Na bílých letních kalhotách měl skvrnu od omastku a ruce se mu chvěly jako ptáčata, která se chtějí vznést, ale pokaždé zase spadnou na zem.

Mehlman procestoval s třemi lodními kufry a jednou velkou taškou plnou neotevřené pošty celou Evropu a teď se ubytoval v hotelu Santa Caterina, kde mu nabídli pokoj s vyhlídkou na moře za poloviční cenu, protože sezóna ne a ne začít.

Dřív cestoval se sekretářem, ale ten vzal nohy na ramena.

Když jsem za ním přijel, nechtěl mě Mehlman nejdřív přijmout. „Jdi pryč,“ volal, „nevidíš, jak na tom jsem?“

Chtěl jsem se rovnou otočit a jít, nevážil jsem celou tu cestu, abych na sebe nechal štěkat. Ale matka mi po telefonu řekla: „Jen tam zůstaň, však on změní názor.“ Druhý den u snídaně skutečně názor změnil.

„Ty šaty, co máš teď na sobě,“ řekl, „musíš vyhodit.“

Dva číšníci zachmuřeně upírali pohled na šedivou oblohu. Sezóna měla začít už před třemi týdny. Nějaký Rakušan se špatnou italštinou zeptal: „Kdy jede vlak na jih?“

„Tady vlaky nejezdí,“ řekl číšník anglicky. „Když chcete na jih, musíte si vzít taxi.“ Číšník přistoupil k našemu stolku. „Pane Mehlmane, vy prý dnes zaplatíte, je to tak?“

Mehlman přikývl a číšník pronesl s pohledem upřeným na moře: „Kdepak, to není jen tak, vypoklonkovat hosta, když se jednou usadí.“

Pod stolem se snídaní stála taška plná neotevřené pošty. Mehlman ji prohrábl, vytáhl jakýsi účet, zběžně ho přehlédl a roztrhal na kousky. „Stejně mě nenajdou,“ řekl, „a než mě najdou, budu už dávno po smrti.“

Otřel si ze rtů trochu džemu a objednal si sklenku whisky. Číšník se chtěl vzdálit, ale on ho zadržel. „Když mi bylo jako tobě,“ řekl mu Mehlman, „to jsem taky ještě měl vlasy, a jaké, panečku.“

„Život se řítí dál,“ prohodil číšník a nepřestal upírat pohled na moře.

Vlasy, které Mehlmanovi zbyly, byly bílé a rozčepýřené.

„Už je to skoro rok,“ řekl.

„Co,“ zeptal jsem se, „co je rok?“

„Co můj sekretář zmizel.“

Rakušan se zvedl. „A jsou tady vůbec taxíky, co jezdí na jih?“ zahlaholil.

Celé osazenstvo jídelny se na něj ohlédlo. Moc lidí tu nebylo, víc číšníků než hostů.

Starý pán u okna, který měl před sebou nejméně patery cizojazyčné noviny, pronesl afektovaně: „Jezdím sem už třicet let, znám to tu lépe než personál. Jestli chcete taxi na jih, seženu vám ho raz dva.“

Jakási dáma, která si u bufetu právě nakládala na talíř plátek ananasu, zvolala: „Jezdili sem už moji rodiče a dejte na mě: nejezděte na jih, dál na jih není nic, leda bída.“

Rakušan o nevyžádané rady nestál. „To je moje věc, jestli jedu nebo nejedu na jih.“

„Správně,“ řekl pán s novinami, „a jestli chcete taxíka, stačí říct. Znám tu ve vsi každého.“ Vítězně se kolem sebe rozhlédl, a protože nikdo nereagoval, pokračoval: „Když mi bylo šestnáct, povídá mi latinář: ,Henri, většina lidí je po smrti, tak je nebuď.´ Ale já jsem si nedal říct a budil jsem je, kde se dalo.“

„Že jste je nenechal spát,“ zamumlal Mehlman. Dáma, která stále ještě zápolila s plátkem ananasu, se vrátila ke svému oblíbenému tématu: „Dál na jih začíná bída, já jsem tam byla, nejdřív s rodiči a před pěti lety znova sama, nic se tam nezměnilo.“

Mehlman zvolna mazal žemli džemem. Nemyslím, že by se žemli skutečně chystal sníst.

„Já se nechci probudit,“ řekl Rakušan, „já chci na jih, potřebuju slunce, zlobí mě záda.“

Někteří číšníci začali prostírat k obědu. Vypadalo to, že část hostů tady tráví celý den od jídla k jídlu, až po večeři se vracejí na pokoj. Leda že mezi pátou a šestou zajdou dolů do sportovního střediska na partičku ping-pongu.

„Člověk hlavně musí umřít, než utratí všechny peníze,“ řekl Mehlman, „a ne naopak, jinak jsi lidem jedině na obtíž. A jak oni k tomu přijdou?“

Robert G. Mehlman je můj otec. I když to v záchvatech náhlé zuřivosti popíral. „Já tvůj otec?“ rozkřikoval se. „Víš přece, jaká matka je!“

Když jsem se narodil, sláva Roberta G. Mehlmana vrcholila. Byl víc než velký talent. Ale během pěti let z té slávy mnoho nezbylo a matka ho někdy přirovnávala ke kytici růží, která zůstala příliš dlouho ve váze bez vody.

Počali mě zřejmě, protože otec chtěl pro jednou v životě splnit slib. Protože moji ploditelé prožívali krizi a nevěděli, co činí. Ale nejde o to, proč jsem byl počat, jde o to, že jsem byl počat. I když otec by to samozřejmě opět popíral. „Každý detail je důležitý,“ řekl by, „nic nesmí uniknout naší pozornosti.“

Ale tak to samozřejmě není. Mnohé detaily jsou nedůležité. Většina detailů je nedůležitá. Jde o to, že jsem se narodil jednoho chladného lednového dne v hotelu na Long Islandu.

Na počátku těhotenství probírali rodiče přednosti potratu, ale hovory se tak protáhly, že když skončily, bylo na jakýkoliv potrat pozdě. Matka chtěla dítě za každou cenu, ale náhle začala váhat. Porod jí připadal jako něco úděsného, jenže potrat taky, až došla k závěru, že porod je z těch dvou úděsností ještě nejsnesitelnější.

Rodiče trávili pár volných dní v Montauku. Otec rád psal po hotelích. Porodní bolesti se dostavily nečekaně brzy. Chtěli jet do nemocnice, ale bylo už pozdě. Zavolali porodní asistentku. Moc toho už nezmohla.

Během porodu se otec opil v hotelové restauraci s výhledem na moře. Podle účtenky, kterou pro mě schoval a ke čtrnáctým narozeninám mi ji nechal zarámovat, ten večer platil dvě láhve chianti, čtyři sklenice grappy a dvě láhve šampaňského. Předpokládám, že chianti a grappa spadají do období před porodem a šampaňské požili potom.

Proslýchá se také, že toho večera – ale názory na to se liší – nabídl jedné ze servírek sňatek. Matka plakala, já jsem řval jako posedlý, porodní bába mě pleskala po zadečku a o dvě poschodí níž žádal otec někoho o ruku.

*

Při mé obřízce otec omdlel. Ne že by nesnášel krev nebo že by se mnou tak cítil v bolesti, mdloba mu prostě přišla vhod. Jedna jeho přítelkyně, kterou matka nemohla vystát a říkala jí Prázdná Nádoba, se na obřízku dostavila také. Matka prý zvolala: „Jestli sem přijde ta Prázdná Nádoba, žádná obřízka nebude.“ Ale to už Prázdná Nádoba dávno seděla na gauči.

Nedlouho nato otec omdlel. Vzkřísili ho sladkým červeným vínem. A babička, která se tváří v tvář smrti vzepjala k vitalitě, v níž se jí vyrovnal jen málokterý vrstevník, volala, aby byli opatrní, protože otec je duše citlivá. Když přišel k sobě, snažil se otec hlavně udržovat Prázdnou Nádobu co možná daleko od matky. Vnímám svou obřízku jako první z řady malých i větších katastrof, ačkoliv zejména matka byla zřejmě přesvědčena, že dítě bude mít na mého otce blahodárný a uklidňující účinek.

Když mi pan doktor zaťal do přirození, zašeptala matka: „Jak tě vůbec mohlo napadnout zvát Prázdnou Nádobu, copak ke mně nemáš špetku úcty?“ A otec zašeptal: „Teď není vhodná chvíle, promluvíme si o tom jindy.“ Protože to šeptal vždycky.

David, otcův dobrý přítel a bývalý spolužák, se je snažil uchlácholit, ale marně. „Nemám pro tvou situaci ani mnoho pochopení, ani obdivu,“ šeptal prý do ucha otci. „Do čeho ses to pustil, proč se necháš tak utiskovat?“ A matka údajně zvolala: „Nech toho, Davide, šílí už i tak dost.“

A tak se rodiče nechali zcela strhnout diskusí o prázdné nádobě, zatímco mne právě obřezávali.

*

V prvních letech mého života jsme bydleli v New Yorku. Jméno Harpo mi vymyslel otec. A protože matka chtěla, abych měl i běžné jméno, přidali k tomu Saul. Harpo Saul Mehlman, to jsem já.

Na oznámení nechal otec natisknout „Harpo Saul Mehlman oznamuje svůj vstup na svět a posílá vám pusinky“, což se matce zpětně příliš nezdálo.

Nemusím zdůrazňovat, že dát dítěti jméno Harpo je prostě nelidské. Existuje samozřejmě víc nelidských jmen, ale Harpo je bezesporu jedno z nejhorších.

Otec psal své magnum opus, matka pracovala v denním stacionáři pro duševně choré. Její nejproslulejší pacient byl muž, který mluvil do zdi, protože se domníval, že ho slyší tajná policie. Když tajná policie na jeho zprávy nereagovala, začal se chovat destruktivně. Tak se dostal k mé matce. O tomto případu napsala disertaci. Díky matce muž zjistil, že dvacet let mluvil do zdi pro nic za nic. To vědomí nedokázal unést a vrhl se do výtahové šachty. Matčina oslava doktorátu se tím zkalila, protože tam měl být čestným hostem. Po tomto incidentu napsala několik článků, kde se zabývala otázkou, nakolik je rozumné vyléčit lidi z jejich bludných představ.

Otec se vždycky držel od psychiatrie dál. Je fakt, že léta chodil třikrát týdně k terapeutovi, ale podle vlastních slov s jediným cílem, totiž aby ho rozesmál. Jestliže se terapeut aspoň jednou zasmál, bylo sezení úspěšné. Když jednou krátce po rozvodu terapeuta rozesmát nedokázal, neprodleně s terapií skončil a upadl do hluboké deprese.

Matka ostatně věděla, že otec používá terapeuta jako pokusného králíka pro příběhy, které pak zapisuje a posílá do světa. Pochopitelně měla pochybnosti, zda lze terapeuta používat k takovému účelu. Ale otci připadalo, že je to geniální nápad. A navíc, říkával, účel přece světí veškeré prostředky.

Matka tvrdila, že pokud jde o Roberta G. Mehlmana, je psychiatrie bezmocná. To by zřejmě každý považoval za urážku, ale otec to bral jako poklonu. „Prvního terapeuta, který mě dokáže vyléčit, připíšu do závěti,“ slyšel jsem ho prohlásit. A pak zabubnoval prsty na stůl.

Byl přesvědčen, že terapeut, který by ho dva roky intenzivně léčil, skončí sám v blázinci. Podle matky, která s ním nakonec strávila skoro dvacet let v jednom domě, nebyl pro jednou daleko od pravdy.

Ráno otec pracoval, odpoledne jsme chodili do kina. V prvních deseti letech života jsem skoro nikde nebyl tak často jako v kině. Často jsme viděli za jeden den několik filmů, některé jsme viděli dvakrát nebo třikrát.

Takové jsou mé první vzpomínky: běháme s otcem z jednoho filmu na druhý, zatímco matka léčí pacienty mluvící do zdi.

*

Otec je spisovatel. Má úcta k literatuře a spisovatelům je ještě menší než moje úcta k mužům. Kdo vyrůstá v hospodské kuchyni, má asi taky na restaurace jiný pohled. A syn skláře se nikdy nedokáže dívat na kus skla tak jako nezasvěcený okouzlený pozorovatel.

Zatímco všichni žili v domnění, že otec píše své magnum opus, a ode mne se očekávalo, že si na zemi před ním budu hrát s hromadami hraček, psal ve skutečnosti dopisy. Dopisy mně, dopisy plynárnám, dopisy bance, dopisy Prázdné Nádobě, dopisy lidem, o nichž se domníval, že z něj chtějí vymámit peníze, dopisy neznámým, se kterými se setkal v některé hospodě a vychytrale od nich vyloudil adresu.

Později, když nakladatel začal být netrpělivý, protože datum odevzdání vrcholného opusu se muselo stále odkládat, se otec rozhodl, že dopisy mně vydá pod titulem Listy Harpovi. Mimochodem aniž mě požádal o svolení.

První dopis mi napsal, když mi bylo téměř pět měsíců.

Milý Harpo,

až tohle budeš číst, bude ze mne stařec, pravděpodobně holohlavý, a to bude ještě ta nejmenší ze strastí, které mě čekají. Možná nebudu ušetřen ani porostu na zádech. Přesto bych tě rád už teď, ač ti není ještě ani pět měsíců, vyzval, abys v budoucnu neodbýval obědy. Půl druhé hodiny na oběd není žádný luxus, ale podmínka k životu. Ať už v budoucnu narazíš na jakékoliv pracovní podmínky, trvej minimálně na hodině a půl na oběd. Dlouhý oběd rozdělí den na dvě poloviny a to je, věř mi, to nejmenší, co můžeš udělat, vždyť dny jsou už tak dlouhé až až.

Musím končit, protože matka přijde za chvíli domů a my bychom měli alespoň vzbudit dojem, že se tu něco poklidilo a že jsem se u dveří zul, jak jsem slíbil, takže uklízečka nevytírala zbůhdarma. To bych ti také rád už teď sdělil: vytírání podlahy je vždycky zbůhdarma. Když si zapamatuješ tohle, přijde zbytek už sám.

Toto byl první ze zhruba pětistovky dopisů určených mně, které otec později, když se ocitl ve finanční tísni, vydražil se slibem, že je pro mě za pár měsíců zase vykoupí.

*

Od šesti let mě otec začal brát do hospůdek, barů, kaváren a hotelových hal, kde jsme se setkávali s lidmi. Téměř vždy se ženami.

Jedné ženě jsme jednou koupili šaty. Byla to brunetka s dlouhými vlnitými vlasy a každých pět minut se otci vrhala kolem krku. Měl jsem jí říkat teto.

Prošli jsme spoustu obchodů. Všude zkoušela šaty. Přestalo mě to bavit. Chtěl jsem domů. Ale otec prohlásil: „Jen dávej dobrý pozor, ať se poučíš.“

Když jsme pak šli domů, zeptal jsem se: „Proč jsi té paní koupil šaty?“

„Copak sis nevšiml?“ opáčil otec. „Potřebovala nutně letní šaty.“

Toho dne mi otec napsal:

Milý Harpo,

dnes jsme koupili letní šatečky ženě, které tvá matka říká Prázdná Nádoba. Jednou pochopíš, že ta žena vůbec není nádoba a že je také mnohem méně prázdná, než tvá matka tuší. Matka má samozřejmě několik dobrých důvodů, proč té ženě přezdívá Prázdná Nádoba, ale já bych zase mohl vyjmenovat několik dobrých argumentů, z nichž vyplývá opak. I to zřejmě jednou pochopíš.

Jsou lidé, kteří jsou toho názoru, že bych tě neměl brát s sebou, když kupuji šatečky Prázdné Nádobě. Necháme-li stranou praktickou otázku, co tedy s tebou jinak, mohu tě ujistit, že ať se ti terapeuti v budoucnu pokoušejí namluvit cokoliv, bavil ses dnes výborně. Šplhal jsi na stojany, pronikal do kabinek, kde si zákaznice zkoušely drahé šaty, a lámal srdce starých dam, jako by ses tím jednou chtěl živit.

Jsou také lidé, kteří jsou toho názoru, že bych pro Prázdnou Nádobu šaty neměl kupovat vůbec, ať už jsi u toho nebo ne. Například můj účetní. Před necelými třemi dny mi napsal: „Kolego, jak jste si jistě všiml, nejsou už vaše příjmy, co bývaly. Nebylo by rozumné přizpůsobit výdaje této nové situaci, ač je bezesporu pouze přechodná?“

Milý Harpo Saule, jestliže v budoucnu dostaneš od svého účetního podobný dopis, slib mi, že nakoupíš letních šatečků, až se pod nimi budeš prohýbat. Doufám samozřejmě, že takových dopisů zůstaneš ušetřen, nebo že účetního vůbec nebudeš mít, nebo že budeš mít účetního, který se ti nebude plést do výdajů.

Spíš teď v sousedním pokoji, konečně, ale až když jsi upatlal záclony vanilkovou zmrzlinou. To bude mela, až to matka uvidí. Zase se celý den snažila zbavit pacienty bludných představ. To je tedy život. Naštěstí jsem jí dal zavčas na srozuměnou, že mé bludné představy má nechat na pokoji, tvé ostatně taky. Pokud vůbec nějaké máš. Nevím. Řekl bych, že ano. V každém případě slavnostně slíbila, že naše bludné představy nechá na pokoji.

Čtyři něžné pusinky, dvě na nožičky, jednu na pupík a jednu na čelíčko.

*

U večeře jsem matce vyprávěl, že jsme koupili šaty.

„Ježíšmarjá,“ řekla, „to jistě zase pro Prázdnou Nádobu.“

Bylo to poprvé, že jsem matku o Prázdné Nádobě slyšel mluvit. Jak se kvůli Prázdné Nádobě rozčilovala při mé obřízce, jsem měl jen z otcova podání. Někdy také říkala „ta jezinka“ nebo „ta ženská“, ale myslela tím vždycky stejnou osobu.

„Proč bereš našeho syna k Prázdné Nádobě?“ zvolala matka a odstrčila talíř s mozzarellou. Vycházím z toho, že to byla mozzarella, protože to byl její oblíbený předkrm a objednávala si ho skoro denně.

„A co s ním jinak?“ zvolal otec. „Mám ho snad strčit do blázince? Kluk má blázince nad hlavu už z domova.“

„Nechci, aby se náš syn stýkal s Prázdnou Nádobou,“ nenechala se matka přerušovat a štípla otce vší silou do předloktí.

„Vždyť se nestýkají,“ prohlásil otec vítězně. „Prázdná Nádoba si kluka vůbec nevšimla.“

„Tím hůř,“ vykřikla matka. „Děti se nemají přehlížet. Je hanba, že Harpovi nevěnovala víc pozornosti.“

Z toho se dalo odvodit, že to rodiče, ačkoliv stojí na společenském žebříčku poměrně vysoko, nemají v hlavě v pořádku.

„Přehlížela tě ta paní?“ zeptala se matka.

Tu paní zcela pohlcoval nákup šatů, ale připadalo mi rozumné o tom pomlčet. „Ani ne,“ zamumlal jsem.

„Nechci, aby se to dítě s Prázdnou Nádobou ještě kdy sešlo,“ řekla matka a štípla otce vší silou do ruky podruhé. Tak silně, že mu naskočila modřina.

Pak otec zahlaholil, že to bylo slyšet po celé restauraci: „Já prostě nechápu, že není víc zdravých, inteligentních lidí, kteří si myslí, že jsou Ježíš.“