Celý týden si český spisovatel Jáchym Topol lámal hlavu s otázkou, zda existuje evropská literatura. Už na to přišel: taková literatura existuje. Co víc: veškerá literatura na celém světě je evropská. „Veškerá literatura se opírá o dávné evropské velikány.“ To je přece pěkně politicky nekorektní odpověď?

Všichni jeho kolegové, tvrdí, ať už jsou to Francouzi, Němci nebo Poláci, čerpají ze stejných literárních zdrojů: bible, řecké mýty, Shakespeare, francouzští básníci, Cervantes, Kafka a bratři Grimmové. Ti tvoří základ vzdělanosti přesně tak, jak tomu bylo v časech jeho otce nebo dědečka. Platí to dokonce i pro severoamerické autory, podtrhuje - má dva indiánské kamarády a i ty zformovala evropská literatura. „Každý spisovatel je ryba v této magické literární řece. Omlouvám se za ty poetické obraty. Existují samozřejmě Indiáni, kteří mají ještě velmi blízko k tradicím, folklóru a ústní slovesnosti, ale ti nepíšou.“

Jáchym Topol (Praha, 1962), prozaik a básník, překladatel mýtů a legend severoamerických Indiánů, je synem dramatika, básníka a shakespearovského překladatele Josefa Topola. Několik měsíců teď pobývá ve vědeckém ústavu NIAS (Netherlands Institute for Advanced Study) ve Wassenaaru, mezi vědci z celého světa. „Někdy mě to úplně deprimuje,“ žertuje Topol, „tam si denodenně uvědomuju, jak důležitá byla anglická, francouzská a německá literatura. Já pocházím z tak nepatrné jazykové oblasti! Česky mluví a čte jen pár milionů lidí, někdy strašně závidím autorům, co píšou v jazycích s mnohem větším dosahem.“

I Topol vyrostl se zmíněnými evropskými literárními velikány. Od dětství mu předčítali z bible. Když je ve své rodné zemi, chodí s manželkou a dvěma dcerkami každou neděli do kostela. Se šibalským mrknutím relativizuje intenzitu náboženského prožitku. Shakespeara, francouzské básníky, Cervantese a ty druhé četl u babičky na vesnici, v prostředí, které vylíčil i v románu Noční práce, přeloženém do nizozemštiny.

Je to pronikavý román o rodině, která se v roce 1968, částečně i pod vlivem ruské okupace tehdejšího Československa, rozpadne. Matka skončí jako alkoholička v psychiatrické léčebně; otce-inženýra hledají pro státu nebezpečnou činnost. Dva synové se odjíždějí skrýt v dědečkově vesnici, kde je ale nepřijmou právě s otevřenou náručí.

„Rolníci u babičky ve vsi byli chudí. Babička znala dvě knihy, jednu od ďábla, jednu od Boha, jak říkávala. Myslela tím Komunistický manifest Karla Marxe a bibli. Když jsem k ní přijel, připadalo jí, že jsem podivín, protože bych pořád jen četl. Ostatní kluci v mém věku pracovali na poli jako všichni. Lidi mě měli za blázna, byl jsem zrůda z Prahy. Když chci číst, řekla mi babička, potřebuju dvě věci: čisté ruce a peníze. Teď už vím, že měla pravdu.“

Podle Topola bojuje evropský spisovatel tradičně za svobodu země, za lepší svět. „Jack London bojoval proti alkoholismu, Dickensův David Copperfield byl kritikou chudoby, zase jiní bojovali za práva žen.“ I Topol byl jako mladý básník za komunistického režimu přesvědčen, že musí bojovat za udržení jazyka a za osvobození svého národa.

Společně s přáteli pašoval přes hranice knihy, které byly v Československu zakázané: Havla, Kunderu, Klímu a Škvoreckého. Pohyboval se v kruzích českého literárního undergroundu, kde se zakázaná literatura přepisovala na stroji, kde se tiskly tajné letáky a poslouchaly se zakázané rozhlasové stanice. V roce 1985 byl jedním ze zakladatelů Revolver Revue, časopisu pro novou českou literaturu.

Tato literatura sice možná kráčí ruku v ruce se společenskou angažovaností, ale středoevropské spisovatele silně ovlivnil zcela apolitický autor. „Kafka tvořil důležitou součást mé výchovy. Moje škola stála dvě ulice od jeho rodného domu. V našem jazyce se to hemží slovy, která narážejí na jeho tvorbu. Když úředník například něco označí za „kafkárnu“, má tím na mysli byrokracii. Musím přiznat, že Kafkův jazyk se mi nelíbí. Ne že bych chtěl provokovat, ale připadá mi nudný, dokonce uspávající. Byl pořád nemocný, psal někde v koutku. Na počtu čtenářů mu vůbec nezáleželo.“

Kafee mit Brod
„Existuje krásná anekdota o Kafkovi a jeho příteli Maxi Brodovi. Seděli spolu v jedné pražské kavárně. Kafka vyprávěl, že se prodalo jedenáct exemplářů jeho nového románu Proces. Deset jich měl v aktovce, ale strašně rád by věděl, kdo si koupil ten jedenáctý.“ Právě v tom je příkladem pro každého evropského autora, domnívá se Topol. Od svého krajana se naučil, „že každý spisovatel musí psát pro sebe. To je ze všeho nejdůležitější. Knihu chci napsat já. Nepíšu pro trh, pro nakladatele nebo pro čtenáře. Kafka bojoval za dobrou věc. Tím se zcela vymykal tradici polské nebo české literatury.“

Jakkoliv má středoevropská literatura mnoho společného, je česká literatura přesto něčím jedinečná, totiž zvláštním druhem humoru. „Máme dva velikány, kteří byli v humoru mistry: Jaroslav Hašek, autor Osudů dobrého vojáka Švejka, a Bohumil Hrabal. Je to směs černého, cynického humoru a pozitivního přístupu k životu jako způsobu přežití. Poláci a Češi měli například v minulosti velmi odlišnou taktiku, jak se udržet nad vodou. My Češi si myslíme, že jsou Poláci odvážní, pijou vodku a snažili se porazit nacisty. Poláci nás považují za chytré: drželi jsme se zpátky. Za okupace si Hitlerův velký inkvizitor Heinrich Himmler hlasitě kladl otázku, jak zavraždit české Židy, ty „usmívající se bestie“, ale nevěděl jak.“

Podobný černý humor Topol nachází v románech některých mladých irských autorů. „Příběhy z chudých dělnických čtvrtí, otcové pijani a k jídlu věčně brambory. V tom je stejný humor jako způsob přežití. I když je člověk v bezvýchodné situaci, i když je zoufalý, nesmí ztrácet humor.“

V současné české literatuře tento charakteristický znak téměř nenachází. „Já ten humor ještě mám, doufám. Nová generace spisovatelů, lidi přes dvacet, se čím dál víc podobá francouzským nebo německým kolegům. Píší o vztazích, o matkách a synech, o lásce, o ubíjející práci. V každém případě je to samá deprimovaná postava.“ Podle Topola brzy nebude téměř rozdíl mezi tvorbou českého a francouzského romanopisce. „Pizza je všude stejná, skleněné konstrukce jsou všude podobné, holky se oblékají všude stejně. Strašná nuda. Ale samozřejmě se v nové Evropě také stále více vzdalujeme masovým hrobům. To je dobrá stránka věci.“

Náhle Topola napadá dobrá definice evropského spisovatele: „Je to člověk, který si je vědom katastrof, hrůz. Ví, co způsobil komunismus, co znamená druhá světová válka, jména Hitlera a Stalina v něm vyvolávají určité obrazy. Tato historie pořád ještě v oblasti, odkud pocházím, podmiňuje život. Tím se liší evropský autor od kolegů z Tahiti, Ghany nebo Peru.“

Rozdíly uvnitř Evropy jsou ovšem také značné. Český spisovatel má velmi odlišný status než polský nebo francouzský kolega. Ve Francii jsou všichni přesvědčeni, že francouzská literatura je v rámci evropské literární palety ta nejvýznačnější. „Když moje kniha vyšla ve francouzštině, můj nakladatel Laffont mi blahopřál. Tvá kniha existuje ve francouzštině. Teď existuješ, řekl mi. Myslel to smrtelně vážně, neměl v hlase ani špetku ironie. Francouzština je pro něj prostě jazyk spisovatelů a intelektuálů s velkým J.“

Takový přístup je Čechům cizí. „Možná je to tím, že žijeme už tak dlouho ve stínu velkých bratrů. Kdo žil vedle Ruska a Německa, musel se snažit přežít. O to šlo.“ Ve Francii je romanopisec na piedestalu, v Polsku platí „za boha a za mystérii“. Maďaři jsou na svou literaturu hrdí a odvozují od ní svou identitu. Slovinští autoři dostávají vládní stipendia. „Češi tak hrdí nejsou. Dřív jsme měli undergroundovou literaturu a určitou anarchistickou tradici. U nás prostě spisovatel sedí v hospodě a pije pivo. S kým Havel nepil pivo? Naši spisovatelé jsou pivaři. Na rozdíl od sousedů je naše pivo light. Proto dokážeme hodiny sedět, mluvit a popíjet, a přitom se neopít. Český spisovatel sedí mezi lidmi, pije a vypravuje příběhy.“

Teď, když komunismus pominul, musí se i čeští spisovatelé přeorientovat. Není to jednoduché. „Máme do činění s evropským knižním průmyslem. Spisovatel musí být úspěšný, musí prodávat, jeho obličej se musí objevovat v novinách a v televizi, musí cestovat od Ukrajiny po Ameriku a poskytovat jedno interview za druhým. Někdy myslím na Kafku. Psal pro sebe. Knihy nejsou prostitutky, nechtějí za každou cenu vypadat dobře.“

Že od pádu železné opony počet čtenářů klesl, považuje Topol za pochopitelné. Kdyby mu teď bylo kolem dvacítky, taky by se spíš díval na Saving Private Ryan na DVD, než aby četl Victora Huga, domnívá se. Literatura byla vždycky záležitost elity a to platí pořád. Ale přesto. Ani studenti už nečtou Shakespeara, Rimbauda nebo Baudelaira. Topol recituje zpaměti Opilý koráb. „Výcuc z internetu, víc z té básně dneska často nezbývá. Dřív, za komunismu, jsem měl kamaráda, jehož otec byl překladatel. Daroval mi tři exempláře Joyceova Odyssea, což byla zakázaná kniha. Jeden výtisk jsem dal zubaři jako úplatek. Kniha byla poklad. Umíte si to ještě představit?“

Knižní průmysl
Evropský knižní průmysl, který v posledním desetiletí vznikl i v nových evropských zemích, Topol nemá v lásce. Pohybuje se v něm zhruba deset let, hodně se nacestoval, zná knižní veletrhy ve Frankfurtu, Lipsku i Londýně a prohlédl už pravidla hry. „Všichni používají známosti, mají svou síť. Po třech dnech na veletrhu, kde člověka obléhají novináři a literární agenti, se člověk nevyhnutelně opije. Začne uvažovat výhradně z hlediska prodaných výtisků. To je hrůza, myslí si, to už není kultura, to je masová výroba. Ale přesto sedí druhý den ráno opět poslušně ve stánku nakladatele a hraje předepsanou roli.“

„Co to se spisovateli dělá? Já si připadám jako bastard. Jsem v pasti. Hraju roli spisovatele z východní Evropy. Když chci psát, musím se stáhnout někam na venkov do dřevěné chaloupky.“ Kostel, hospoda, hřbitov, zima, samota – to zajímá Topola doopravdy, to je jeho základna, píše v eseji přeloženém do němčiny, který mi dal přečíst. „Ale když to udělám, když se opravdu stáhnu na ten slavný chudý východoevropský venkov, tak budu produkovat kýč, východoevropský kýč.“

Topol se s tím bastardstvím potýká. Na jedné straně se skutečně cítí jako Východoevropan, i když to označení v Praze nemá skutečný význam. V Polsku nebo na Ukrajině je prostě spisovatel, tam jeho země původu nehraje roli. Ale jakmile přijede do Západní Evropy, je z něj najednou „talentovaný nový hlas z Východní Evropy“. Zvláštní je, že něco obdobného, jen naopak, se děje při spisovatelských setkáních, kde kromě Čechů a Poláků jsou i Bulhaři nebo Rumuni. „Jakmile se dám do řeči s polským kolegou, Bulhar se závistivě ozve. Vyčte nám, že politikaříme, že se spolčujeme, že si přivlastňujeme Milosze, Havla a Kafku. To je samozřejmě nesmysl.“ A v takové společnosti se Topol náhle ocitá na straně západoevropské literatury. „Je to jako ta stará židovská anekdota: vždycky, když člověk zapomene, že je Žid, najde se někdo, kdo mu to připomene.“

Nakonec je především spisovatel z Prahy, bez ohledu na maďarské předky. „Nejsem ani východo- ani západoevropský spisovatel. Jsem evropský autor, možná jediný! Nebo si myslíte, že by se našel britský spisovatel, který se označuje za evropského? Praha, to je teprve Evropa.“