Nazvěme recenzi stejně, jako Divadlo na Vinohradech pojmenovalo svou inscenaci. Henrik Ibsen hru Rebeka nenapsal. Napsal ovšem v závorce uvedený Rosmersholm, což se špatně vyslovuje i Čechům, kteří jsou jinak na hromadění souhlásek ze svého mateřského jazyka zvyklí. Uznejme, že neinformovanému divákovi může takový název znít krajně podezřele. Navíc nikdo nezastírá, že lákadlem této inscenace je představitelka hlavní role Dagmar Havlová, na kterou diváci chodí především, což se pozná mimo jiné podle toho, že prázdná sedadla v prvních řadách jsou po přestávce do jednoho obsazená. Text v programu se ovšem důvodům, proč ke změně názvu došlo, rafinovaně vyhýbá a podprahově divákovi podsouvá, že Henrik Ibsen kromě Nory napsal také Rebeku. Ještě jednu drobnou mystifikaci program obsahuje. Tvrdí se v něm, že v Praze Rosmersholm nikdy dříve uveden nebyl. Byl. V Národním divadle. A to překvapivě hned třikrát.

Rosmersholm je Ibsenovo drama z druhé poloviny jeho společensko-realistického období, v němž už autor přiznaně pracoval se symbolickými prvky. Co jiného jsou často zmiňovaní bílí koně objevující se na Rosmersholmu, když někdo zemře? Ve hře sledujeme dvě provázané paralelní linie. První je záměrně nekonkrétní politický souboj mezi konzervativci a radikály, přičemž pro Ibsenovy konzervativce je příznačná pevná víra v Boha, naproti tomu radikálové se poznají podle inklinace k takovým perverzitám, jako je nesezdané soužití. Důležitější linií je ovšem vztah dvou hlavních protagonistů – obrozeného idealisty pastora Rosmera a „přivandrovalé“ Rebeky, která, jak nám Ibsen svou analytickou technikou postupně odkrývá, se zbavila své sokyně v lásce tak, že ji navedla k sebevraždě. Rebeku stíhá ještě démon v podobě oidipovského komplexu, za nímž se skrývá snad i pohlavní zneužívání, jak s gustem analyzoval už Sigmund Freud, pro nějž tato Ibsenova hra představovala studnici lidských traumat.

V duchu panující módy severské krimi přirovnává dramaturg Jan Vedral hru k detektivce. Vždyť se zde především řeší, proč se Rosmerova první žena zabila, kdo je vinen a jak se svou vinou naloží. V případě takového čtení se ale Rosmersholm stává spíše hororem. Stíny zemřelých se přibližují, kopyta bílých koní duní a dlouho potlačovaná traumata ženou hrdiny do náruče smrti. Milovníkům tajemných příběhů se nemůže nevybavit Hitchcockův film z roku 1940, který má podobnou výchozí situaci (jde ovšem o adaptaci románu Daphne du Maurier) a jenž se také jmenuje Rebecca.

Inscenátoři si vybrali starší překlad hry od Jana Raka. Ten není vůbec špatný, i když dnes máme k dispozici modernější, mluvnější a také některé zjevné omyly napravující překlad Františka Fröhlicha, k němuž by bývalo dobré alespoň přihlédnout. Přišlo by se tak na to, že rektor Kroll je obyčejný ředitel gymnázia. Ti zuřiví radikálové, proti kterým se Kroll hodlá aktivně vyhranit, je náctiletá mládež z jeho školy, žádní organizovaní, intelektuálně kultivovaní vysokoškolští studenti. Nahlédnutí do nejnovějšího překladu by také inscenačnímu týmu pomohlo ujasnit si, z čeho a kam na Rosmersholmu sebevrazi vlastně skáčou. Rakův útes je ve skutečnosti mlýnský náhon.

Nicméně stejně tak jako přejmenování hry je i volba překladu věcí inscenačního týmu a výše zmíněná fakta lze proto konstatovat, nikoli kritizovat. Složitější je to s režijní interpretací. Juraj Deák chtěl divákům předvést tradičního Ibsena. Na jevišti tak vidíme předepsaný staromódní interiér domu, který ozvláštňují jen zavěšené kmeny dvou stromů, rámující scénu shora a ze strany (scéna David Bazika). Kostýmy (Sylva Zimula Hanáková) s tímto interiérem ladí, rekvizity nacházíme také jen předepsané a až na výjimku, jakou je házení obrazy rodinných předků, se s nimi nijak nepracuje. Emancipovaná Rebeka vzorně háčkuje nebo urovnává květiny, tak jak si to Ibsen přál. Interpretace však klouže po povrchu. S podtexty naznačenými v Ibsenově textu se pracuje málo. Vyslovená slova zůstávají někdy zcela ladem a vzbuzují u diváků otázky, které zůstávají nezodpovězené. Co znamená Rosmerova otázka Rebece „Teď už ke mně nebudeš ráno chodit?“ Možná je to záměr, ale z inscenace není čitelné, jaký vztah k sobě oba hlavní hrdinové ve skutečnosti mají. Silné scény, jako když se například Rosmer a Kroll pustí do Rebeky, která se právě přiznala k ovlivňování Beaty, smete líbivá ilustrativní hudba (Ondřej Brousek). Každý z herců jako by studii své postavy vytvářel sám za sebe (dodejme, že většinou poctivě). Kroll Luboše Veselého je dynamický chlapík a tato živost zajímavě kontrastuje s jeho až intimním vztahem k Rosmerovi, což je patrné z toho, jak často se ho fyzicky dotýká.

Johannes Rosmer je v podání Romana Zacha introvert, jehož dá poměrně práci vyburcovat z rosmerovské letargie, byť toho podle textu Rebeka v minulosti už dosáhla. Dagmar Havlová svou hlavní hrdinku modeluje důsledně a ve snaze postihnout více tváří této rozporuplné postavy. Lépe jí vycházejí ztišenější momenty, kdy připustí Rebečinu bezbrannost, například když se stulí do klubíčka na pohovce při Krollově nepříjemném výslechu nebo si vyzuje boty. Po smyslu postavy jde velice dobře Petr Kostka, který Ulrika Brendela, další Ibsenovu variaci na inteligentního člověka, jemuž podtrhne nohy charakterová slabost, hraje jako ztroskotance, který v sobě stále ještě nese noblesu minulých let.

Celek ale působí prázdně. Bylo to v tomto divadle, kde před jedenácti lety hostovalo rakouské nastudování Rosmersholmu v režii Petera Zadeka. V inscenaci, v níž se postavy záměrně téměř nepohybovaly, se režisér maximálně zaměřil na text. Tomu, kdo byl s režisérem ochoten cestu do hlubin Ibsenova textu podniknout, z toho vyšel plastický obraz mučivých poměrů v norském sídle. Ostatní tato statická úprava nudila (jistě dílem také proto, že český divák bez opravdu dobré znalosti němčiny či detailní znalosti hry se neměl čeho zachytit). U Deáka zůstalo všechno na půl cesty. Diváci se jistě nenudí, dívat se mají na co, do základního konfliktu hry také proniknou. Přesto jako by inscenátoři své publikum podceňovali. Jak jinak si vyložit „norskost“ inscenace, kterou podtrhuje prvoplánová realistická animace polární záře či norské svetry navlečené hned na několika postavách?

Přiznejme, že dělat dnes tradičního Ibsena není vůbec jednoduché. Divadelní vývoj fandí spíše nejrůznějším aktualizacím a modernizacím. Ten, kdo chce předvést divákům Ibsena jeho doby, má paradoxně těžší startovní pozici než ten, kdo se uchýlí k nějakému posunu. Ať se jde na Ibsena z jakékoli strany, vždy je třeba začít podrobným čtením textu, protože to je autorova parketa. I ty nejbanálnější repliky skrývají často další význam. Pokud se čtení odbyde, zůstane pojetí vždy povrchní.