Nakolik se liší vnímání autora doma a v cizině? V českých médiích po deseti letech asi už nikdo Arnonu Grunbergovi neodpáře „zelený kožich” a „síťové tričko”, i když doma je naopak známý svou péčí o zevnějšek (v New Yorku například chodí každý týden ke své ruské kosmetičce na manikúru a pedikúru) a vybraným oblečením. Z neznalosti kontextu se cizí recenzenti i novináři, kteří s autorem dělají rozhovor, chytají někdy jednotlivostí nebo povrchních, obecných dojmů, případně kladou takový důraz na rozdíly v reáliích ve srovnání s vlastním prostředím, že knihu nevnímají jako obraz lidského údělu obecně, ale čtou ji jako realistický popis určité specifické společnosti, někdy dokonce téměř jako politický pamflet. A tak švédská recenzentka obviňuje Jáchyma Topola na základě jeho novely Zlatá hlava z nenávisti k Rusům a Arnon Grunberg dostává v souvislosti s románem Tirza otázky o postavení žen ve společnosti...

Jak se psalo o Arnonu Grunbergovi a jeho Tirze v nizozemských médiích? Úryvky pocházejí z literární přílohy týdeníku Vrij Nederland věnované profilu Arnona Grunberga, z recenze Arjena Fortuina na Tirzu (NRC Handelsblad 22. 9. 2006) a ze série recenzí publikované v listu NRC Handelsblad v listopadu 2006 v rámci pravidelné rubriky Leesclub (Čtenářský klub), která se vždy věnuje určitému dílu podrobněji: recenze profesionálů, psané v této rubrice většinou vyhraněněji a osobněji než obvykle, mají za cíl vyvolat širší čtenářskou diskusi na internetu, která se pak částečně objevuje i na stránkách listu. K Tirze napsala recenzi vlámská spisovatelka Annelies Verbekeová, Arnold Heumakers, Elsbeth Ettyová a Ger Groot.

Jeroen Vullings: Muž, který zmizel ve svém díle (profil Arnona Grunberga), literární příloha týdeníku VN listopad 2007

Z notorického smolaře se Arnon Grunberg stal nejdůležitějším spisovatelem své generace. Šibal se z něj téměř vytratil. Na jeho místě povstal velký spisovatel, který chce být přítomen jen v tom, co píše.(...) Při psaní fikce postupuje promyšleně, román za románem jako spisovatel roste, až z toho běhá mráz po zádech. Uměřený román Tirza (2006, č. 2009) nebylo po překypujícím Židovském mesiáši (De joodse messias 2004) možné předpovědět. A přece, když přehlédneme Grunbergovu tvorbu jako celek, konstatujeme: ano, k tomu to muselo vést. Zázračné dítě dospělo. Rozptýlené linie jeho fikce se v tomto románu spojují: šachové nasazení omezeného počtu postav v omezeném prostoru z Hledače azylu (Asielzoeker 2003), kvasící humor a bublající šílenství z Židovského mesiáše, sexuální perverzita z románu Gstaad 95-98 (2002). To všechno psané průzračným, všedním jazykem. Šílenství se už neskrývá – tak jako ve Statistech (Figuranten 1997, č. 2000) nebo Fantomové bolesti (Fantoompijn 2000, č. 2006) – ve vrtošivých skocích stranou, podivných nápadech a bizarních poznámkách, ale zcela v psychice hlavní postavy, šedesátníka Jörgena Hofmeestera.

Arjen Fortuin: Kdo je ten muž, co krájí tuňáka? NRC Handelsblad, 22. 9. 2006

(... ) Společenská hrozba v Tirze bezhlesně přechází v hrozbu osobní, a kdo je jednou v zajetí strachu, nedá se už zkrotit. Že to platí stejně tak pro státy, jako pro lidi, by Grunberg čtenářům před několika málo lety asi tvrdě vmetl do tváře, Tirza se ale odlišuje hlavně tím, že se autor drží tak důrazně v pozadí. Román neobsahuje mnoho vtipů nebo výslovných provokací. Jörgen Hofmeester je Grunbergova dosud nejvěrohodnější postava – číst o něm působí skoro bolest. Souvisí to s Hofmeesterovými zásadami při výchově Tirzy, předčítáním Dostojevského, s myšlenkou, že když člověk prohlédne nihilismus zavčas, ušetří si to později. Hofmeesterova útěcha stále spočívala v tom, že upjatost, přizpůsobování se a přijetí skutečnosti může člověka ochránit před největším neštěstím. O tu iluzi v průběhu románu přijde. Člověk může uniknout všemu, ale ne vlastnímu nutkání k destruktivnímu jednání. Tirza je první román, v němž Grunberg přenechává práci postavám, v němž záleží na souhře charakterů. Autor je vede jako v románu z 19. století. A také jako otec.

Annelies Verbeke: Tohle je román, jaký by chtěl napsat každý spisovatel NRC Handelsblad, 10. 11. 2006

Možná je trochu škoda, že mi „Nejmladší“, povídka Arnona Grunberga, která vyšla v roce 2004 v časopise Magazijn, tak utkvěla. Kdybych ji nečetla, byl by pro mě děj a tematika Tirzyještě překvapivější. (...) Přesto se můj obdiv k tvorbě Arnona Grunberga díky Tirze, pokud je to vůbec možné, ještě prohloubil. Všechny prvky z „Nejmladší“ našly v románu hladce své místo a tragika hlavního hrdiny je ve všech aspektech jeho života zřetelněji citelná. Doplnění domnělého dvojníka Mohammeda Atty a náhradní dcery Kaisy, na kterou Hofmeester narazí v Namibii, knihu obohacuje a završuje.

Arnold Heumakers: Ne každá kniha napsaná maniakem je nezbytná NRC Handelsblad, 10. 11. 2006

(...) Grunberg je spisovatel, který si je, jak se zdá, své maniakálnosti plně vědom a snaží se s ní něco udělat. Ne že by méně psal, to totiž maniakální spisovatel nedokáže, ale prozkoumává nové cesty. Odvozuji to z jeho pokusu uniknout dočasně „Arnonu Grunbergovi“ jako „Marek van der Jagt“. (...) U Tirzy mám pocit, že obě svá píšící ega zkombinoval, aby zjistil, co z toho vzejde. (...) V Tirze hledá řešení v každodenním šílenství. Láska Jörgena Hofmeestera k dceři v sobě sama o sobě nemá nic neobvyklého. O tom ale není snadné napsat napínavý, natož nezbytný román. A tak z něj Grunberg udělal bratránka Françoise Lepeltiera, naprosto šíleného hlavního hrdiny románu Gstaad 95-98. Jeho každodennost je tak umocněná, až je nestvůrná. (...) Grotesknost se objevuje teprve postupně a napětí mezi každodenností a groteskností patří k nejlepšímu, co tato kniha nabízí. (...) Hlavní myšlenka spočívá v tom, že nevydařený, přebytečný život teprve doopravdy ožije, když se v člověku probudí „zvíře“. (...) Proč to tak je? Protože to tak Arnon Grunberg vymyslel.Tirza ilustruje provokativní nihilistickou morálku, nebo raději antimorálku, kterou hlásá dennodenně ve svých sloupcích. (Ovšem rozuzlení s malou Kaisou v Namibii ve stylu zločinu a trestu staromódně moralistický prvek obsahuje, stejně jako u Dostojevského, který také s oblibou psal o nevinně prohnaných dívkách). To románu dodává cosi demonstrativního a jednorozměrného – riziko, kterému je vystavená každá groteska. (...) Grunberg se jako spisovatel neustále vyvíjí. Tentokrát soustředil své nadání na kompozici, jako Marek van der Jagt se už dříve vrhl na děj, příště možná přijde na řadu psychologie a vícerozměrnost. Jednou napíše tenhle maniakální spisovatel knihu, která bude v každém ohledu nezbytná.

Elsbeth Etty: Žádný životní cíl, to je hnusná nemoc NRC Handelsblad, 17. 11. 2006

(...) Podle Arnolda Heumakerse Jörgen nakonec kontrolu nad sebou ztratí, čímž se změní ve stvůru a vrhne se na incestní vraždění. Že by své vražedné fantazie ale provedl, jak předpokládá Heumakers, je příliš jednoznačný závěr. Jörgen o tom sám taky pochybuje, když v Namibii hledá zmizelou Tirzu. Neví už, co byla hra, a co skutečnost. Na konci románu se Jörgen prostě vrací domů, není zadržen hned na Schipholu, ale ve Van Eeghenstraat ho očekávají novináři s kamerami. Otázka, zda je Tirza živá, či mrtvá, zůstává bez odpovědi. (...) Hofmeester zosobňuje stejnou nemoc, jakou trpěli jeho rodiče a jejímž symptómem je i anorexie jeho dcery Tirzy: strach z absence smyslu a ze ztráty kontroly. Gruberg ten strach umísťuje doprostřed naší post-9-11 éry, v jeho podání je hmatatelný a přehledný, autor projevuje soucit, ale současně se střední třídě vysmívá do obličeje. Kdo zpochybňuje nezbytnost toho všeho, netroufá si možná podívat se do zrcadla.

Ger Groot: Kde jsem to už četl? NRC Handelsblad 24. 11. 2006

Donedávna jsem byl zřejmě poslední Nizozemec, který ještě nikdy neotevřel román Arnona Grunberga. (...) První seznámení s knihou není zklamáním. Grunberg umí psát a udržuje napětí. Jeho hlavní postavy čtenáře zaujmou, i když skutečně propracovaný je jen Tirzin otec Jörgen. Svým naprosto pochopitelným zklamáním z kariéry, rodiny a světa obecně vyvolává bezděky soucit, a především naši účast. (...) Poučení nemusí čtenář v románu Tirza hledat dlouho, podobně jako je nucený utvořit si o každé postavě téměř ihned úsudek. Soucit, odpor, zřídka obdiv: v Tirze tomu ani na okamžik neunikneme. I pro toho, kdo v románech rád nachází morální podtext, je toho brzy až moc, stejně jako vnucená literární struktura začne být příliš viditelná a příliš naléhavá. To z Tirzy činí zřejmě nádhernou látku pro maturitní rozbor textu, ale ne přesvědčivý román.

Poznámka M.d.B.: K otázce zločinu a Hofmeesterovy viny v románu Tirza zbývá dodat, že ve fiktivním „literárním procesu“ založeném na údajích z románu (v amsterodamském kulturním středisku Melkweg na jaře 2007) došel proslulý amsterodamský advokát Gerard Spong k závěru, že je Hofmeester vinen, a odsoudil ho k pětadvaceti letům odnětí svobody.

Vydání románu předcházel weblog osmnáctileté „cellobabe“ z jižního Amsterodamu s názvem „Tady je... Tirza“, kde se m.j. psalo: „Včera mi taky mamka říkala, že ten její přítel, co se o mě a o můj život tak zajímá a chce vědět všechno o ní, napsal knihu. Nejenže se jmenuje Tirza, ale ten mamčin přítel tam prej převzal všechno možný z mýho života. Normálně si můj život přivlastnil. Říkala, že to mám chápat. Já to ale vůbec nechápu. Seděli jsme zrovna u sýrovýho fondu, ale já jsem utekla k sobě do pokoje a jsem tam až doteď. Copak se to smí? Teda jako copak se smí jen tak ukradnout něčí život? Je vůbec někdo, komu to přijde nenormální? Copak život nepatří tomu, kdo ho žije?“ Tentýž den se na stránce objevil trailer románu, o několik dní později se ukázalo, že byl weblog fiktivní.

Přehled domácích i zahraničních ohlasů na román Tirza

Arnon Grunberg: Tirza, Nijgh&Van Ditmar, Amsterdam, 2006, 430 s.