Ibsenovo drama Rosmersholm nebývá na našich scénách uváděno příliš často, naposledy bylo k vidění v roce 1928 na scéně pražského Národního divadla. Důvody jsou – kromě obtížně vyslovitelného názvu sídla rodiny Rosmerů – dva. Jedním je všem Ibsenovým dílům vlastní a Františkem Fröhlichem trefně definovaná "obšírnost motivické práce". Druhým je vlastní zápletka, která zvláště v kontextu činností, kterými se ve chvíli, kdy několik stovek diváků usedá do pohodlných křesel Mahenovy činohry, zabývají Vladko, Vendy nebo Regina z on-line reality show, musí zejména na mladší diváky působit trochu jako z jiné planety. Nejde ovšem ani tak o to, že by se od Ibsenových dob tak zásadně proměnily naše problémy – vždyť mimomanželský vztah, stejně jako incest či navádění k sebevraždě, abychom jmenovali některá z témat Rosmersholmu, jsou tématy stále vzrušujícími (a vděčnými). Problém tedy bude spíše v tom, že se změnil způsob, jakým o těchto problémech diskutujeme, a ne to, jak je hodnotíme. Srovnávat proto Ibsena s "VyValenými" (jak jedovatě parafrázuje český lid) není tak absurdní, jak by se na první pohled mohlo zdát, byť je to podobné jako srovnávat antické divadlo klasického Řecka s gladiátorskými zápasy v pozdním Římě.

Režisér Jan Antonín Pitínský se k Ibsenovi vrátil po úspěchu Nory, kterou připravil v Divadle v 7 a půl. Ponurost této neveselé hry podtrhl scénograf (Tomáš Rusín) téměř prázdnou scénou (dřevěná podlaha, pár kusů strohého kovového nábytku, několik knihoven spouštějících se z provaziště). Úzkostně působící červenočernou kombinaci umocnila monumentální hudba Richarda Dvořáka valící se z jeviště někdy jako příval, jindy decentně akcentující režisérem zvolené repliky, které díky tomu poutají divákovu pozornost. Podobně pracuje s rekvizitami i Pitínský . Sloupce knih, bodlák u busty mrtvé Beaty, Rosmerovy boty, hůlka Ulrika Brendela – to všechno metaforicky ilustruje nevyřčené, a vytváří tak hravou paralelu k probíhajícím dialogům.

Pitínského fascinuje prostupování textů, a z toho vyplývající intertextualita. Do jeho Rosmersholmu vstupuje popis bájného Ragnaröku, který pronáší třímetrová snová postava trolla-knihovníka (Sergej Sanža). I to je do jisté míry paralela, v tomto případě k tragickému osudu postav, které podobně jako bohové severské mytologie svůj osud tuší, a přesto mu vycházejí vstříc. Kromě těchto pasáží se objevují dvě lidové písně – "Letěla husička" a "Když jsem byl malučký pacholíček". I ony mají v textu své místo. O postřelené husičce si zpívá Rosmer, když se o sobě dočítá pomluvy v novinách, malíček pacholete ze druhé písně zase koresponduje s promluvou Ulrika Brendela, v níž bývalý Rosmerův učitel užije obraz uříznutého malíčku, který milující žena obětuje pro svého milého.

Mírný problém inscenace představují nevyvážené výkony jednotlivých herců. Rosmer Martina Huby je sice sympaticky civilní, jeho ztišenost ovšem nepříjemně kontrastuje s poměrně expresivním nasazením Vladimíra Krátkého v roli rektora Krolla. Výkon Kateřiny Holánové coby Rebeky je místy ke škodě věci příliš jednostrunný. Často opakovaná gesta začnou ve druhé polovině představení působit rušivě. Postava Ulrika Brendela, jejíž interpretace bývá považována za klíčovou, je v podání Jana Zvoníka politováníhodnou kreaturou, které nikdo nemůže věřit vyšší cíle, jimiž se zaklíná. V Pitínského interpretaci nevede ze zuřivých politických sporů prostě žádná čistá cesta. Katalyzátor děje, hospodyni Helsethovou, hraje Ivana Valešová s gustem. Zapálená cigareta a netopýří kostým (Zuzana Štefunková) jí pomáhá utvořit image čarodějky, jejíž loajální poslíčkování má na svědomí mnohé z neblahého vývoje událostí. Redaktor Mortensgaard Ondřeje Mikuláška je vyložen jako vlezlý a nízký člověk. Pitínský mu navíc připsal "balkónovou scénu", v níž se projeví diktátorské sklony tohoto zakomplexovaného a stigmatizovaného novináře, který využívá Rosmerových problémů ke svému postupu.

Pitínský a jeho tým se s Ibsenem utkali se ctí. Dokladem toho jsou i reakce diváků, kterým pro záplavu slov a jevištní akce možná chvílemi činí problémy proniknout do všech tajů hry, z jejich maximálně soustředěných tváří je ovšem možné vyčíst, že vůle vydat se nazpět časem do dob minulých jim nechybí.