Povídkový soubor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku je po knihách Snídaně na refýži (1998) a Dřevěný nůž (2004) třetí kniha povídek spisovatele Jiřího Hájíčka. Čtenář, který se těší na zcela nové texty, však bude patrně zklamán – z patnácti povídek v souboru obsažených jsou jen tři dosud nepublikované. Místo nových textů přináší kniha tedy spíš nový kontext pro texty staré, které již (knižně či časopisecky) vyšly, čímž je aktualizuje a  umožňuje, aby byly čteny novým způsobem.

Texty, tak jak jsou ve výboru poskládané, představují Hájíčka jako kronikáře (jihočeské) vesnice. Přestože jsou jeho povídky mnohdy výrazně pointované, fungují zároveň jako skici vesnického prostředí, mezilidských vztahů (nejen v  rámci vesnice, ale i mezigeneračních vztahů v rodině), a především historie – individuální i obecné, a také vzájemného pronikání těchto dvou podob dějin. Hájíček si všímá historie vepsané do osudu rodin a rodů, do fasád vesnických stavení, ale reflektuje ji třeba i skrze život hospodářského zvířete (kůň Martin v povídce Baladička). Stopy minulých událostí v životech současných lidí a  vyrovnávání se s dědictvím těchto událostí, to jsou témata, která Hájíček rozvíjí také ve svých dvou oceněných románech – v knihách Selský baroko a Rybí krev. I na malé ploše povídky však Hájíček dokáže – a možná ještě působivěji než v románu – ve zkratce popsat celou křivku života, její vrcholy i propady i způsob, jakým ji vychýlily dějiny.

Avizovaný nový způsob čtení Hájíčkových povídek by mohl spočívat například ve sledování toho, jak se autorova povídková tvorba vyvíjela. Hájíčkovy rané povídky byly především lyrizovanými reflexemi vnitřního světa tápajícího hrdiny, který hledá a nenalézá své místo ve světě (povídky Pinky a já, Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku roku 1986). Ač pochází z vesnice a je k ní připoután, cítí, že do tohoto prostředí nepatří. Mládí hlavního hrdiny, jenž je zároveň vypravěčem, a pocit vyděděnosti a neukotvenosti, který zakouší, dodávají povídkám notnou dávku sentimentality a – přes veškerou a v recenzích mnohokrát zmiňovanou obyčejnost Hájíčkova světa – patosu. Ty jsou ještě podpořeny Hájíčkovou zálibou ve shovívavých, zlehčujících závěrech, které jako by měly za úkol zmírnit skličující vyznění povídky, vyrovnat melancholii nostalgií a bezútěšnost humorem.

V pozdější tvorbě začíná Hájíček směřovat k většímu odstupu, k téměř dokumentárně laděnému načrtávání lidských osudů determinovaných vesnickým prostředím. Vypravěčem povídky Melancholické lístečky z  podzimních stromů demokracie je mladý muž z vesnice, který má na starosti psaní vesnické kroniky. Zapisuje do ní data narození a úmrtí, zaznamenává důležité události, které se ve vesnici odehrály – a Hájíček vlastně dělá něco podobného. Skrze příběhy postav podává zprávy o podobě jihočeské vesnice za posledních zhruba třicet let (povídky vznikaly v letech 1995 až 2013, ale časově zasahují až do osmdesátých let minulého století). Poslední povídka Vesnickej román pak otevřeně napodobuje kronikářský způsob zaznamenávání událostí a jen stvrzuje naznačené směřování k dokumentárnosti, které se Hájíčkova povídková tvorba čím dál více otevírá. A to je dobře, protože takový způsob psaní dává vyniknout Hájíčkovi jako detailnímu, citlivému, často laskavému pozorovateli lidského života – a nejen toho specificky vesnického. Zápisy Hájíčkovy vesnické kroniky se potom skutečně čtou jako (pravda trochu sentimentální) vesnickej román.