Dnes již u nás Umberto Eco není znám pouze jako autor skvělých románů, i když těmi se asi proslavil nejvíce. Z jeho vědeckých prací vyšla česky před několika lety sémiotická analýza populární kultury, po ní spíše úsměvná práce o tom, jak napsat diplomovou práci a poté se objevily i jeho harvardské přednášky o literatuře. Kniha, kterou v uplynulých týdnech uvedlo v překladu Zdeňka Frýborta na trh nakladatelství Argo s názvem Umění a krása ve středověké estetice, ukazuje italského vědce zase z dalšího úhlu. Ty předchozí práce nám jej totiž představily coby sémiologa, respektive literárního kritika, zatímco v této knize potkáváme Eca-mediavelistu a estetika, což byl ostatně obor, jemuž se věnoval asi nejdříve a ve kterém publikoval své první vědecké práce.

Kniha je to velice pozoruhodná - pochází, tedy alespoň podle copyrightu, z roku 1987, kdy vyšla pod názvem Arte e bellezza nell'estetica medievale, přičemž se nikde ani slovem nezmiňuje o tom, že je vlastně jen trochu přepracovaným, či snad spíše parafrázovaným textem, který Eco vydal již podstatně dříve, a to roku 1959 pod názvem Sviluppo dell'estetica medievale jako první díl kolektivního díla Momenti e problemi di stroria dell'estetica. Když se stal autor světově proslulým, vyšel tento jím napsaný díl i v anglickém překladu (koncem osmdesátých let) pod názvem Art and Beauty in the Middle Ages. Nicméně skutečnost, že v knize není o předchozím textu ani zmínka, je opravdu velice zvláštní, Eco na něj neodkazuje dokonce ani v bibliografii, přitom, jak jsem již řekl, tento text povětšinou (tedy na všech místech, kde jsem je porovnával) vlastně jenom parafrázuje. I když, abych byl k autorovi poctivý, je zde několik rozdílů. Ty jsou dané tím, že text ze sklonku padesátých let byl součástí určité řady, a tak Eco pominul problémy, které tehdy řešili jiní autoři - například o Dantovi toho v první knize najdeme jen málo, neboť v dalším dílu jiný vědec shrnoval středověké literární teorie. Oproti tomu ve druhé knize je Dantovi věnováno poměrně značné místo.

Ale vraťme se ke knize jako takové. Hned zkraje je třeba předeslat jednu zásadní věc - Umberto Eco je autor s vytříbeným stylem, jeho práce, zejména ty novější, se velice pěkně čtou, a to díky tomu, že, jak sám prohlašuje, přestal usilovat o pokroucenou syntax (to je podle něj případ jeho prvních vědeckých prací), a místo toho začal usilovat o co největší jasnost výrazu. Ostatně je to na jeho posledních knihách na první pohled znát a jinak tomu není ani v případě této dvousetstránkové publikace. Kniha je to velice čtivá, napsaná jasným a srozumitelným jazykem, navíc velice zajímavá a vědecky solidně fundovaná. K tomu přispívá i překlad Z. Frýborta, jemuž se podařilo vyhnout kiksům, jakých se dopustil v téměř nečitelné publikaci Skeptikové a těšitelé, takže četba je skutečně zážitkem.

Páteř díla tvoří estetické názory velkých scholastiků - Augustina, Alberta Velikého, Tomáše Akvinského a Bonaventury -, k nimž se posléze připojuje výklad o autorech, kteří nejsou v obecném povědomí tolik známí: Vilém z Auvergne, Robert Grosseteste či Ulrich ze Štrasburku. Co se týče časového aspektu, je kniha napnuta mezi dvěma základními póly. Prvním je pochopitelně antika, jejíž vlivy na středověké myšlení je Eco nucen neustále komentovat, avšak jelikož se v oblasti estetického myšlení podle všeho nejedná o nějaký generalizovatelný jev, vrací se autor k antickým vlivům ad hoc. Tím druhým pólem je pak myšlení renesanční (Mikuláš Kusánský, novoplatónský hermetismus), k němuž toto estetické myšlení svými některými aspekty nepřímo směřuje. Časově tak kniha pokrývá období od 6. do 15. století, přičemž autorovi, je asi třeba zdůraznit, nejde rozhodně o to, poskytnout nějaký "vývoj" estetiky, nýbrž poukázat na jisté transformace které v tomto období probíhaly. O "vývoji", říká autor v úvodu, je možné hovořit pouze ve smyslu jistého zdokonalování, kdy se postupně opouštělo od nekritického přijímání antických pramenů a vznikaly první originální koncepce.

Výklad založený na velkých postavách scholastiky doplňují pasáže věnující se i na první pohled poněkud vedlejším tématům, například proměně postavení básníka (viz kapitola "Dante a nové pojetí básníka"), i když soustavnějšího výkladu o pojetí krásy ve středověkých literaturách se nám nedostane. Kniha se totiž zaměřuje výlučně na středověk latinský (literatury v národních jazycích používá autor pouze k ilustraci teorií), což je svým způsobem škoda, ale na druhé straně zde jisté omezení nutné je, jinak by tato kniha jen stěží mohla být napsána.

Velice osvěživě působí to, že Eco středověké myšlení neprobírá přísně monograficky, ale že se věnuje jednotlivým konkrétním problémům, přičemž monografické pasáže zde slouží pouze jako jisté vsuvky. Prvním velkým tématem je estetické cítění doby, což autor ilustruje na čtyřech okruzích: estetické zájmy středověkých lidí, mystikové, sběratelství a užitečnost a krása. Dále pak postupuje přes diskusi o pojetí krásna jako transcendentálie, proporčních estetických teorií (zde se věnuje zejmená teorii hudby), světelné estetické teorie (zde se zase dostane ke slovu teorie malířství a architektury) ke kapitole věnované symbolu a alegorii, která je jakýmsi pomyslným středem celé knihy. Odtud pak Eco sleduje další vývoj estetiky v díle zejména Tomáše Akvinského, jedna kapitola se věnuje postavení umělce a jeho nové důstojnosti a celá kniha se pak uzavírá pasáží o období po konci scholastické éry.

Kniha je přesně tím, čím slibuje být. Tedy jakýmsi přehledem estetického myšlení. A jelikož středověcí myslitelé se estetice nevěnovali nějak soustavně, tyto názory byly vždy součástí nějakého myšlenkového celku, je tato publikace svým způsobem syntézou, a to syntézou velice originální: Eco vedle sebe staví filosofy, theology, básníky, ale také "přírodní" vědce, mystiky a amatérské sběratele. Navíc je to dílo, které má daleko k suchopárnosti nejrůznějších přehledů středověkého myšlení či literatury, takže nelze než ji vřele doporučit každému, kdo se jen trochu zajímá o středověké myšlení, a vlastně také každému, kdo se chce velice čtivou formou seznámit se způsobem myšlení, který se značně odlišuje od našeho vlastního.