Náruživá čtenářka Margriet de Moorová (1941) se ve svých šestačtyřiceti letech chopila pera a od té doby pravidelně obohacuje současnou nizozemskou literaturu o další vyzrálé dílo. Nezapře při psaní hudební vzdělání (klavír a zpěv na Haagské konzervatoři), smysl pro výtvarné umění prostřednictvím manžela sochaře i zkušenosti s filmem (natáčela videoportréty výtvarníků). Když její dvě dcery odrostly, studovala na Amsterodamské univerzitě ještě archeologii a dějiny umění. „Ve všem, co píšu, se silně zaměřuji na smyslové vjemy – všechno se točí kolem dívání, naslouchání, hmatu, chuti, kolem citovosti a erotiky. (…) A pak je tu samozřejmě téma hlasu. Mlčící hlas v románu Šedá, bílá, modrá zpívající hlas ve Virtuózovi a vypravěčský hlas cikánů ve Vévodovi z Egypta.“ Z hudby vnáší de Moorová do své tvorby smysl pro kompozici, tempo a tón, o hudbě a hudebnících také často píše. Film ji inspiruje k metodě asociativního řazení a střihu. Demoorovská nedořečenost, hádanky, kroužení kolem jádra sdělení jsou podloženy pečlivou přípravou, která zahrnuje studium pramenů, ale i zážitky na vlastní kůži. „Musím všechno prožít, i vedlejší věci, jinak bych si o tom netroufala psát.“ A tak pro román Šedá, bílá, modrá byla přítomna oční operaci, vedla dlouhé rozhovory s rodiči autistických dětí, strávila pár týdnů v české rodině na Vysočině; pro román Vévoda z Egypta o vztahu východoholandské selské dcerky a Roma se po dva roky intenzivně zabývala cikánskou problematikou a objížděla tábory Romů i Sintiů po celém Nizozemsku; a nejnovější román Kreutzerova sonáta, kde klíčovou roli hraje Janáčkův Smyčcový kvartet č. 1, uzavírá poděkování dvěma violistům – Henku Guittartovi ze Schönbergova kvarteta a Milanu Škampovi ze Smetanova kvarteta za konzultace a analýzu Janáčkovy skladby.

České ozvuky pronikají do jejích knih shodou náhod. Volbu české hrdinky v románu Šedá, bílá, modrá vysvětluje v rozhovoru s P. Matouškem v MFDnes (24.8.2000) následovně: „Patříte do prostoru, kterému se kdysi říkalo Mitteleuropa, střední Evropa. A já chtěla takovou figuru, aby u ní původ či bydliště nepůsobily tak samozřejmě. Ostatně je vůbec Magda Češka, když tatínek byl Žid a maminka sudetská Němka?“ O Kreutzerově sonátě říká: „Amsterodamské Concertgebouw mě požádalo o sestavení večera v rámci cyklu o vztahu literatury a hudby. Moje téma znělo „zamilovaný Mistr“. Vybrala jsem si dvě skladby, které vznikly v době, kdy byl skladatel zamilovaný: smyčcový kvartet Albana Berga a Leoše Janáčka. Když už jsem si pevně předsevzala, že všechno, co zažiju, se musí promítnout v mé práci, znamená to, že všechno, co dělám, se také jaksi přizpůsobuje mé literární tvorbě. Když jsem se probírala Janáčkovými skladbami, zjistila jsem, že složil Kreutzerovu sonátu. To mě přivedlo na nápad napsat ten příběh.“

Nizozemští recenzenti de Moorové pravidelně předhazují, že nepíše dost přehledně – rychlé střídání vypravěčské perspektivy, skoky v čase, to vše bez jasného grafického odlišení. V rozhovorech je pak autorka nucena opakovaně osvětlovat a obhajovat své postupy. Čeští recenzenti s jejím stylem potíže nemají. Tak píše Miloš Pohorský v recenzi románu Šedá, bílá, modrá (Nové knihy 2000/16): „(…) hledal jsem první informace v doslovu, a ten ve mně probudil úzkostný pocit; trochu mě děsilo, že budu číst něco komplikovaně nesnadného a že se budu prodírat hádankami. Jenže brzy, jak jsem obracel stránky textu, se ukazovalo, že jeho tajuplnost vůbec není tak neprůhledná a že jeho literární styl není tak spletitý. Četl jsem evropský román, jehož autorka ctí kulturní funkci tohoto vynálezu-žánru a sleduje záměr vyjadřovat určité osobní poznání. (…).“ Zdá se, že Holanďané tíhnou víc než my k realistickým, chronologicky vyprávěným příběhům a snadno udělují nálepku „obtížná kniha“ (s podtónem „nic pro nás, obyčejné smrtelníky“). V tomto ohledu nachází tedy de Moorová, podle vlastních slov milovnice „výchoevropských“ a jihoamerických literatur, větší pochopení u nás.

Jaké jsou typicky demoorovské ženské postavy? Co lze z jejich osudů vyčíst o životě v Nizozemsku? „...Zatímco Amsterdam, stručně řečeno, vedl kampaň proti manželství, podvracel Den Haag pomaloučku polehoučku instituci symfonického orchestru. (…) Na ulicích, hlavně na Damraku a na Leidenském náměstí, jsme museli snášet ženské pohledy, ohlížení a pohvizdování, proti tomu se člověk musel obrnit. Projít sám kolem zahrádky před restaurací, kde popíjely skupinky žen, bývalo pro muže ošemetné. Pošťuchování, chichotání, nepokryté pokukování po poklopci bývalo poněkud trapné, lépe řečeno nesmírně nepříjemné. Čas nehrál tehdy na fakultách žádnou roli. Studentky spolčené v boji proti zotročujícímu stavu manželskému si absolutně nedělaly hlavu s nějakými studijními povinnostmi, ale bojovaly za volnou distribuci antikoncepce. Z politického hlediska bylo navíc samozřejmě lepší s námi, utlačovateli, nespat. Amsterdam se houfně obrátil k lesbičanství, stala se z něj ženská bašta, jejíž zásluhou se celá generace mužů s definitivní platností odnaučila uctívat ženu a pomáhat jí do kabátu...“ Tak charakterizuje de Moorová ústy vypravěče Kreutzerovy sonáty období sexuální revoluce v sedmdesátých letech. Zdá se, že tu autorka tlumočí i svůj vlastní postoj. Ji zajímají jiné aspekty vztahů mezi mužem a ženou. „Tím, že jsem začala psát tak pozdě – bylo mi 46 let – jsem přeskočila stádium rozběhu a pustila jsem se rovnou po stopě, které se držím dosud. V mém prvním románu Šedá, bílá, modrá se už vyskytují témata, která jsou pak i v mých dalších knihách. Tak třeba téma loučení, nebo blízkého vztahu, v němž si lidé přesto zůstávají cizí. Manželství v mých knihách jsou téměř vždy dobrá, ale často je to spojení naprosto odlišných lidí, kteří si jsou cizí, ale nechtějí se té cizoty zbavit, naopak si ji pěstují. Lehká bázeň vůči tomu, s kým žijeme, určitý odstup je přece mnohem hezčí, než aby se lidé vzájemně skrz naskrz poznali.“

Nepřekvapí proto, že její ženské postavy nevidí emancipaci v slepém připodobnění se mužům. Jsou naopak nepokrytě „ženské“: pečují o svůj zevnějšek (marnivost a vysedávání před zrcadlem jim nejsou cizí), nosí rozevláté šaty a širáky, jsou zdatné kuchařky a jako dokonalé hostitelky se vyznají v rafinovaných kombinacích vybraných pokrmů a značkových vín. Bývají hmotně zajištěné, žijí v pohodlných vilkách, které promyšleně zařizují. Jejich elegance a určitá velkorysost v životním stylu vyznívají v kalvinistickém, tedy střízlivém a šetrném Holandsku vlastně spíš románsky. To však neznamená, že by se jich nedotkly společenské změny v Nizozemsku za posledních třicet let. Tak třeba novela Na první pohled ze sbírky Dvojportrét: venkovská učitelka trpí nespavostí, a tak si noci krátí tím, že podle složitých receptů peče různé dorty a koláče. Než jí vykyne těsto nebo než zadělá na další lahůdku, dozvídáme se o ní postupně více. Nespavost souvisí s tím, že její muž rok po svatbě zcela nečekaně spáchal sebevraždu. Od té doby hloubá, co ho k tomu vedlo. Deprese domácí puťky? Nikoliv. Zatímco se truchlící vdova uprostřed noci otáčí v kuchyni, spí v ložnici další z milenců na jeden den, které na radu manželovy sestry jednou měsíčně získává inzerátem, aby ukonejšila své tělo. Tato pravidelná, nijak neskrývaná eskapáda, zdá se, nekoliduje se skutečností, že žena žije v malé vesnici a učí v místní škole.

Povídka Variations pathétiques ze sbírky Viděno zezadu líčí příběh učitelky klavíru v pobřežním městečku. „Přišla sem před pěti lety, samotu i nudu předvídala. (…) jaksi to dokonale ladilo s jejím rozhodnutím. Že už bylo dost lásky a strašného štěstí. (…) Vzpomíná si ještě, že byla úplně posedlá srdceryvnou potřebou svobody. (…) Musela jim to zopakovat, ani jeden z nich to nepochopil hned. Ani manžel, ani milenec. A nejspíš to taky opravdu bylo směšné. Nenormální. S oběma muži vycházela velmi rozumně, v několika věcech se shodli a na zbylých domluvili. (…) Párkrát měsíčně jezdí do Rotterdamu. Dobře si to zařídila. Brzy jí došlo, že má ještě příliš mladé tělo. Noc, její hladká kůže. Nepatří ještě do šrotu. City bývalého kolegy ze studií zůstaly jako zázrakem nedotčené. Jako bychom vymazali všechny ty roky, prohlásil. Tento ostýchavý muž, z jehož strany není třeba se obávat nějakých peripetií a s kterým Marja už brzy podnikne nádhernou túru do Arden, jí skýtá dostatečný důvod, aby si sem tam zkontrolovala prádlo a připravila vonnou koupel.“

Aktuální bibliografie