Martin Vrána dospívá v sedmdesátých letech na ostravském sídlišti. Navlas stejné panelové domy se stejně olezlými putykami, místo bez náměstí či kostela – tak vnímáme atmosféru města, na které se snáší temno doby; města, v níž hlavní postava prožívá milostný vztah a zatvrzele, třebaže nehlučně vzdoruje sídlištní maloměstskosti i socialismu lepších zítřků. Na rozdíl od předchozího románu, který byl sondou do historie a současnosti příbuzenských vztahů přeťatých emigrací, se zde začíná vydělovat generační problematika, jež ovšem ve skryté podobě přetrvá až do dospělosti. Obecně jakýsi pocit nepatřičnosti – nejen v soukolí rodiny, kam podle otcových představ Martin ve své „tajné samostatnosti“ nějak nepasuje – se v druhé části knihy prohlubuje, hlavní postava jej niterně prožívá v celé bytnosti, a tím se tyto stopy paměti přetvářejí ve čtivou literaturu. Zejména tam, kde emoce jdou vypravěčovi přímo ze srdce, se vytváří napětí, ve kterém je imanentně zahrnuta paměť minulosti a nejistota týkající se přítomného prožitku. Ta rezonuje u všech ústředních postav Martinovy generace, především u jeho bývalé lásky Evy Topolské a u samolibého Ivana Figury (jehož tlak okolností po revoluci zlomí). Všichni tři si pokládají otázku: Kdo vlastně jsme? Nebo ještě lépe: Jak tu jsme? Zde najednou vidíme přechod mezi jeho předchozím románem Černý beran a souborem povídek Možná že odcházíme. Balabánovi se zkrátka podařilo existenciální moment vyhrotit takovým způsobem, že z něj byl schopen vytěžit celou povídkovou knížku – a ta se stala literární událostí roku 2004.

K technice a formě

Na rozdíl od předchozího románu Černý beran, jenž byl zároveň autorovým prvním pokusem o delší prózu, Balabán vymaňuje text ze strohé sevřenosti: konfrontuje ho víc s prostorem a řekl bych, že tím ho nechává silněji rozeznít (a to hlavně v závěru). Neděje se tak ovšem nějakým radikálním způsobem, i když text už nedrží pohromadě pouze tematicky: Po diskontinuitním Černém beranovi je knížka vystavěna chronologicky; příběhy postav se prolínají v celé délce textu, ať už se jedná o zmíněnou Evu Topolskou nebo Ivana Figuru. Jejich obraz se v duchu románovosti proměňuje, a právě tím se od předchozí prózy liší. Zároveň jsou příběhy vystavěné většinou z malých, nebo méně podstatných peripetií (nejedná se o celistvé osudy), a tak máme možnost sledovat postavy jako mozaiky slepené z „nahodilých“ střepů.

Na druhé straně – oproti snaze vytvarovat román – je po přečtení několika stránek zřejmé, že Balabán i nadále zůstává bytostným povídkářem. Každá kapitola sama o sobě tvoří precizně sevřený celek. Tento dojem podtrhují i četné pointy a zpoetizované popisy, které nahuštěním příhodných významů zvýrazňují zkratkovitost. Je z toho cítit vůle autora, jenž stojí pevně nad věcí a svoje psaní od samého základu koriguje.

A anděl?

Obraťme se ještě k druhé půli knihy. Jak už bylo naznačeno, odehrává se v devadesátých letech. Pocit z existence, která se nikdy neměla z totality vymanit (viz úvahy Martinova bratra o atomové válce apod.), se střetává s transcendencí křesťana, na nějž si vyšší vůle dělá nárok. Anděl, boží posel, jenž tuto vůli zprostředkovává, však zůstává nespatřen; vlastně je v knize zmíněn jen v jedné větě, ale přesto, viděno ve zpětné perspektivě, se k postavám sklání a bdí nad jejich citlivostí...