Jde skutečně o úchvatný příběh – rodinná sága ukrajinské rodiny Berezinků začíná na konci 1. světové války a končí současností. Děj se začíná odehrávat na Ukrajině a na Ukrajině též končí.

Jefim Berezinko měl několik synů, z nichž jediný, Theodor, se vydal do tehdejších Sudet. Stal mužem vdovy po německém vojákovi, kterého zabil kozácký ataman. Theodor se celý život chtěl zbavit své minulosti, zplodil dva syny, Rolanda a Kurta, z nichž každý se svým způsobem pokoušel opět minulosti zbavit: Kurt odchodem na Západ a Roland pitím, a tím postupnou likvidací vlastní rodiny; ženy Květy a synů Kryštofa a Vladimíra, i sebe sama. Kryštofa stihne tragická smrt ještě ve škole a Vladimír prochází životem jako vyděděnec poznamenaný rodinnou tragédií. Po smrti Rolanda se na něj však usměje štěstí a on odjíždí za bezdětnými příbuznými do Drážďan. Ti poté utíkají za Kurtem, jeho ženou a synem Rolandem do Západního Německa, kde Vladimír poznává arménskou muslimku Yasiru. Jejich cesty se však rozcházejí: Vladimír směřuje do Prahy a Yasira do New Yorku. Za nějaký čas umírají Vladimírovi příbuzní ve francouzském Concordu a novinářka Yasira objevuje zprávu o 126letém Jefimu Berezinkovi, který žije v zakázané zóně u Černobylu. Spolu s Vladimírem a jeho bratrancem Rolandem odjíždějí za Jefimem točit reportáž o nejstarším člověku na světě…

Kniha sestává z kratších povídek, jež tvoří celý román a týkají se tří dějových linií: osudu starého Jefima, rodiny Rolanda a poté samotného Vladimíra. Třetí dějový proud se věnuje malým a velkým dějinným událostem, jež provázejí životy všech zúčastněných. Propletení osudů jednotlivých postav navzájem i s celosvětovými událostmi není náhodné, jde o cílenou dějinnou souhru, kdy jeden lidský osud existuje jako samostatná a závisle nezávislá jednotka v toku dějin.

Přestože autor zachycuje poměrně dlouhé časové údobí, není jeho psychologie postav povrchní, podařilo se mu vystihnout individualitu každého hrdiny s vynikající až krutou přesností a opravdovostí. Za hlavního hrdinu lze považovat Vladimíra Berezinka, jehož postavu autor vykreslil s největší hloubkou – jeho příběh také zaujímá v knize nejpodstatnější část, je aktuální a můžeme v jeho osudu nalézt vše to, co „tvořilo“ jeho předky, celou rodinu, dějiny střední Evropy. Násilím přerušený a změněný běh Času po revoluci roku 1917 stále a silněji determinuje celý klan Berezinků a u Vladimíra toto stigma dochází svého vrcholu.

Absolutní vykořeněnost a neschopnost najít sám sebe, své místo na světě a smysl života včetně vyrovnání se s rodinnou minulostí je velice aktuálním současným světovým tématem. Lidé migrují a jen těžko dovedou, hlavně ve starším věku, zakořenit v jiné zemi a mentalitě. Rodina Berezinků je názornou ukázkou mužské genetiky, která ztratila své zázemí a uměle se snaží odpoutat od svého Já.

Bohužel mě ze začátku knihy obtěžovaly nepřesnosti v reáliích, kdy např. v pravoslavném prostředí autor používá slova typu „mše svatá“, „pravoslavný kostel“ či „Ježíšek“, dále mi není jasné, podle jakého klíče autor vybíral jména Ukrajinců – Theodor by mělo být správně Fedir, Jefim Archipovič by mělo ukrajinsky znít Jefim Archypovyč, Marta Stěpanovna by měla být Marfa Stepanivna, Galina je ukrajinsky Halyna etc. Celou knihu pak provázejí občasné gramatické hrubky a chyby, kterých si měl všimnout redaktor. Již v úvodním textu se vyskytují „Lakoonovi hadi“ namísto Laokoonových hadů, „hrával varhany“ místo hrával na varhany, dále najdeme v jednom krátkém textu v názvu slovo apotéka, v textu samém pak apothéka a nepozornost redaktora je patrná hlavně z množství špatně rozdělených slov (např. uzavř-ela, př-esvědčovat, př-imražený atd.).