Čeští příznivci Arnona Grunberga už dobře vědí, že se jeho romány hemží svéráznými postavami, které se snaží udržet si kontrolu nad svým životem. Patologie a perverze však v Grunbergově světě číhají na každém rohu. Autorovo panoptikum podivuhodností nově rozšířil psychiatr Kadoke a jeho peripetie při péči o starou, nemohoucí matku – vylíčené jako obvykle s jistou ironií a černým humorem.
AG
Arnon Grunberg
Nizozemský spisovatel Arnon Grunberg (1971) u nás není neznámý: čerstvě vydaný román Mateřská znaménka je jeho šestým knižním titulem v češtině, navíc některé z těchto překladů představil v ČR osobně. Jeho čeští příznivci tu najdou známé grunbergovské prvky ve vážnější poloze: autor totiž román napsal pod dojmem matčiny poslední životní fáze a jejího úmrtí.
Mrazivě hrůzný a dusivě odpudivý příběh, nejen kvůli naturalistickému líčení análních a fekálních sexuálních praktik, ale rovněž kvůli citové a myšlenkové prázdnotě matky Matyldy, na niž má syn od raného věku zvrácenou vazbu. Když odkryjeme tuto odpudivou vrstvu, najdeme podobenství mravního úpadku společnosti.
Ve svém posledním do češtiny přeloženém románu se nizozemský prozaik zamýšlí nad hranicí normálnosti a perverzity. Kromě jeho představení se v Praze zúčastnil diskuse na téma „Strach“ v rámci Festivalu spisovatelů Praha.
Matylda mínila, že zubař jako já by měl mít ordinaci raději ve velkém městě. Osud je občas třeba nakrmit kouskem masa, aby se držel zpátky. Tento osud nás zavál do Stuttgartu. Teď jsme se jmenovali pan a paní Kühlerovi. Často nás měli za sourozence, někdy i za manžele, výjimečně v nás viděli matku se synem. Pan a paní Kühlerovi se ve všem vyznali.
Nejnověji do češtiny přeložený román Gstaad nizozemského prozaika Arnona Grunberga na první pohled splňuje vnější charakteristiku psychologického románu. Pokud však čtenář chce, najde v něm mnoho významů, které překračují rovinu „psychické vivisekce“ deviantní lidské mysli. A jsou to zjištění dosti znepokojující.
V červnu 2010 vyšlo první číslo magazínu Blauwe Maandagen (Modré pondělky) věnovaného osobě a dílu nizozemského spisovatele Arnona Grunberga (1971). Název Modré pondělky upomíná na Grunbergovu románovou prvotinu (č. 1999).
Stárnoucí muž, který v životě zkazil, co se dalo, se v románu nizozemského spisovatele vydává na cestu do Afriky hledat svou ztracenou dceru. Kromě toho, že nalezne spřízněnou duši, se kolem něho odehraje dvojnásobná vražda, v níž hlavní roli hraje motorová pila.
Nad každým dílem Arnona Grunberga (1971) se sluší psát o tom, jak na sebe nizozemský spisovatel strhává pozornost, jak manipuluje s médii, jak si nenechá ujít jedinou příležitost k provokaci.
Nakolik se liší vnímání autora doma a v cizině? V českých médiích po deseti letech asi už nikdo Arnonu Grunbergovi neodpáře „zelený kožich” a „síťové tričko”, i když doma je naopak známý svou péčí o zevnějšek (v New Yorku například chodí každý týden ke své ruské kosmetičce na manikúru a pedikúru) a vybraným oblečením.
Autor, který se proslavil již svým debutem Modré pondělky, vydaným ve třiadvaceti letech. Autor, který proslul výstředním oblečením – zeleným kožichem či síťovým tričkem. Autor, který se zasnoubil se svou sousedkou, dámou ve velmi pokročilém věku. Autor, který jednou ze svých knih, v níž hrdinka touží vyrábět ovčí sýr, propagoval po Nizozemsku na lodičce ve společnosti kozy.
Nemyslím si, že by spisovatel mohl stvořit celou knihu kolem jedné postavy, skutečného člověka, jenž by mu posloužil za inspiraci.
Zasnoubil se se sedmdesátiletou dámou a svou knihu propagoval lodní plavbou s kozou. A píše bestsellery. Holanďan Arnon Grunberg (1971).
Jörgen Hofmeester stojí v kuchyni a krájí tuňáka na večírek. Přidržuje syrovou rybu levou rukou. Zachází s nožem, jak se to naučil v kursu „Vyrábíme suši a sašimi“, kam chodil před pěti lety s manželkou. Zbytečně netlačit, to je to celé.
Grunberg líčí ve svých knihách se sžíravou ironií i naturalismem podivíny se zvrhlými sklony, které pojí strach ze života a ze ztráty kontroly, ale ve světle této méně křiklavé stránky autorovy osobnosti získávají další rozměr. Jeho spisovatelské alter ego je Marek van der Jagt.
Jméno nizozemského prozaika a esejisty Arnona Grunberga (1971) není ani českému čtenáři nikterak neznámé. Rodákovi z Amsterodamu, jenž pochází z německé židovské rodiny, zajistila světovou popularitu hned jeho první próza. Téměř přes noc se stal hvězdou domácí literatury.
S emocemi je spousta potíží. Všechno, co cítíme, vnímáme jako stoprocentně pravdivé. Nemusí pro to být vždycky vysvětlení, ale cítíme to, takže to bude pravda. A z toho vyvozujeme nejrůznější důsledky. K citu se můžeme stavět i s větší nedůvěrou. Můžeme si položit otázku, proč něco v té chvíli cítíme. Po krátkém rozboru se ukáže, že je to možná něco úplně jiného...
„Mám vlohy na kralování,“ prohlásil jednou večer Robert G. Mehlman. Seděli jsme na terase hotelu Santa Caterina v Amalfi. Vzhledem k ročnímu období bylo chladno. Měl na sobě ten modrý kabát. Na rtech mu ulpěly zbytky buráků. Byl cítit jinak než dřív. Táhlo to z něj sklepy, kde se hodně tancuje a nikdy nevětrá.
Styl knihy Marka van der Jagta, Dějiny plešatosti, jednoznačně ukazoval na úspěšného spisovatele Arnona Grunberga...
Červnovou literární událostí byl v Nizozemsku román i u nás známého Arnona Grunberga (1971) a průvodní kampaň...
