V případě románu Santiniho jazyk je třeba především mluvit o tom, o čem se v něm vlastně nehovoří. Autorovo poslední dílo je souborem příznaků a odkazů k jazykovým a sémantickým konotacím. Jen zůstává nejisté, zda jde o kredit autora, nebo o nevědomou shodu okolností, jakýsi vlastní život díla, které jen spisovatel na počátku zažehl (sepsal), nakladatel ve skvělé formě vydal, ale jehož sdělovací rovina se vymkla pisatelově vlivu a moci. Kupodivu, právě ona nabízí nejzajímavější okamžiky.

Hlavní postava knihy, Martin Urmann, naplňuje své osudové předurčení, neboť svůj dosavadní život sice neprožil zvlášť zajímavě ani plodně, ale vše co podnikal, se nějak týkalo jazyka. Kdysi jazyky studoval a krátký čas je i učil. Potom pracoval jako redaktor. Je zaměstnán v reklamní agentuře americké firmy v Praze, v prostředí, v němž se především „pracuje“ s jazykem využívaným k přesvědčování a manipulaci. Že tedy jazyk bude podstatným problémem Urbanova textu, je nepřehlédnutelné již po několika stránkách.

Základní zadání zní, najít slogan, který může prodat cokoli, univerzální větu, řečeno románovou reklamní agenturou The Golden Copy Project. Několik „záhadných“ setkání navazuje nitky indicií nastávajícího dobrodružství. A pak jednoduchá zkratka k baroku, k ikoně mlčenlivých - k sv. Janu Nepomuckému, k Santinimu, k tajemstvím nabité architektuře, v níž, každý kámen odkazuje k záhadě, každá socha je šifrantem i klíčem, každý oblouk je součástí nějakého poselství. Vzor mága kombinací a sémantických her, Umberta Eca, je tak evidentní, aby ho ani méně pozorný čtenář nestačil přehlédnout.

Vše od začátku mluví srozumitelným jazykem, vše polopaticky navádí hlavního hrdinu ke konečnému uvědomění, že jeho „setkání“ se záhadou univerzální věty bylo okolnostmi vynucené a očekávané. Takové je ostatně v Urbanově románu téměř vše – vykonstruované na efekt a k předem stanovenému výsledku. Paralela propozice, absolvování strastí, překonání záhad, happy end, je naplněna bezchybně. Příznaky úchylek, duševních nemocí či absurdních sexuálních praktik celkové napětí nijak nezvyšují. Lze tušit, že hrdina vše překoná po vzoru dobrodružných „románů do kapsy“ a počet mrtvol, zdemolovaný majetek či poničené památky jsou tudíž pominutelnými položkami, kterých si velkorysý čtenář nemusí všímat.

Zvláštním prvkem Urbanova příběhu je myšlenka dvojnictví, jakási „homonymická dualita“. Autor, mimochodem, sám z dvojčat, rozehrává příběh Martina Urmanna, zřejmě svého alter ega, který se zase postupně stylizuje do nepodařeného klonu historika umění Ropse. Manželka hlavního hrdiny i záhadná dívka mají svá dvojčata. Zda je smyslem takového počtu dublet nějaká osobní autorova psychoanalýza, nebo obecnější poselství, zůstane jaksi nedořečeno…

Naopak, hojně užíván i zneužíván je fenomén jazyka, který původní děj zanechává jako nevýraznou kulisu kdesi na pozadí. Celek je souhrnem příkladů literárních pojmů. Výklad a poučení, když se hlavní postava vzdělává v historii, uměnovědě, vše podbarvuje esoterickou náladou. Bible je bezchybně chápána jako posvátný text, kniha knih, do níž je zakódováno dávné poselství a samozřejmě tajemství. Přesto chybí patřičná pokora či jen prostá úcta vyhýbající se nevhodným slovům („sakra“ v kostele). Nechybí ale citace vlastní (Stín katedrály, Argo 2003, je dokonce v seznamu použité literatury) i cizí (Santiniho odkazů na kostelních sloupech), redundance (mnoho mrtvých, značek, tajemných setkání), variace (na ecovské hledání fenoménu jazyka i k mnohým spisovatelům, k Čapkovi, Nerudovi, Meyrinkovi, Kafkovi), eklektismus (režírované náměty a pospojované okolnosti), entropie (rozmělňováním zavedených příkladů), tvůrčí sterilita (vykrádání sama sebe i odrecitované pasáže odborných textů), výčet (architektonických prvků), popis (klášterních budov), výpisky (které Martin Urmann objevuje ve formě obrázků i sám pořizuje a téměř je nestačí použít), odkazy (stále někdo někoho někam posílá), interpretace (pofiderní a „podomácky“ vyrobený výklad karet či symboliky), pseudovědecký komentář k architektuře, obrazům, slovům, textům. Hádanky (kdo je nemocná dívka uměnovědce Ropse), mystérium a legenda (zpovědní tajemství jako důvod umučení) se stávají záminkou i hybatelem děje. A závěr všeho toho složitého jazykovědného bádání? Tušil jsem, že jsem se možná něčeho dotkl, ale za nic na světě jsem to nedovedl pojmenovat.

Je-li kreditem knihy poměrně čtivý text, který sám o sobě je odkazem k postupům klasických detektivních i hororových děl, pak plytký námět, vykonstruovaný, nepravděpodobný a alogický děj je jeho debetem. V současnosti, kdy je tolik módní šifrování, vyšlo i nakladatelství vstříc rozmanitě neurčitému textu. A tak, jako je obálka knihy zároveň leporelem, skládankou i ukázkou typografického umění, je text sám exhibicí plochého románu, inspirujícího právě onou ukázkovou sbírkou literárních prostředků.

Pokud by vše, co je v díle skryto, sám autor předem zamýšlel, stvořil by prokombinovanou hříčku, hlavolam s vrstveným potenciálem. Jenže vládne naivní průhlednost, konstrukce je ve svém obsahu prázdná, protože na konci románu opravdu nečeká, žádné vyústění (nepočítáme-li happy end hodný červené knihovny a snad poslední z oněch podprahových, nezamýšlených poselství: text, jenž se nějak tváří, ale jeho obsah je zcela jiného žánru – jednoduše řečeno – kýč), žádná univerzální věta. Co zbývá? Intelektuálská hříčka na téma, co autor nezamýšlel? A pak už jen slova, slova, slova…