Die Reise nach Bugulma – Cesta do Bugulmy – tak se jmenuje nové dílo Jáchyma Topola. Zda se s ním budou ovšem moci seznámit i čeští příznivci, není jisté. Cesta do Bugulmy je divadelní hra, kterou Jáchym Topol napsal pro düsseldorfské divadlo. Poprvé tak překročil hranici k dramatu, zůstal však věrný svému stylu, který naznačila nejen Noční práce ale především poslední kniha Kloktat dehet.

Příběh líčí osudy několika postav, které přežily zpustošení Evropy teroristy, resp. „teroranty“, a utíkají ze zničeného kontinentu do Bugulmy, státu proklamujícího svobodu a svolávajícího rádiem soudruhy, bratry a sestry ze zničených měst. Zde, v bývalém sibiřském lágru, se setkávají členové české rodiny – upovídaný otec-„pábitel“, který již od druhé světové války působil ve všech diktaturách jako kat, dokud se během „Havlovy vlády“ neocitl na ulici, syn závislý na drogách podobně jako jeho spolužáci, a matka, pracující v lágru na patologii. Právě ona je konfrontována s německou doktorkou, do jejíchž úst Topol vkládá věty, které si řada lidí myslí, ale které se nedováží říct nahlas. V dialogu dvou žen z různých národů, ze starého a nového členského státu EU zaznívají na německém jevišti vzájemné předsudky. Doktorka líčí pád diktatur ze západního pohledu: „Bylo divný vás vidět v novinách nebo pak dokonce u nás na ulici a uvědomit si – jsou to lidé jako my. Trpěli pod sovětským jhem, ale teď jsou o.k. Učí se globštinu, bělí si zuby...“ Přesto i v nové řeči „globiš“ lze stále rozeznat rozdíl mezi slovanským a germánským přízvukem a doktorka si neodpustí otázku, zda měli Češi doma také samovar a zda jedli syrové maso. Dokonce nechává zaznít: „Naše západní Evropa byla tehdy ještě silná a nikdy vás neměla do té zpropadené unie vzít! Kdo vás chtěl? Chudé východoevropany se špatnými zuby a pochybnými mravy.“ Ani na jednom z největších tabu „nejzápadnější“ společnosti, na 11. září nenechá nit suchou: „Ruku na srdce, těm nafoukaným Amerikánům jsme to skoro přáli.“ Dokonce předhazuje na jevišti Němcům jejich vlastní problémy s tureckou menšinou.

Typickou topolovštinou tak vzniká obraz země po katastrofě, země zničené teroranty, již mají v moci Simbrijaci, kde tání je tentokrát symbolem zkázy. Divadelní hra Cesta do Bugulmy má ponurou atmosféru Čapkovy Války s mloky, postavy připomínají figury Brechtovy Matky Kuráže, ale také Němci mohou pocítit i návaznost na divadelní hry vzniklé v poválečné době, kdy se nejen literatura, ale celá země zvedala z trosek.

Knižně hra vyšla v polštině: http://czytelnia.onet.pl

http://www.duesseldorfer-schauspielhaus.de
http://www.theaterkanal.de
http://www.freitag.de
http://www.radio.cz