Prózy Jiřího Hájíčka mají jeden charakteristický rys – jsou obyčejné. Obyčejnost však v sobě skrývá zcela rozdílné kvality. Může být důvěrnou známostí, kdy svět textu a jeho postav je tak podoben světu našemu, že se téměř cítíme být jeho obyvateli, nezřídka ovšem bývá obyčejnost banální. Dělicí čára mezi důvěrnou známostí a banalitou je tenká a Hájíček se ve svých prózách běžně pohybuje na obou územích.

Utkání na cestě Českem
Hrdina jeho poslední knihy Fotbalové deníky, Honza Převorský, patří mezi hojně se vyskytující druh úspěšných čtyřicátníků na prahu životní krize. Nejenže se kvůli partnerce vzdal svého životního snu, účasti na světovém fotbalovém šampionátu v Německu v roce 2006, ale nevyšla mu ani rodinná dovolená. Doma je cítit napětí a Honza má týden volna. O zápletku se postará telefonát neznámé dívky, z níž se vyklube jeho devatenáctiletá sestra Simona, o které dosud neměl ponětí. Kromě toho, že mají společného otce, s nímž Honza dávno přerušil všechny styky, je k sobě se sestrou nepoutá vůbec nic. Přesto se nabídne, že ji svým luxusním vozem odveze do Krkonoš k údajnému příteli. Jednodenní cesta se protáhne na týden, a tak má čtenář možná až příliš času detailně poznat osudy nejen obou hlavních postav, ale i krajinu ubytoven a hotýlků českých měst.

Na deník z názvu novely upomíná jak chronologické řazení kapitol, tak Honzovy fotbalové deníkové zápisy. Ty dokreslují jeho poměrně zúžený obzor, ve kterém zůstává místo snad jen na práci a fotbalové fanouškovství, navíc ale ilustrují i změny nálad protagonistů a neslavné výsledky oné letní cesty. Fotbalovému klání je mimochodem připodobněno i jeho vidění vztahu mezi muži a ženami – a zde, u tohoto nepříliš originálního příměru, začíná být jasné, na které půli hřiště se budeme pohybovat.

Příběhy odehrávající se na cestě mívají pro své hrdiny obvykle iniciační charakter. I v této novele dochází alespoň v náznacích k proměně postav – poněkud usedlý a zatrpklý Honza v sobě nachází nový zdroj emocí, stejně tak jako city zmítaná dívka objevuje důležitost jistoty či zodpovědnosti. O zásadnější proměnu hlavní postavy se však nepostará ani tak nově nabytá sestra, jako spíše deus ex machina, správcová internátu v Roudnici nad Labem, paní Fišerová. A s ní přichází asi největší úskalí celého textu. Tato postava je totiž přímo esencí klišovitosti a papírovosti. Nejen že si rázně, avšak spravedlivě poradí s problémovými hosty, ale má též nesnesitelně dobré srdce: „Já jsem tady taková matka pluku, víte?“ Nechybí jí dokonalá znalost lidí a, žel, ani přímo děsivá moudrost. Co řekne, to sedí, a není proto divu, že: „Slova paní Fišerové zněla Honzovi v uších, ještě když rozestavoval na chodbě křesla kolem staré televize.“

Smrtící sentimentálnost
Přitom Hájíček je schopen i v této knize budovat věrohodné prostředí. Jeho popis malých českých měst, dělnických ubytoven či benzinových pump má až dokumentární charakter, stejně tak jako zápisy ze sledování fotbalových zápasů. Srdce fotbalového fanouška se snadno přenese do důležitých okamžiků tohoto, alespoň z naší strany nepovedeného mistrovství, ubohé kulisy středočeského maloměsta zase zdařile evokují atmosféru ospalého letního dne v zanedbaném koutě naší země.

Avšak ani zde se autor nevyhne jisté schematičnosti. Zejména tam, kde skrze text prosvítá příliš přehledně uspořádaný hodnotový svět a předem utvořený názor: „Honza přikývl, vyšel na chodbu a nasál ten internátní pach zdí a dlaždic. Přesto pociťoval určitou harmonii a pořádek, odlišné od charakteru ubytoven a rádoby penzionů, které už měli za sebou.“

Kdybychom ale chtěli přesně pojmenovat největší problém recenzovaného textu, nebude jím pouze výše zmíněná banalita, i když i ta má v příběhu své místo, ale něco mnohem horšího: sentimentálnost. Sentimentálnost vzhledem k postavám i prostředí, sentimentálnost, jež spolehlivě zabíjí jakýkoli pokus o literaturu, sentimentálnost, která od okamžiku, kdy je rozpoznána, ulpívá na jakémkoli slově textu a zdobí i finále celé novely, během něhož Honza Převorský prohlédá a pokouší se napravit dávnou křivdu.

Jestliže jsme na začátku tvrdili, že se Jiří Hájíček ve svých prózách pohybuje jak na území důvěrné známosti, tak banality, musíme konstatovat, že se ve Fotbalových denících dostal spíše do zámezí. Nezbývá než vyslovit naději, že se z nepovedeného utkání poučí a příště se spolehne na taktiku, která mu sedí mnohem lépe – detailní znalost prostředí, zvládnutá psychologie postav i promyšlený děj.