V letošní sezoně se v Česku hrají čtyři Ibsenova dramata. Peer Gynt v Městském divadle v Mladé Boleslavi je navíc už desátým porevolučním zpracováním této hry. Po delší době je to také Peer Gynt v překladu básníka Bohumila Mathesia. Obeznámený kritik či nordista by mohl položit otázku, zda je legitimní, sáhne-li režisér po starším, v určitých ohledech sporném překladu, existuje-li už překlad nový, který byl vytvořen mimo jiné také proto, aby zaručené omyly staršího převodu redukoval (připomeňme, že Mathesiův překlad, jakkoli je zvučný a líbivý, obsahuje mnoho nepřesností a kromě toho v něm chybí celé čtvrté jednání). Odpověď ovšem zní: ano. Je zcela v kompetenci režiséra a jeho týmu, pro jaký překlad se rozhodne. Je samozřejmě dobře, seznámí-li dramaturg diváky prostřednictvím programu s tím, že existují i jiné překlady, případně osvětlí-li důvod, proč byl zvolen právě tento, ale i to je věcí inscenátorů.

Režisér mladoboleslavského Gynta popisuje v programu genezi vzniku hry. Zmiňuje i Ibsenovy instrukce týkající se vůbec prvního uvedení dramatu v Drážďanech. Sám dramatik si byl v té chvíli vědom skutečnosti, že čtvrté jednání, která je freskovitým záznamem Gyntova putování světem, je příliš obsáhlé a roztříštěné. Byl tedy pro to, aby při nastudování byla celá tato část vypuštěna. Režisér ve stati zmiňuje i historii českých překladů a píše, že sám Mathesius pokládal své dílo za „volné přebásnění“, což Felzmann, jak se zdá, vnímá jako určité zdůvodnění nepřesností, kterých se překladatel dopustil.

Mathesiovu dílu nelze upřít melodičnost a hravost. Zvláště ve spojení s Griegovou hudbou jde o převod skutečně kongeniální. Navíc je to překlad vtipný. Reaguje-li například Pasažér na zhrozenou Gyntovu repliku: „Klid pane! To je okolků pro jednu malou mrtvolku,“ vynikne morbidnost situace o to ostřeji. Na druhou stranu je Mathesiův jazyk plný archaismů, které už dnešního diváka ruší.

Režisér text ještě výrazně zkrátil, takže celé představení trvá něco málo přes dvě hodiny. To je sice sympatická délka, kterou ocení zvláště méně třpěliví diváci, problémem je, že kvůli úpravě se děj někdy valí dopředu jako velká voda, scény jsou krátké a výsledný dojem je pak poněkud klipovitý. Některé postavy se navíc ubráním textu nepříjemně zploští.

Scénograf Jan Hlavatý osadil scénu kašírovanou skálou v barvě vojenské maskovací zeleně. Řešení to není zrovna šťasné zvláště v kombinaci s počítačovými animacemi promítanými na zadní horizont. Samy animace jsou vkusně abstraktní a jejich pomalý pohyb s dějem místy krásně koresponduje. Se „skálou“ se bohužel tlučou. Výtvarnice Věra Faberová oblékla herce do volných šatů a místy razantně zdůraznila „severskost“ postav. Například matka Åse má na sobě jakési pumpky, což zajímavě podtrhuje její energičnost. Laponská čepička však může působit nechtěně komicky.

Z hereckých výkonů vyniká především Peer Gynt Petra Halíčka. Zvláště frajerská poloha tohoto živočišného lháře mu výborně padne. Z ostatních se výrazněji uplatňuje matka Åse Evy Reiterové, jejíž expresivnost na počátku dobře kontrastuje se ztišením ve scéně smrti. Martin Hrubý vymodeloval svého kováře jako solidní kontrapunkt ke Gyntově uhořovitosti. Divák k němu překvapivě cítí sympatie, když se chystá Peerovi namlátit. Svérázné je pojetí trollů, kteří mají kostýmy deformující jejich postavy, čímž režie zdůrazňuje jejich jinakost. Pozoruhodná je také interpretace dcery krále trolů Zelené (Ivana Nováčková), která je tak zvířecí, že více než jako postavu ji vnímáme jako symbolické ztělesnění Peerova chtíče.

Felzmannův výklad staví Gynta do středu a kolem něj nechává rotovat všechny ostatní postavy. Je to studie člověka, který je determinován svou povahou spíše než prostředím. Jeho temperament s ním smýká a vede ho někam, kam ani nechce. Solvejga (Dagmar Teichmannová) je pak v takové interpretaci spíše Peerovým snem, představuje pro něj všechno to, na co díky své nátuře nemá nárok.

Henrik Ibsen: Peer Gynt, Městské divadlo Mladá Boleslav, překlad Bohumil Mathesius, režie Rudolf Felzmann, premiéra 9. 9. 2005