Když v říjnu 2005 vyšel nový román Jáchyma Topola Kloktat dehet, vzbudil velký zájem v médiích. I v zahraničí je Topol uznáván jako jeden z nejzajímavějších současných českých spisovatelů. Hlavně díky předchozímu románu Noční práce prorazil Topol na evropský trh a kniha vyšla se střídavým prodejním úspěchem v Německu, Nizozemsku, Francii, Polsku a dalších zemích, chystá se vydání v Itálii a Španělsku, možná i ve Velké Británii. Podle rakouské literární komise patří Topol v současné době k deseti nejvýznamnějším evropským spisovatelům. Jako jeho nizozemský překladatel bych se rád podělil o několik postřehů, které mě při práci napadají.

Román Kloktat dehet má s Noční prací několik společných bodů. Oba se zabývají rokem 1968, mají klukovského hrdinu, děj se odehrává na českém venkově. V obou knihách se objevuje motiv viny, ale i počasí a příroda hrají důležitou roli. V Noční práci je to led na zamrzlé řece, v románu Kloktat dehet sníh, les, a kopec Blahoš z Noční práce vystřídá Kupečák.

Ovšem převládají rozdíly. V Noční práci se střídala celá řada vypravěčů a přeskakovalo se v čase, kdežto v románu Kloktat dehet je celý příběh prezentován chronologicky očima mladého hrdiny Ilji. Román Kloktat dehet je navíc mnohem černější, skoro se dá říct, že je to temná stránka Noční práce. Je těžší rozpoznat v něm naději, která by podle Topola měla z jeho knih vyzařovat. Náznak světla ze závěru Noční práce se v románu Kloktat dehet nedá najít tak snadno, možná chybí úplně.

Originál
První věta “Říkaly mi Ilja” připomíná začátek Melvillovy Bílé velryby, případně Twainových Dobrodružství Huckleberryho Finna a navozuje tak okamžitě atmosféru dobrodružného vyprávění. Spouští napínavý příběh, odehrávající se v ohromujícím tempu. Jáchym Topol o tom jednou řekl, že knihu pojal jako počítačovou hru.V prvním díle, který se odehrává v domově Domově a ve vesnici Siřem, tedy v omezeném prostoru, hledá čtenář pod vedením Ilji cestu ven. Tápeme, zkoumáme, trénujeme, setkáváme se s různými postavami, učíme se od nich a plníme úkoly. Rozvíjíme tak své schopnosti, abychom byli dostatečně připraveni na další “level”. Jakmile najdeme a otevřeme ty správné nebo osudové dveře, propukne hra v plné síle. Unikneme z uzavřeného prostoru Domova, ale narazíme hned na další: kraj v okolí Siřemi. Tam nás čekají další zkoušky, hra se zostřuje a končí, jak je u akčních her zvykem, apokalypsou, čímž se Ilja konečně dostane i z tohoto uzavřeného kruhu. Už osvobozený se pak ale vrátí do výchozího bodu hry. Nejzákladnějším cílem takové hry je nezahynout, přežít, a právě o tom román Kloktat dehet je. Jde o přežití, o pud sebezáchovy za každou cenu a za všech okolností.

Ovšem ne všechna pravidla hry se dají na knihu aplikovat. Ilja totiž není postava, která by sama rozhodovala o svém osudu. Věci ho potkávají, dějí se mu. Jeho doplňkem je Margaš, Iljův dvojník nebo dokonce dvojče. Na rozdíl od Ilji zná pozadí příběhu a jedná podle toho, i když k osvobození potřebuje Iljovu pomoc. Vztah mezi Iljou a Margašem je zvláštní – Margaš funguje vlastně jako Iljovo svědomí. Právě Margaš se nakonec ujme mladšího Iljova bratra Vopičáka a vezme jeho tělo s sebou do dálné země na východě. Margaš taky v rozhodujících chvílích řídí Iljovo jednání – dává mu za úkol zabít velitele Vyžlatu a pak i ruského kapitána. Provedení prvního úkolu osvobodí Margaše a druhá likvidace zase Ilju, i když kapitán zahyne – jak se dalo čekat – náhodou.

Ale je tu víc literárních ozvuků. Například motiv dorůstání, nebo vlastně nedorůstání, znamý z Grassova Plechového bubínku. Nebo krásný příběh o vlcích pana Cimbury, který drtivé tempo knihy náhle přeruší – jako by vypadl z kontextu. Účinek je podobný jako Viktorčin příběh v Babičce Boženy Němcové a je škoda, že Topol toto vyprávění proti původní verzi značně zkrátil.

Překlad
V této chvíli už je jisté, že kromě do nizozemštiny se román Kloktat dehet bude překládat i do němčiny. Nakladatelé v těchto zemích, kteří vydali už Noční práci, koupili překladatelská práva necelé dva měsíce po českém vydání. Velice pravděpodobně budou následovat i nakladatelé z Francie, Polska, Maďarska a dalších zemí. Překladatelé si – jako obvykle při práci s Topolovými knihami – přijdou na své. Začíná to už názvem, kde je třeba se rozhodnout mezi zvukomalebností a ustálenou vazbou. V nizozemštině se totiž běžně říká, třeba když dítě mluví hrubě, “jdi si vypláchnout pusu”, kdežto kloktání (gorgelen) zní dost odborně. Další ošemetný bod je Topolův jazyk – hovorový, a přitom poetický. Řada cizích jazyků postrádá možnost vyjadřovat v psaném textu hovorovost do takové míry, jak to lze v češtině. Překladatelé jsou pak nuceni hledat jiná řešení nebo kompenzovat hovorový tón na jiné úrovni, například volbou slov nebo stavbou vět.

Jiné překladatelské úskalí jsou narážky na sovětské hrdiny (Fedotkin, Syn pluku – v podobě Syn polká už zcela nepřeložitelný), komunistický žargon a vojenská terminologie ovlivněná sovětskou – vesměs věci, které západní čtenář nejen běžně nezná, ale nelze pro ně najít ani vhodný ekvivalent.

Do stejné kategorie patří (jakoby) ruská slova. Slovo “svoloč” je pro Čecha zcela srozumitelné, a přitom hned vyvolá asociace s něčím ruským. Něco podobného známe i v nizozemské literatuře, např. v knihách odehrávajících se v bývalé Holandské Indii (nyní Indonésii). I tam se používá mnoho místních výrazů, které pro nizozemského čtenáře okamžitě navozují určitou atmosféru. Jejich obecná srozumitelnost přitom časem upadá – v posledních letech už autoři (třeba Hella Haasse) přikládají do knih slovníček. Překladatel těchto knih např. do češtiny má dilema – český čtenář takové asociace nemá, slova jsou pro něj zcela nesrozumitelná a cizí. Zachovat stejnou hustotu jako v originále může vést k tomu, že je text pro českého čtenáře nezáživný – i kdybychom se rozhodli třeba pro vysvětlivky pod čarou. I to při čtení zbytečně ruší.

Ale zpět k překladu Topolova románu do nizozemštiny. Co si počít například se slovem “molotok” ve větě “učte se s molotkem, učte se pracovat”. Nebo s větou “já hledím do ústí pistole mého kapitána a také hledím do ústí orúžij příkazníka...” Má smysl tuhle úroveň textu za každou cenu udržovat (a zachovávat v tom případě i Topolovu osobitou ruštinu, nebo převádět do skutečné?), nebo to čtenáře jen zbytečně zatěžuje a ruší? Důležitý bod u tohoto textu je samozřejmě i rytmus a tempo – příběh by měl čtenáře vtáhnout a nepustit, i za cenu toho, že ruská slova budeme muset z větší části vypustit.

Na druhé straně některé motivy – třeba osudy příslušníků Svobodovy armády – dodnes nejsou obecně známé ani pro české čtenáře. A mladším Čechům sovětští hrdinové z 50. let také nic neřeknou. Takže cizí čtenáři na tom zase o tolik hůř nebudou. Jak říká Jáchym Topol, jeho knihy by se neměly překládat, ale spíš převypravovat v jiném jazyce – jen když se zachová duch.

Překládat Topola vždycky znamená lámat si hlavu, hledat, zvažovat možnosti. Ale tím je to právě zajímavé. Jako čtenář i jako překladatel doufám, že se Jáchym Topol časem k psaní zase vrátí.