Jiří Hájíček (nar. 1967 v Českých Budějovicích) je znám především jako prozaik. Spisovatelskou dráhu nicméně započal psaním poezie a s jeho verši se veřejnost mohla setkat – mimo jiné – v klubových pořadech Mirka Kováříka. Následně se věnoval především próze; debutoval cyklem povídek Snídaně na refýži (1998). Druhá kniha, román Zloději zelených koní (2001), se roku 2016 dočkala zfilmování v režii Dana Wlodarczyka a zahájila sérii románů z prostředí jihočeského venkova. Úspěch slavila volná trilogie Selský baroko (2005), Rybí krev (2012) a Dešťová hůl (2016), v nichž autor tematizuje bolestné momenty z osobní i nadosobní historie, jako je násilná kolektivizace v padesátých letech, návraty z ciziny do míst dětství a mládí nebo spory o zděděné pozemky. K tématu venkova se vrátil i v zatím posledním románu Plachetnice na vinětách (2020). Letos se však Hájíček, a to již podruhé, představil také jako básník se zájmem o haiku, která shrnul do sbírek Muž na pokraji vzplanutí (2019) a Muž pod černým deštníkem (2022).

Haiku, lyrický útvar původem z Japonska, charakterizuje, jak známo, přírodní tematika a přesná forma, v níž mají jednotlivé verše trojverší postupně pět, sedm a zase pět slabik. Hlavní smysl úsporné stavby spočívá ve vystižení básnického sdělení minimem slov, ať jde o význam, či impresi: „když spadá listí / zdá se že je víc ptáků / v korunách stromů“ (s. 50). Jiří Hájíček se přesné formy haiku u mnoha básní nedržel ani v první sbírce a stejně tak je tomu i v případě Muže pod černým deštníkem. Sám autor na to při křtu knihy 18. listopadu 2022 ve Wortnerově domě v Českých Budějovicích upozornil. Zůstane na čtenáři, aby rozhodl, zda je Hájíčkova sebeobrana na místě.

Rembrandtovo ráno

Oproti první sbírce haiku, obsahující dvě části a fungující vůči Muži pod černým deštníkem jako jisté tematické i motivické předznamenání, autor svůj nejnovější poetický titul rozdělil do čtyř oddílů, organicky spojujících básně podobného rázu. Okruh básní výstižně nazvaný Earl Grey navozuje ve čtenáři melancholický pocit probouzení s veškerými ranními obřady, kterých je zapotřebí k započetí nového dne. Z šera a mlhy podzimu či počínající zimy, období navozujícího zádumčivou ospalost, postupně vychází světlo rozbřesku – „v okně šedý svit / a nad horizontem střech / poletuje sníh“ (s. 15), „kuchyně zrána / má Rembrandtovo světlo / zas je listopad“ (s. 14) – a z něj pak krása uvědomění si, že i opakované, již automatizované činnosti lze prožít jako duchovní rituál: „jas padá oknem / na dřevěného Buddhu / znovu osvícen“ (s. 11). Ranní obřad pití čaje se u Hájíčka stává okamžikem pozorování (ne)všedních drobných událostí probouzejícího se jitra: autor tematizuje mihotání sněhových vloček, pohyb ptactva, kroky chodců po dláždění. Matné sluneční světlo, prosvítající stíny a mlhou, vytváří kolem osaměle vnímajícího lyrického subjektu kontemplativní atmosféru.  

Okna vlaku, okna do ulice

K předchozí sbírce se zde odkazuje především celkovým vyzněním básní, jejichž motivy a témata se neustále vracejí, střídají se v rozličných kombinacích, které svým způsobem upomínají na výstavbu Reynkových či Traklových veršů. Čtenář jako by sám pil haiku jako Earl Grey plné chuti, chladnou čajovou směs samoty, šedi, slabého světla i stínu. Nutno však připustit, že básně z uzavřeného prostoru kuchyně, popřípadě obývacího pokoje, jsou mnohem působivější než ve zbylých oddílech. Ani těmi z nás, kdo rádi a často cestujeme vlakem, nepohnou básně z okruhu V Jižním expresu tolik jako dojmy ze čtvera ročních období sledované oknem v části Z léta do zimy nebo návrat do klidného prostoru pokojů, kam doléhají projevy venkovního světa v závěrečném oddílu Světla v kalužích.

Pozoruhodné na Hájíčkově poezii je ono předznamenané rozlišení privátního světa subjektu, který pozoruje okolní svět zpoza okenního skla – ať už z okna jedoucího vlaku, či z pokoje – a prostoru světa, který po tomto subjektu natahuje prsty nejrůznějších tvarů. Jak vedle sebe vyniknou tyto rozdílné situace: „nahnu se z okna / muž pod černým deštníkem / podrážky vržou“ (s. 16), „ránem se mísí / vzdálený hukot města / s křikem havranů“ (s. 9). Pokud si tuto dvojí pozici subjekt uvědomí, může ono zjištění přejít až do melancholie, protože „pro tvář za oknem / jsem chlápek jdoucí deštěm / ranní ulicí“ (s. 48) a opět jej pohltí ticho a samota.

Jistě bychom připadli na mnoho dalších momentů, jež by stály za zmínku, ale snad je lepší prostě doporučit sbírku k přečtení. A úplně nejlepší bude přečíst si obě (první nedávno vyšla v upraveném vydání). Sevřená forma básní, oproštěnost od bohatých metafor a velkých obrazů, důraz na vnímání pozorovaného okolí, to vše dělá z většiny Hájíčkových haiku výjimečné náladotvorné básně a čtení pro chvíle samoty těch, kteří dokážou ve světě unášeném proudem nikdy nekončících promluv ocenit poezii ticha a klidu.