Poslední kniha Stefana Zweiga Svět včerejška vychází v českém překladu sice až půl století po jejím napsání, zato však v krátkém časovém odstupu podruhé. Nakladatelství Torst vydalo Svět včerejška v roce 1994 a v druhém, upraveném vydání roku 1999, pokaždé v překladu Evy Červinkové. Jde o vzpomínkovou knihu, kterou Zweig začal psát v americkém exilu v roce 1941 a dokončil ji v Brazílii několik týdnů před svým dobrovolným odchodem ze života 23. 2. 1942.

Poloha, kterou se jeho vyprávění ponese, je zřetelně udána již v předmluvě: „Jsem si vědom nepříznivých, ale pro naši dobu nanejvýš charakteristických okolností, v nichž se pokouším dát těmto vzpomínkám tvar. Píši je uprostřed války, píši je v cizině a bez jakékoliv pomůcky pro svou paměť.“ Vzpomínky jednoho Evropana, jak zní podtitul těchto memoárů, jsou nostalgickým ohlédnutím za zmizelou Evropou, protože ta Zweigova se právě utápěla v největším barbarství, ale i autorovou zásadní generační výpovědí. „Jako Rakušan, jako Žid, jako spisovatel, jako humanista a pacifista“, který prožil své mládí v habsburské monarchii (narozen 1881 ve Vídni), se později pokaždé ocital v ohnisku dějinných otřesů. „Povinnost vydat svědectví o tomto našem dramatickém životě“ vyjadřuje předsvědčení, že právě jeho generace, která vyšla z humanistických ideálů dávno ztraceného „světa jistoty“ starého Rakouska může tyto nadnárodní a nadčasové ideály věrohodně reprezentovat. Zda s trvalou platností, tedy i pro následující pokolení, je jedna z otázek, která se při čtení vnucuje, a kterou zvláště dnes nelze snadno zodpovědět.

Vídeň přelomu století byla kulturním fenoménem, který Zweig a jeho současníci spoluutvářeli. Doslova strhující je kapitola o gymnaziálních letech. Gymnazisté hltali vše nové v oblasti literatury, divadla i filosofie, jejich sečtělost, vybičovávána i vědomím konkurence a osobní prestiže, byla nesmírná, jejich kritický úsudek a stylistický výraz vytříbený. Toto nové umění se samozřejmě odehrávalo mimo zdi oficiálních institucí, muselo být objevováno – Rilka a Stefana Georga znali tito mladí lidé ještě dříve, než jejich díla vyšla ve Vídni – a musel mu být obětován všechen volný čas, spánek a přirozená potřeba pohybu. Velkým stimulem také bylo, že noví básníci byli často jen o něco starší než Zweig a jeho vrstevníci: Gerhart Hauptmann, Rainer Maria Rilke i nově vzniklá skupina „mladé Vídně“ s Arthurem Schnitzlerem, Hermannem Bahrem, Richardem Beer-Hofmannem a Peterem Altenbergem. Geniální Hugo von Hofmannsthal dosáhl dokonalosti básnického výrazu již ve svých sedmnácti letech. Posedlost uměním však znemožnila citlivě vnímat nastupující velké změny v politickém klimatu: vznik masových hnutí, antisemitismus a vyostření národnostních konfliktů, které později přivodily konec Rakouska: „Ale my, mladí lidé, zcela zaujati svými literárními ambicemi jsme si těchto nebezpečných změn v naší vlasti takřka nevšímali ... Masy povstávaly, a my jsme psali básně a diskutovali o nich.“

Minulé události jsou tedy nahlíženy optikou událostí současných, a odtud pramení směs kritického pohledu a nevyhnutelné nostalgie, která je pro tuto knihu typická. V kapitole o erotice Zweig například velmi přesně analyzuje pokrytectví tehdejší výchovy a morálky, zejména sexuální, kterou považuje – stejně jako Freud – za jednu z hlavních příčin zhroucení starého světa. A přesto se neubrání povzdechu, že nevědomost, která uvězňovala mysl mladých žen stejně jako oděv věznil jejich těla, jim propůjčovala „jakýsi tajemný půvab“. Mladým lidem „chybí něco z oné úcty k věcem duchovním, jimž bylo prodchnuto naše mládí. Je možné, že se jim v samožejmosti lehkého braní a dávání v lásce vytratilo mnohé z toho, co se nám zdálo obzvláště cenné a vzrušující“. Stejná rozpolcenost se objevuje v hodnocení technologických vymožeností moderního světa po první světové válce i vydobyté svobody jednotlivce, neboť „to, co nás obšťastňovalo, bylo současně, aniž jsme to tušili, nebezpečím.“

Zweigovi se daří zpřítomňovat minulost především díky svému stylistickému umění. Ve formální dokonalosti je skutečně dítětem Vídně, města „jemných a muzikálních přechodů“. To je také důvodem, proč se postavil proti avantgardnímu umění 20. let, ačkoliv ono také vznikalo na přelomu století a reflektovalo stejné otřesy, o kterých Zweig mluví. Pro něj ale byli „expresionisté a excesionisté“ symptomem extravagance a nekontrolovatelnosti, oněch sil, které zavrhly hodnoty, v něž věřil: „Všude byl zatracován prvek srozumitelnosti, v hudbě melodie, v portrétu podoba, v řeči srozumitelnost ... Jaká epocha nadšené extáze a pustého podfuku ...“ Jestliže čteme pasáže o duchovní atmosféře Rakouska před první světovou válkou, neubráníme se dojmu, že si Zweig tento ideální svět umění a tolerance zpětně vytváří. Srovnejme: „bylo příjemné zde v této atmosféře duchovní snášenlivosti žít a každý občan tohoto města byl bezděčně vychováván k nadnárodnímu pojetí, ke kosmopolitismu“ s mnohem kritičtějším Robertem Musilem, který v Muži bez vlastností nazývá c. a k. monarchii „Kakánií“, „nejpokročilejším státem, který se už jen automaticky účastnil svého života, lidé v něm byli negativně svobodní ... a byli omývaní velkou fantazií toho, co se neudálo, nebo co se událo, ale nikoli neodvolatelně“. Zweigův kosmopolitismus je podmíněn touto iluzí o dokonale „snášenlivém“ – jak ho nejčastěji charakterizuje – Rakousku. Jeho světoobčanství je kromě toho produktem do konce dovedené asimilace vídeňských Židů, zámožných měšťanů, kteří se stali nositeli rakouské kultury. Jestliže na začátku svých vzpomínek říká, že „vlastní vůlí Žida, jeho imanentním ideálem je vzestup k duchovní existenci, do vyšší kulturní sféry“, vymezuje tak – a zároveň omezuje – svůj úhel pohledu. Z tohoto důvodu působí nejautentičtěji právě kapitoly o Vídni, z popisu atmosféry ostatních měst, hlavně Paříže a Curychu, zůstává tak trochu dojem povrchní uhlazenosti. Zajímavá je Zweigova životní bilance v den jeho 50. narozenin 1931. Na vrcholu své slávy a jako nejpřekládanější světový autor uvažuje, zda by jeho život měl jít dál tímto poklidným tempem. „Nebylo by pro mě lepší, kdyby přišlo něco jiného, něco nového, co by mě zneklidnilo, vybičovalo, omladilo tím, že by mě vyzvalo k novému a snad nebezpečnějšímu boji?“ Ale to, co přišlo, jen potvrdilo, že Zweig už v tomto okamžiku do své doby nepatřil. Jeho svět skončil 1. srpna 1914.

Sebevražda (společně se svou druhou ženou) v brazilském městě Petropolis je pravděpodobně pokusem, vlastní smrtí dostát vyznávaným humanistickým ideálům, pro které na světě už nebylo místo. Další velký měšťanský humanista, Thomas Mann, Zweigovu sebevraždu odsoudil jako útěk z boje, později poznamenal, že „problém je neřešitelný“. Lze se vzdát těchto ideálů tváří v tvář válce, jestliže se cítíme za dobu spoluzodpovědní? Ale lze na nich lpět v moderní době, která neustále prokazuje, že právě všeobecně neplatí a nikdy neplatily? Jakkoliv bychom se chtěli dnes, ve světě absolutní nejistoty, znovu uchýlit ke konzervativním hodnotám? Kritického čtenáře dneška může dokonce zarazit Zweigova naivita, s kterou přenáší hodnoty starého zidealizovaného Rakouska na celý svět.

Ačkoliv Zweigovy vzpomínky nedosahují pronikavosti např. již zmíněného Musilova díla, jsou přesto textem, který stojí za to si přečíst. Třeba proto, že Zweigem vytvořený fiktivní prostor staré monarchie utvářel i českou kulturu. Druhé vydání této knihy má hezkou grafickou úpravu, překlad je velmi dobrý (překladatelské chyby a nepřesnosti, na které upozornil Jiří Stromšík v recenzi prvního vydání v Literárních novinách č. 1, 1995, s. 12–13, byly opraveny).