Jiří Hájíček (*1967) debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži. O tři roky později vydal patrně svůj nejúspěšnější román Zloději zelených koní, ještě o rok později román Dobrodruzi hlavního proudu a loni sbírku povídek Dřevěný nůž. Poslední román (r. 2005) nese název Selský baroko.

Prozaik Hájíček věkem přináleží ke generaci spisovatelů, která je v současnosti považována za nejúspěšnější. Jan Balabán, Pavel Brycz, Jáchym Topol, Miloš Urban, ač způsobem psaní rozdílní, všichni jsou uznávaní veřejností kritickou i čtenářskou. Hájíček, přestože o nic méně literárně produktivní než jeho generační souputníci, stojí v poli zájmu na kraji, ne-li na periferii. Nemáme na mysli periferii neúspěšných grafomanů či autorů jedné knihy, ani tu periferii, odkud zazáří nečekaně kvalitní text, ale zase záhy zmizí v zapomnění. Hájíček jako by stále napůl otálel a napůl byl odstrkován k hranici, kde se dělí spisovatelé na ty respektované a ty méně důležité. Pokusme se zamyslet nad Selským barokem v širších souvislostech a rozhodnout, zda jeho stále s určitými rozpaky přijímaný autor může či nemůže být počítán ke kvalitním prozaikům své generace.

Román Selský baroko se dotýká závažného tématu – násilné kolektivizace vesnic v padesátých letech a likvidace jejích odpůrců, kulaků. K citlivému období se ovšem dostáváme obloukem a retrospektivně skrze hlavní postavu a zároveň vypravěče Pavla Straňanského. Ten se zabývá sestavováním rodokmenů a pracuje většinou v třeboňském archivu, kde také začátkem léta potká Danielu, mladou ženu pátrající po svých kořenech. Straňanský má v té době za úkol nalézt udavačský dopis, který před padesáti lety v jihočeské obci Tomašice zapříčinil uvěznění a zabavení majetku několika tamních statkářů. Sledujeme jeho opatrné pátrání skrze staré kroniky i vzpomínky pamětníků a také postupně se prohlubující osobní zájem o dávnou historii. Hledání Straňanského přivede k osobě Rozálie Zandlové, bývalé krásky, vesnické femme fatale a nyní osmdesátileté stařeny, která udavačský dopis napsala. Příběh se odhalením neuzavře, naopak ještě více zatemní a nečekanou úlohu v něm zastane i Daniela, která se předtím stihne s Pavlem sblížit.

Syžet Selskýho baroka ze všeho nejvíce připomíná detektivku, respektive detektivní pátrání. Nejedná se zde o vraždu či krádež v kriminálním slova smyslu, ale svým způsobem jsou naplňovány i tyto znaky – zabavení majetku statkářům není nic než shora posvěcenou krádeží a odejmutí cti a důstojnosti může být v jistém smyslu považováno za vraždu (osobnosti). Hájíček si pravděpodobně uvědomil, že v postmoderní současnosti tolik oblíbené míšení „nízkých“ a „vysokých“ žánrů může pomoci i jemu – udržet napětí, čtenářský zájem a v neposlední řadě i strukturu textu. V jeho dřívějších prózách (především ve Zlodějích zelených koní) se nápaditý příběh často rozmělnil a roztekl nesvázán jasnými pravidly.

Pevná dějová osa románu prospěla. Zejména na počátku se Hájíčkovi podařilo zaujmout a vzrušit pro následující řádky; a to také tím, že důležité informace a indicie nechával v textu objevovat postupně (což u něho nebývalo zvykem). Ale jak se děj rozvíjí, konzistence vyprávění se hroutí, pointa vychází jaksi do ztracena a závěrečná katarze „dopadení pachatele“ chybí zcela. Může to být do určité míry autorský záměr; Selský baroko také jednoznačně není detektivkou; nicméně o trochu více ochoty autora k podřízení se pravidlům (byť vypůjčeného) žánru by přineslo chutnější čtenářské ovoce.

Stejný jako v předchozích prózách zůstává Hájíčkův styl. Bývá označován poněkud zavádějícím způsobem jako „lyrický“, snad že klade menší důraz na akci a rád prodlévá u popisu. Popis je autorova silná stránka, atmosféru buduje zručně a nenásilně (přestože někdy na úkor vývoje vyprávění). Děj je situován do dvou letních měsíců a je třeba říci, že dojem rozpáleného, líného, těžkého léta je velmi sugestivní. Hůře dopadá charakteristika postav: Bývají to často jen vnější znaky, které postavy odlišují. Hájíček je nedokáže charakterizovat mluvou a někdy ani povahou (zejména postavy vypravěčových venkovských kamarádů splývají v jedno). Tím se dostáváme k autorově slabině, jíž jsou dialogy. Oproti minulým prózám plynou samozřejměji, ale jako by zde z mnoha různých úst zněl stále jen jeden (vypravěčův) hlas.

Vykreslení postav obecně je u Hájíčka problematickou záležitostí. Stejně jako dříve i nyní je vypravěčem zcela nepravděpodobný lidský typ, který – nebýt autorem zrovna Hájíček – by vyzníval místy až parodicky. Pavel Straňanský je „čistá duše“, muž sice dospělý, ale v mnoha ohledech ještě dítě, udivené zlobou světa. Všechny kolem sebe považuje za stejně dobré jako on sám, nikdy nic nedělá pro vlastní zisk, je nezáludný až k pláči. Hlavní postava (také „Pavel“) ze Zlodějů zelených koní splňovala tyto charakteristiky dokonale, Pavla ze Selskýho baroka obohatil autor ještě o nové vlastnosti. Záměrem zřejmě bylo postavu zplastičtit, udělat ji méně ideální a tím pádem i více uvěřitelnou. Pavel Straňanský tedy v různých situacích vystupuje ze své jelimanské role a chová se náhle jako drsňák, který si nenechá od nikoho „kydat na hlavu“. Zdeptá nepřítele a bez varování se opět stáhne do své obvyklé uťápnuté nevinnosti. Nutno říci, že ačkoliv autorův záměr byl bohulibý, ku prospěchu věci nevyšel. V Zelených koních byl Pavel někdy směšný, ale uvěřitelný jako živoucí bytost, v tomto románu se nový Pavel drolí do několika nepravděpodobných postav najednou.

Není ale všechno špatné na Hájíčkovi. Krom zručnosti ve vykreslení atmosféry, kterou ovšem lze odhalit rozborem jazykových prostředků či jinou formální analýzou, ovládá ještě jednu dovednost, na kterou literární teorie dosud nevynalezla měřítka. Můžeme tomu říkat „čtivost“, i když tento výraz neodpovídá přesně. Je to pocit, který nás nutí otáčet stránky a dočíst až na konec – a to co možná nejrychleji. Přestože se při četbě ošíváme nad papírovým hrdinou, nepravděpodobnými dialogy a různými jinými prohřešky, román nedáme z ruky až do závěrečného zaklapnutí. Literární teorie tomuto umění nepřikládá váhu, ale čtenář – ten nepostradatelný arbitr – by se bez něho neobešel. Tvoří dobrou knihu.

Selský baroko je dobrou knihou. Je v něm sice třeba často rezignovat na to, jak jsou věci řečeny, ale o to důležitější zůstává, co se říká. Hájíčkovi se podařilo promluvit o něčem tak sporném, jako je historická paměť a vina jediným relevantním způsobem – totiž na základě předpokladu, že výše zmíněné pojmy byly a budou pouze relativní. Přestože takřka až do konce udržuje iluzi možnosti rozdělení na dobré a špatné (černé a bílé), v závěru problém viny a odpuštění, oběti a kata, věčný problém „kde je pravda?“ nechává moudře nerozsouzen. V přiznání vlastní neochoty a neschopnosti být soudcem je autorova největší síla.

Na počátku jsme se ptali, zda lze Hájíčka připočítat k současným kvalitním prozaikům. Co dělá kvalitu? Zjednodušeně to je dobrý příběh, schopnost spisovatele přesvědčit o něm čtenáře a v neposlední řadě kritické vyslovení se k něčemu hlubšímu, obecně lidskému. Hájíček obstál.