Rozdíl mezi dvěma staršími snímky a filmovou Sestrou je značný: zatímco Nikolajev a Michálek se rozhodli rekonstruovat příběhy knih, Vít Pancíř vsadil na abstrakci a předvedení ducha vyprávění. V jeho filmu se doplňují Topolova hutná, někdy až barokně naditá slova z vybraných pasáží, původní hudba Psích vojáků, která k Jáchymovi „sourozenecky“ přináleží, a Pancířův koncept obrazu. Tyto tři složky jsou ještě spojeny vypravěčem mimo obraz v podání Filipa Topola.

iLiteratura: Proč a jak vás napadlo adaptovat právě román Jáchyma Topola Sestra?
Vít Pancíř: Vzniklo to vlastně přes Filipa Topola a Psí vojáky. Před „x“ lety měl Filip nápad, že bychom mohli udělat něco většího společně. Tenkrát chtěl dělat Hořící holuby, ale já jsem nevěděl jak. Teprve po letech mě napadlo, že bychom zkusili Sestru. Před pěti lety se uskutečnila první schůzka s Michalem Bregantem a Filipem Topolem, a pak jsem začal obcházet producenty. Nikdo moc nedůvěřoval tomu, že je možné takhle udělat film. A pak konečně do projektu vstoupil jako producent Jirka Konečný.

iLiteratura: Knížka má zvláštní osobitou poetiku a styl, v čem se styl filmu rozchází s knihou?
Vít Pancíř: Právě to mě zajímalo – výzva pracovat se třemi formálními složkami filmu. Bavilo mě na tom, jak je to vlastně nevýhodná pozice, protože básničky jsou samozřejmě špatný základ pro film. S tím se dá blbě něco dělat, aby to nebyla nedělní chvilka poezie nebo něco podobného. Podle mě se přitom právě v těch básních vložených v knize nejvíc vyjevují osobní motivace Jáchyma. Doufal jsem, že dokážeme vyrovnat text obrazem a že film chytne zvláštní náladu. Vynechali jsme imaginativní momenty. Chtěli jsme, aby film zůstal civilní, jednoduchý, přirozený. Například tam, kde je text hodně básnivý, jsme se snažili být naopak v obraze minimální. Každá sekvence je ve filmu dělaná zvlášť a formálně jinak. Hodně jsme text upravovali, spoustu jsme toho vyházeli. Jáchym svolil, že něco můžu zkrátit, a pak to ještě upravoval a krátil sám. Na jeho textech se mi líbí, že začnou zcela subjektivně, ale pak najednou do děje vstoupí někdo další, aby jej komentoval. A tak jsou i ve filmu hodně subjektivní sekvence z pohledu hlavního hrdiny a vzápětí je hrdina nahlížený někým jiným.

iLiteratura: Jak jste tedy dosáhl toho, aby všechny tři složky ve filmu – obraz, hudba a slovo – byly v rovnováze?
Vít Pancíř: Měl jsem to vlastně s Filipem Topolem už vyzkoušené. Předchozí spolupráce často fungovala oboustranně. Když jsem pro Psí vojáky dělal klipy, vytvářel jsem obraz na hudbu, ale pak jsme také dělali filmy, kde byl už střižený obraz, a teprve na něj Vojáciněco nahráli. Tentokrát jsem na staré hudební věci udělal obraz a pro nové nahrávky měli Psí vojácik dispozici scénář a můj popis atmosféry. Přímo na obraz se nahrával jen prolog.

iLiteratura: Jak vznikal scénář k filmu, myslel jste už na vizuální podobu při jeho psaní?
Vít Pancíř: V podstatě jsem všechno přizpůsoboval tomu, aby stylizace obrazu byla velice jednoduchá. Bylo to vymyšlené tak, aby šlo natáčet ruční kamerou. Aby to mělo poetiku osmičkových, amatérských, potažmo undergroundových filmů, což jsme pak skutečně s Martinem Čihákem udělali. Při natáčení byli jen tři, čtyři lidé a Jakub Zich, představitel Potoka. Vždycky jsme někam vyjeli, jakmile jsem s Martinovým asistentem Zdeňkem Eliášem obhlédli lokaci. Bylo to vlastně úplně nadivoko, nic jsme nikde neobjednávali. Byli jsme taková trošku diverzní jednotka s kamerou.

iLiteratura: Jak jste vybíral herce?
Vít Pancíř: Jakuba Zicha znám už roky, je to můj spolužák z UMPRUM a myslel jsem si, že by se do filmu mohl hodit. U ženské role jsme si naopak říkali, že by měla mít zkušenosti s hraním, protože Jakub evidentně herec není a je to tam znát. Pro někoho to sedět možná nebude, Jakub má tři gesta, šahá si na nos nebo si mne hruď... Byl vybrán jako typ, trochu hejsek a zároveň citlivý chlápek s vlastními zkušenostmi a Jakub nezklamal a přátelsky to s námi absolvoval, a dokonce i hraje. Verica Nedeska byla největší persona z castingu, který jsme pro tu hlavní ženskou figuru dělali. Ona je opravdu herečka, navíc je proměnlivá, může být krasavice i balkánská ženská s motyčkou, což jsme chtěli – takový ženský jsou.

iLiteratura: I když natáčíte filmy už dlouho, je Sestra váš celovečerní debut. V čem byla práce na něm specifická?
Vít Pancíř: Předtím jsem měl zkušenost jen s krátkými filmy, na které jsem dostal i granty, ale většinou jsem žádal o peníze, až když jsem něco natočil a věděl jsem, že z toho půjde něco udělat. Tentokrát jsem měl šílené nervy, protože jsem zažádal jen na scénář a uvědomoval jsem si ty obrovské problémy spojené s tím, jak ho natočit nebo uskutečnit. Při natáčení byl navíc přítomný pořád nějaký i když malý štáb, což jsem vlastně taky neznal. Točilo se navíc celý rok, od března do března, aby tam byla čtyři roční období.

iLiteratura: Sestra je v kontextu české filmové tvorby dost atypický film. Co by měl podle vás divákovi sdělit?
Vít Pancíř: Tak to je otázka: co já chci vlastně sdělovat? Já jsem přeci „ten avantgardní tvůrce“, takže na diváka „kašlu“. I když pro ty víc avantgardní tvůrce jsem naopak popíkář. Mě naopak na divákovi hrozně záleží! Ve formálních postupech jsem zúročil svoje krátké filmy, ale nová byla práce s textem, aby byly přesně vymezené a rozdělené ty tři formální složky. Měl jsem zkušenost, že jakmile jsem si ve filmu začal připadat už podbízivý, teprve v tom momentě to začalo být stravitelný pro dramaturgy a ostatní. Je to takový kompromis, ale v dobrém. Hlavní motivací filmu Sestra je vlastně popularizace formálního filmu, proklouznout škvírou mezi dveřmi, dostat takový tvar do distribuce. Zajímalo mě, jestli to půjde a jestli se nám povede, aby film měl nějakou výpovědní hodnotu. Že je jiný, že je hodně formální, že nestojí na hercích – to je souhrn všech filmových prostředků.

iLiteratura: V čem myslíte, že tkví význam Sestry Jáchyma Topola a hudby Psích vojáků pro vaši generaci?
Vít Pancíř: Jáchymova kniha asi bude generačně důležitá v dobové rovině první půle 90. let, ale my jsme tohle ve filmu upozadili. Mně připadá podstatnější jeho jazyk, který popisuje lidské prožívání a v tomhle smyslu jsem si jistý, že Sestra je nadčasová, není to generační záležitost. S hudbou Psích vojáků je to podobné. Samozřejmě jejich hudbu mají rádi a stárnou s ní lidi podobně starý, ale Vojáci mají dnes na koncertech i lidi o generaci mladší. Nadčasová je jejich hudebnost.