Tirza Arnona Grunberga
Stárnoucí muž, který v životě zkazil, co se dalo, se v románu nizozemského spisovatele vydává na cestu do Afriky hledat svou ztracenou dceru. Kromě toho, že nalezne spřízněnou duši, se kolem něho odehraje dvojnásobná vražda, v níž hlavní roli hraje motorová pila.

Ačkoli název románu Arnona Grunberga Tirza (nizozemsky 2006) odkazuje k postavě maturantky Tirzy, jeho skutečným hrdinou – či spíše antihrdinou – je její otec, nakladatelský redaktor Jörgen Hofmeester. První část románu se skládá ze dvou pásem: přípravy a průběhu Tirzina maturitního večírku a široké retrospektivy, v nichž se odvíjí Jörgenův rodinný život s manželkou (která ho opustila a nedávno se zase vrátila) a dcerami Ibi a Tirzou. Jörgen je postava rozporuplná, vzbuzuje částečně antipatie a částečně pochopení, jaké má pro lidskou slabost každý, kdo o ní něco ví: s nikdy pořádně nepřekonaným pocitem ponížení mláceného školáka proplouvá životem s jediným cílem – nalézt svou roli mezi ostatními, své místo na světě.

Samozřejmě je vyzbrojen těmi nejšlechetnějšími úmysly: pořídil si dům na nejlepší amsterdamské adrese, protože se tím stará o vlastní pověst, drobnými podvůdky okrádá nájemníky horního patra, aby zabezpečil rodinu, rodiče nechá zbavit svéprávnosti, jelikož jsou staří a nemocní a sami by se o svůj majetek nepostarali. Přísloví o tom, kam vede cesta dlážděná dobrými úmysly, však nejzřetelněji stvrzuje jeho počínání v roli otcovské: Tirzu nutí k heroickým výkonům ve škole i v dalších aktivitách, které jí podle svého nejpečlivějšího uvážení organizuje, večer jí předčítá z Tolstého, protože si vsugeroval, že děvče je „vysoce nadprůměrně inteligentní“. K vrcholu ovšem Jörgenovo sloní šlapání v porcelánu dospěje, když přistihne svou starší dceru s nájemníkem in flagranti: ztropí scénu, nájemníkovi vyhrožuje soudy; avšak když se s pocitem přísného, leč spravedlivého otce vrátí domů, musí najednou čelit frontě svých tří žen, díky nimž dojde k bolestnému poznání, že chybu udělal on: je přece normální, že jeho dcera „má kluka“. Ba co hůř: že u něj hledá porozumění, jaké jí nikdy nemohl dát on sám.

Oblomov i Humbert na cestách
Podobně si Jörgen vede v dalších oblastech života. Nezadržitelně se blíží okamžik, kdy na něj plně dolehne poznání, že jeho pachtění opravdu k ničemu nevedlo, že opravdu zvoral, co se dalo, že už ho skutečně nikdo nepotřebuje a že jeho existence je buď politováníhodným omylem evoluce, nebo krutým žertem stvořitele, přičemž výběr mezi těmito dvěma možnostmi bude posledním závažným rozhodnutím, které mu ještě v životě zbývá udělat. Ukažte mi muže, který tváří v tvář takovému poznání nepráskne pěstí do stolu.

Na první pohled se zdá, že Jörgenova rána do stolu na sebe bere podobu cesty, když kvůli Tirze odjíždí do Namibie. Z hlediska čistě literárního je to postup až jaksi samozřejmý; kolik už jsme četli příběhů o mužích, kteří své slabosti a frustrace řeší tím, že se vydají na cestu? Kolik takových citových a společenských Oblomovů už na lodích, ve vlacích a v letadlech brázdilo planetu, aby na některém z jejích konců hledali – co vlastně? Vlastní já, poznání, nebo dokonce smysl života? Tolik, že to svádí až k úvahám o jakési antropologicky zakotvené nutnosti útěku před sebou samým.

Archisyžet takového mužského hledání samozřejmě počítá s ženskou postavou. Se ženou, kterou muž potká, aby zjistil, že jeho cesta je u cíle. Jörgenova žena se jmenuje Kaisa a je jí devět let. Osloví ho na ulici a nabídne mu svou společnost, čímž se stává jeho vrbou, které svěří to nejtajnější ve své duši. Rozvíjí se kratičká africká road movie dobře živeného Evropana a chudé černé holčičky, která upomíná na Nabokovovu Lolitu: stejný nesourodý pár, stejná bezcílnost, stejná dvojí beznaděj, která se jen náhodou protnula na této cestě, jen smyslnost a sex tu chybí. Naopak přibývá okorávání Jörgenovy hroší kůže, když si zvyká ignorovat pohoršené pohledy a poznámky, jimiž jej častují ostatní hosté i personál hotelů, a postupné unikání jeho životní energie, kulminující sebevražedným odchodem do pouště, trapně směšnohrdinským jako všechny jeho činy. Takový lacině filosofující a pro Jörgena příliš snadný konec však autor překazí a Jörgen se vrací do Nizozemska.

Příběh rozťatý motorovou pilou
Na posledních stránkách pak Grunberg najednou otevře ještě druhou možnost ohledně podoby Jörgenova gesta. Je tu totiž jedna solidní vražda, dokonce dvojnásobná; nesluší se prozrazovat, kdo byl vrahem a kdo zavražděným, ale neodpustíme si poznamenat, že autor si vzal k srdci Čechovovo poučení z divadelního jeviště, které říká, že visí-li na scéně puška, mělo by se z ní vystřelit: zde se často mluví o motorové pile Stihl MS 170, kterou Jörgen používá k prořezávání stromů. Čtenář je do poslední stránky na pochybách, kterým ze dvou konců se Jörgenův příběh uzavírá: odvyprávěny jsou oba, jeden vypravěčem, druhý postavou

Postup dvojího konce není v literatuře ničím novým: jako antiiluzivní, sebeironické autorské gesto jej použil například John Fowles ve Francouzově milence (1969). Grunberg však rozdvojil svůj příběh z jiného důvodu: Jörgen Kaise vypráví, aby se zbavil zátěže, aniž by záleželo na tom, že mu holčička pravděpodobně vůbec nerozumí a nechápe, o čem mluví. Dekonstrukci linearity vyprávění zmnožením konce autor postavil přímo vedle motivu, kterým upozorňuje na očistnou povahu vyprávění příběhu. Zda Jörgenovo prásknutí do stolu nakonec splnilo svůj účel, zůstává na čtenáři.