Claudio Magris je nejznámější italský literární vědec, kulturolog, prozaik a esejista. Narodil se v roce 1939 v Terstu, v tomtéž městě učí německou literaturu. Za knihu Svět ve velkém a malém (Die Welt en gros und en detail) obdržel v roce 1997 nejvýznamnější literární cenu udělovanou v Itálii, Premio Strega. Proslulost mu ale získala obsáhlá studie Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře (poprvé 1963 v Turíně), ve které se zabývá mytizací kulturního prostoru habsburské monarchie od tereziánských dob po 20. století. Jednotlivé kapitoly jsou věnované vídeňské komedii (reprezentované Ferdinandem Raimundem a Johannem Nestroyem), dále Franzi Grillparzerovi, Adalbertu Stifterovi, Arthuru Schnitzlerovi, Hugo von Hofmannsthalovi, Karlu Krausovi, Josephu Rothovi, Stefanu Zweigovi, Robertu Musilovi a Heimito von Dodererovi. Všichni tito autoři spoluvytvářeli velkolepou fikci nenávratně zaniklé monarchie či nemilosrdně kritizovali v ní pěstované kulturní praktiky (Karl Kraus). Habsburský mýtus opakovaně vycházel v Německu i Itálii (poslední německé vydání je z roku 2000, vyšlo ve Vídni), česky až v roce 2001 v nakladatelstvích Barrister & Principal a Triáda v překladu Jiřího Pelána a Ivana Seidla (viz recenze Zuzany Augustové v Literárních novinách 5/2003).

Magrisova nová sbírka esejů Utopie a rozčarování. Příběhy, naděje a iluze moderny (Utopie und Entzauberung. Geschichten, Hoffnungen und Illusionen der Moderne; německý překlad v roce 2002 v nakladatelství Hanser Verlag v Mnichově) čtenáře konfrontuje se širokým spektrem literárních a kulturních problémů: autor se pouští do analýzy Platonova zavržení básníků, konfliktu Sofoklovy Antigony mezi lidským a božským zákonem, komentuje zjevení Jana a zabývá se problémem svobodné vůle. Goethově myšlence světové literatury je věnován jeden z literárních esejů v souvislosti s některými aspekty současného postkoloniálního diskurzu. Esejista Thomas Mann, harmonizující próza Hermanna Hesseho - se shrnujícím exkurzem k literární postavě vagabunda - jsou dalšími Magrisovými tématy. Autor sám, z nejjižnějšího kouta dávné monarchie, krouží v prostoru středoevropské kultury a vytváří její fiktivní, utopické hranice. Utopii jako filozoficky-kritickou kategorii považuje nadále za nezbytnou, rozčarování a skepsi vůči utopii také, jako její dynamickou součást bránící se mocenskému zneužití. Magrisově myšlení jsou blízké kulturně kritické názory Hermanna Brocha, jehož hojně cituje. Broch vytvořil výstižné, jasnozřivé obrazy hodnotového vakua své epochy, zároveň však načrtával nový, utopický horizont evropské kultury. Magris se svým skeptickým pohledem na současnost a její multikulturní, ve svých důsledcích však často nivelizující libovolnost, vyčnívá jako univerzální duch mezi evropskými intelektuály. Snad i proto působí např. v sousedním Německu trochu cize. "Terstský autor nabízí pohled do světa, který je nám důvěrně známý (německo-rakousko-italská kultura a literatura), ale z italské perspektivy. Jakkoli blízká je nám Itálie, o to cizejší nám přesto zůstává." (FAZ)