Nový román Billyho O’Callaghana začíná v březnu 1938 na stadionu ve vídeňském Prátru. Rakouský národní tým má v čele se stárnoucím, ale nesmírně charismatickým miláčkem davů Matthiasem Sindelarem odehrát svůj poslední zápas. Po jeho skončení ho stejně jako nezávislé Rakousko pohltí nacistické Německo. Tíživou symboličnost okamžiku na tribunách pociťuje šedesát tisíc fanoušků, kteří se nechtějí smířit ani s anšlusem, ani s tím, že je o výsledku zápasu dopředu rozhodnuto. Nový „spojenec“ musí být uctěn výhrou, která odpovídá jeho postavení. Hráči Wunderteamu tak dávají svým protivníkům alespoň najevo, že jim nesahají ani po kotníky. Sindelar s míčem na hřišti radostně exhibuje. Když Rakušané Němce nakonec náhodným gólem přeci jen porazí, v davu propuká radostné šílenství. Oči všech spočívají na Sindelarovi. Co před tribunou plnou nacistů udělá? Vybičují ho tisíce hrdých Rakušanů k něčemu, co ho bude stát kariéru a možná i život? Zdvižené pravice se nikdo nedočká – namísto gesta loajality Sindelar upaží, zavře oči a na fotbalovém stadionu zatančí waltz.

Elektrizující úvodní scéna Papíráka naznačuje, že po prózách Náš Coney Island (My Coney Island Baby, 2019, č. 2020) a Doživotí (Life Sentences, 2021, č. 2021) máme co dočinění s dalším nenápadným pokladem překladové literatury. Zatímco v předchozích dílech O’Callaghanův styl, vyznačující se radikálně přímým vnímáním intimity, vynikl v introspektivním dramatu o dvou protagonistech (Náš Coney Island) a subtilním komentáři „malých“ irských dějin (Doživotí), nyní se rozkročil, aby obě polohy propojil. Existencionálně laděná romance se v Papírákovi potkává s velkými dějinami. Český Vídeňan Sindelar a rakouská židovka Rebekah prožívají svou velkou lásku v předválečné Vídni, v jejíchž ulicích se množí zlé předtuchy. Kdo na základě námětu čeká nevkusný kýč (štrúdl a koncentrační tábory), bude brzy vyveden z omylu. Dostane waltz na fotbalovém stadionu a svéráznou dělnickou komunitu židů v irském Corku. Billy O’Callaghan ředí atmosféru výsostně středoevropského bohémství zdánlivě nesourodou gaelskou bezprostředností a tvrdostí. Výsledkem je text, který ubývá s pozoruhodnou samozřejmostí a díky svému transnacionálnímu přesahu má šanci oslovit čtenářstvo napříč Evropou.

Po bombastické úvodní scéně se O’Callaghan vrací zpátky v čase – nikoliv na začátek Sindelarovy fotbalové kariéry, jež mu zajistila jedno z předních míst v žebříčcích nejlepších fotbalistů všech dob, ale na začátek jeho vztahu s Rebekou, která je o třináct let mladší. Dvojice se potkává v roce 1935 v městečku Kaumberg. Rebekah je Matthiasem, který si nechává říkat Mutzl, okamžitě uchvácena. V jedné neosvětlené uličce se nechá vzít za ruku, něžně přitisknout na kamennou zeď a políbit. O několik týdnů později se navzdory protestům rodičů stěhuje do Vídně. Ačkoliv si uvědomuje, že má Mutzl v milostném životě mnoho za sebou a není jisté, že se svého donchuánství kvůli ní zcela zřekne, o opravdovosti jeho citů nikdy nezapochybuje.

O pětačtyřicet let později nalézá Jack Shine v krabici od bot několik dopisů a vybledlých fotografií. Pozůstalost po matce si nechává přeložit z němčiny a začíná tušit, že otec, jehož identitu do té doby neznal, byl světově proslulým hráčem klubu Austria Vídeň. Než si přizná naději, že Sindelar snad ještě žije a mohl by se s ním setkat, přistane mu na stole novinový článek s titulkem Der Papierene Tot (Papírák je mrtvý). Záhadné okolnosti Mutzlova úmrtí jen pár měsíců poté, co se Jack v Corku narodil, vnesou do života obyčejného muže zmatek. „Člověk si myslí, že se zná, naplňuje si život, čím může, bere věci, jak přicházejí, a nějak se drží. A pak se stane něco takovýho a najednou je zase prázdno. To je na tom nejhorší. Člověk si připadá úplně ztracenej.“ S nadějí, že o životě svých rodičů a otcově úmrtí zjistí víc, se Jack vydává do Vídně.

O’Callaghan pravidelně střídá pasáže příběhu zasazené na konec 30. let s těmi z 80. let. Kapitoly s názvy Anšlus, Na první pohled, Odloučení, Příjezd, Očekávání nebo Umíráníprozrazují, kudy se bude román zhruba ubírat i že spisovatel pro zachycení uplývání života tradičně volí jeho zlomové okamžiky. Průstřihy jsou nicméně natolik sugestivní a emoční komplexnost popisovaných situací natolik realistická, že ze stránek postupně vystupuje hned několik celistvých životních příběhů. 

Léta, jež spolu Rebekah a Mutzl strávili ve Vídni, tvoří jádro příběhu, k němuž se vztahuje všechno ostatní. Radikalizující se společenské nálady však tvoří jen rozmazané pozadí událostí. Velké dějiny se odehrávají daleko za oknem, ty malé v „prostoru, ohraničeném okraji její [Rebečiny, pozn. aut.] postele“. Billy O’Callaghan je v Papírákovi opět nejsilnější ve scénách, kdy „minulost i budoucnost přestávají existovat“ a kdy souznění, založené stejnou měrou na fyzickém a duchovním splynutí, může definovat význam dnů, které člověku na světě zbývají.

Mutzl cestuje po Evropě a Rebekah čas od času nalézá v jeho oblečení lísteček s adresou nebo vzkazem v jazycích, kterým nerozumí. Představuje si ženy v nočních barech a kavárnách, které mohou, ale nemusejí existovat, a „v těch nejčernějších chvílích křičí bolestí a chce se jí umřít.“ Jejich láska je ale po Mutzlově návratu vždycky znovu bezvýhradná. Konec přichází, když se ji Sindelar kvůli vyostřujícímu se antisemitismu rozhodne poslat do bezpečí. Volba padne na vzdálené Irsko, kde má Rebekah příbuzné. Sám zůstává ve Vídni. Je přesvědčen, že ho před zlobou nových mocipánů ochrání český původ. Zároveň si uvědomuje, jak moc pro Rakušany znamená, a není za žádnou cenu ochoten vzít svému adoptovanému národu to málo hrdosti, co mu zbývá.

Matthiasi Sindelarovi se na konci 30. let skutečně v tisku přezdívalo Papírák. Jméno odkazovalo k jeho subtilní tělesné konstituci a zároveň to byl slovy O’Callaghana kompliment, „jako by byl něco živelného, jen zdánlivě skutečného, dokonalý klam“. Skutečně také zemřel nedlouho po anšlusu za nevyjasněných okolností ve svém bytě. Rebekah a Jack jsou naproti tomu plodem O’Callaghanovy fantazie. Tím, že je přivedl na svět, však literární svět obohatil o příběh překračující hranice mezi národy, jazyky, ale i mezi přítomností a tíživou, ale při bližším ohledání také štěstím vyplněnou, minulostí. Papírák je stejně jako spisovatelova další díla skrz na skrz melancholický. Také proto by mu slušelo filmové zpracování – romantické drama ve stylu adaptace Brooklynu Colma Tóibína. Nezbývá než doufat, že se nabízené příležitosti chopí scenárist(k)a a režisér(ka), kteří k výrazně intimní O’Callaghanově próze nepřistoupí prvoplánově. Jak dokazuje (nejen) nápaditá grafika Jindřicha Janíčka, doplňující všechny české překlady vydané v nakladatelství Paseka, O’Callaghanovým originálním příběhům sluší alternativní háv.