psychiatrovi. Kadoke je tak neobvyklé příjmení, že jeho nositel musí dávat instrukce, jak je vyslovovat: s přízvukem na poslední slabice, v českém přepisu by mělo znít jako Kádoké. Jméno inspirovalo nizozemské recenzenty k úvahám o jeho významu. Připomíná prý slova „dáreček“ (cadeautje nebo vlámsky kadoke, ovšem s přízvukem na druhé slabice), „chátrající“ či „rozbitý“ (kaduuk), „knokaut“ (K. O. – Knock Out) a „prima“ nebo „v pořádku“ (okidoki, varianta výrazu „oukej“, O. K.). To poslední v ironickém smyslu, protože s Oscarem Kadokem zaručeně všechno v pořádku není. Pro vnější svět chybí Kadokemu emoce. Jeho postoj k pacientům je racionálně chladný – jak sám říká, nemůže si dovolit mnoho soucitu, jinak by nebyl schopný ničeho jiného. Je rozvedený, nedaří se mu navázat hlubší vztah. Ani jeho vztah k matce nebyl nikdy jednoduchý. Bývala to dominantní žena, ale vlivem demence se tento rys oslabil, syn se proti ní nemusí bouřit jako dřív. Kadoke se tak stal tím, „kým doufal, že nikdy nebude: dospělým mužem, jenž se bojí matčiny smrti“.

Výstavba románu je symetrická. Prvních dvanáct kapitol představuje jakýsi úvod, kde se seznamujeme s hlavními postavami a s hlavními tématy. Základní je téma smrti – nebo spíš téma předcházení smrti, boje proti umírání. Kadoke je psychiatr specializovaný na prevenci sebevražd. Kromě toho každý den vyjíždí k případům nezdařeného pokusu o sebevraždu. I jeho péče o matku je každodenní odklad smrti, přičemž však není zcela jasné, pro koho je tento odklad důležitější. Matka žije proto, že ji syn potřebuje. „Nikdo tě nedokáže milovat, nikdo, jenom matka. Protože beze mě bys to nezvládl.“ A to si uvědomila kdysi, když osmnáctiletého syna slyšela v jeho pokoji plakat. Jiným tématem je židovství. Kadoke k němu má specifický postoj. Prohlašuje se za agnostika. Ale traumata, která poznamenala matku za války a formovala její postoj k životu, ovlivnila i jeho. Předěl románu tvoří třináctá kapitola, ve které matka a syn slaví židovský nový rok. Připomínají si ho různými zvyky, čekají na příchod rabína, aby zatroubil na šofar – beraní roh. Ve zbývajících třinácti kapitolách jako by se naplňoval cíl pokání, tedy zamyšlení nad minulými skutky a vytváření nového „já“, ke kterému má s příchodem nového roku dojít. Kadoke podnikne neočekávané kroky. Jedním z nich je zmíněné angažování pacientky do funkce matčiny ošetřovatelky. To je jedna z podob dalšího velkého tématu knihy – tématu metamorfózy, které bylo navozeno již na začátku změnou jména hlavního hrdiny.

A mateřská znaménka z titulu románu? Jsou konkrétní i symbolická. V konkrétní podobě tvoří rámec knihy – v první kapitole zjistí Kadoke, že mu na zádech z nejasných důvodů začala růst čtyři mateřská znaménka, v posledních kapitolách si je nechá vyřezat, nezbavuje se jich ale úplně, předává je. A tam už je jejich symbolická funkce, syn se uvolňuje z vazby na matku, starost o ni předává do jiných rukou. Zamýšlí se nad svým životem, ve kterém jako by nešlo o žití, ale jen o neumírání. Kouří poslední cigaretu. Jestli je závěr optimistický, nebo pesimistický, je na čtenáři. Závěrečná věta nizozemského originálu je, na rozdíl od českého překladu, bez tečky, což určitě není tisková chyba a české vydání to mělo respektovat.

Kromě tohoto nedopatření a dvou nepříliš rušivých překlepů se zdá kniha redaktorsky dobře odvedena. Ovšem pečlivý čtenář si všimne několika významových nesrovnalostí, které by redaktor býval měl také vidět a požádat překladatele o revizi. Tři příklady za všechny. „Brzy“ v následující větě mělo být „pozdě“: „Kadoke se narodil příliš brzy na to, aby byl zplynován.“ Kadokemu je totiž čtyřicet a děj se odehrává dlouho po válce. Nebo: „,Bůh ti žehnej,‘ pošeptá Kadoke v rychlosti bývalé ženě. ,Nech si ten cynismus pro sebe.‘ ,Máš radši požehnání od Boha než ode mě?‘“ Vynecháním slova „přece“ („Máš přece radši ...“) se tato replika stává nelogickou. A navíc první věta by blíže odpovídala originálu formou „Bůh ti požehná“, ale to redaktor neznalý nizozemštiny nemohl vidět. (God zal je zegenen. Je wordt toch liever door de God gezegend dan door mij?). Třetím příkladem je užití slova „radikální“ místo „rasový“. V kontextu diskuse mezi černoškou a Židem o kouření a o tom, kdo je nebo není „bílý“, je věta „Kouření není, pokud vím, žádná radikální záležitost“ poněkud překvapivá. Tady je ovšem pro redaktora situace obtížnější, protože neví, jak graficky blízko si jsou v nizozemštině slova radicaal (radikální) a raciaal (rasový), a může důvěřovat ve správnost překladu.

Chápu, že do tak rozsáhlého a občas ne zcela jednoznačně formulovaného textu se i dobrému a zkušenému překladateli vloudí chyby z přehlédnutí, nepřesná interpretace slov či rčení nebo že nějaké to slovo vynechá. Ale čtenář i autor si zasluhují perfektně odvedenou překladatelskou práci. Autor o to víc, že nedostatky překladu bývají interpretovány jako nedostatky autorova stylu. Proto by měli překladatelé více spolupracovat s rodilými mluvčími a nechat si překlady zkontrolovat zkušeným dvojjazyčným čtenářem. Větu po větě, slovo od slova.

Abych nekončila v kritickém tónu: Mateřská znaménka si stojí za to přečíst. Román má pečlivou výstavbu, je myšlenkově bohatý, zabývá se závažnými tématy a hlavně je z něj cítit naléhavost autorovy výpovědi. Vztah syna k matce a vztah matky k životu jsou podány přesvědčivě a láskyplně.