Jméno Josef Heller (1910–1971) dnes naprosté většině lidí vůbec nic neřekne a o moc lépe na tom není ani jméno Zdeněk Jerman, což byl pseudonym, pod kterým Heller napsal většinu svých textů, ať už se jednalo o novinové či časopisecké články, romány, divadelní hry, nebo jiné útvary. Život tohoto prakticky zapomenutého autora a novináře zaujal již před časem opavského historika Jiřího Knapíka (nar. 1975), který některé z raných Hellerových/Jermanových textů zasadil do širšího dobového a lokálního kontextu v monografiích Heller & Kristian aneb opavská Vest pocket revue (1933) (vyšlo 2020) a Cesta do hlubin duše opavského študáka (vyšlo 2022). Koncem roku 2023 pak ve spolupráci s o generaci mladším kolegou Tomášem Krömerem (nar. 1991) zmapoval celou Hellerovu/Jermanovu tvorbu a životní dráhu v publikaci s názvem Zdeněk Jerman osobně a podtitulem Zapomenutý opavský novinář a spisovatel Josef Heller (1910–1971).

Ačkoliv se Josef Heller narodil v Opavě, jeho rodina tam neměla žádné pevné kořeny, rodiče se do města přestěhovali ze středních Čech teprve poměrně krátce před jeho narozením. Přesto pro něj Opava dlouho představovala domov, kam se rád vracel, a teprve vlivem událostí se jeho pouto k rodnému městu oslabilo natolik, až v podstatě vymizelo (Opava patřila do území odstoupeného po Mnichovské dohodě Německu, během války byl zničen dům, kde rodina bydlela, a Hellerův otec krátce po válce zemřel). K drobným kuriozitám, které se autorům podařilo k mladým letům pozdějšího novináře a spisovatele vypátrat, patří skutečnost, že soudě dle dochovaných vysvědčení byl Heller dosti na štíru s českým jazykem. Autorům se zároveň nepodařilo doložit, že by Heller již během gymnaziálních studií publikoval nějaké své texty, jak tvrdil ve svých vzpomínkách. Zda si Heller/Jerman své vzpomínky přikrášlil, nebo jeho texty stále čekají na znovuobjevení, zůstává otázkou.

Odvaha během okupace

Hellerův příchod na studia do Prahy, jeho okouzlení levicovou avantgardou a zejména Osvobozeným divadlem, které jej posléze přivedly k napsání vlastní divadelní hry Kaolin a Majolika, jsou v této knize pojaty poměrně stručně, případné zájemce o hlubší poznání této tematiky lze odkázat na výše zmíněné předchozí Knapíkovy knihy. Důraz autoři kladou na Hellerovu novinářskou a knižní tvorbu. Jako spisovatel sice debutoval až později a kromě toho je autorem jen nemnoha titulů, jako novinář byl však mimořádně plodný, jak do počtu článků, tak do šíře jejich záběru. Začínal jako recenzent uměleckých výstav, divadelních představení a filmů, což vzhledem k jeho zmíněnému okouzlení Osvobozeným divadlem, na jehož prknech dokonce krátce působil jako statista, nepřekvapí. Poměrně brzy začal psát i články na sociální a politická témata, ale také o plánovaných stavebních projektech v Praze, o novinkách ze světa vědy a techniky i sportu, zvládal i reportáže ze státních návštěv a rozhovory s politiky i medailonky zahraničních herců, o něž se česká veřejnost zajímala. V dobách dávno před vznikem internetu nelze tento jeho široký rozhled označit jinak než jako obdivuhodný. Byť byl znám jako levicový novinář, mohl kupodivu psát i během okupace, přičemž o jeho odvaze a charakteru svědčí to, že se nebál připomínat např. výročí úmrtí Karla Čapka nebo zeširoka zhodnotit dílo nacisty odmítaného a zesměšňovaného Jamese Joyce; prominentního německého spisovatele Hannse Johsta naopak v některých svých článcích průhledně parodoval. V Kralupech a okolí, kde v té době bydlel, navíc pomáhal rodinám zatčených Čechů. Více se nejspíše do odbojové činnosti nezapojoval, ovšem i pouhá podpora postižených rodin si v daných poměrech vyžadovala odvahu, kterou v sobě zdaleka nenašel každý.

Právě během druhé světové války se Heller/Jerman etabloval i jako spisovatel – nejprve vydal dva humorně laděné cestopisy, v nichž vycházel ze svých zážitků během cest po jižní Evropě ve třicátých letech, ale v románu Ve znamení Panny se zaměřil na vážnější téma, když opět s využitím vlastních zkušeností vykreslil portrét mladého muže, který do Prahy přichází z maloměsta a snaží se prosadit jako spisovatel a novinář.

Rozdíl mezi teorií a praxí

Poválečný a zejména poúnorový vývoj sice nabral směr, za který se Heller/Jerman po celou svou tvůrčí kariéru zasazoval, poměrně rychle se ale i v jeho případě, podobně jako u mnoha literátů známějších jmen, ukázalo, že rozdíl mezi hlásanou teorií a zaváděnou praxí je propastný. Zpočátku sice Heller/Jerman rychle vystoupal po funkcionářském žebříčku a působil jako poradce samotného ministra Nejedlého, ale v poúnorových turbulencích dokonce na rok skončil v ostravských dolech, byť se formálně nejednalo o trest, nýbrž o dobrovolnou brigádu (a z dochované korespondence se zdá, že jako trest svou hornickou zkušenost nevnímal ani sám Heller, byť neskrýval rozčarování z toho, že poměry mezi horníky se silně liší od obrazu, jaký byl o nich šířen v Praze). Příliš slavně neskončila ani jeho činnost v řadách Československé lidové armády. Působení v kultuře sice neopustil ani na sklonku života, spíše než původní tvorbě se ale věnoval práci redaktorské a lektorské.

Autorské dvojici nelze upřít ohromný kus práce, který při zpracování podkladů odvedla. Skutečnost, že Heller/Jerman používal, někdy i paralelně, několik různých autorských šifer, autorům bádání rovněž neusnadnila. Zejména u kapitol mapujících Hellera/Jermana jako novináře se ale nelze zbavit dojmu, že autoři přeci jen poněkud kloužou po povrchu. Přehled článků a témat, jimiž se Heller/Jerman zabýval, sice podávají čtivou formou, ale jakmile se v Hellerově/Jermanově bibliografii objeví nějaká „zákulisní“ změna (např. okolnosti autorova přechodu z jedněch novin k jiným), přecházejí ji buď velmi stručně, nebo přímo mlčením. Podobně stručně přibližují i důvody, proč si Heller zvolil právě pseudonym Zdeněk Jerman, respektive předkládají několik vlastních vysvětlení, z nichž ale žádné nepůsobí úplně přesvědčivě. Nezodpovězena zůstává v knize i otázka, jak se Heller/Jerman dokázal vyhnout totálnímu pracovnímu nasazení za okupace (jako levicově zaměřený novinář těsně po třicítce jistě přicházel v úvahu jako „ideální kandidát“) – v tomto ohledu snad lze hledat vodítko ve zmínce, že v roce 1932 byl uznán neschopným vojenské služby.

Nedostatek pramenů

V závěrečném shrnutí autoři sami přiznávají, že pramenů osobní povahy se v Hellerově/Jermanově pozůstalosti dochovalo jen málo, a nejasné tak zůstává i to, proč vlastně nakonec na vlastní tvorbu rezignoval. Přesvědčení vyjádřené autory, že osobnost Hellera/Jermana je i navzdory nedostatku dochovaných pramenů možné poznat z jeho literárních a dramatických textů, je pak nutné přijmout s velmi velkou rezervou, byť v základních obrysech o jeho ideovém zaměření a vyznávaných hodnotách jistě svědčí dostatečně.

Hellerovu/Jermanovu tvorbu pak může čtenář lépe poznat i z obsáhlé přílohy, do níž je zařazen výběr z jeho novinářské, povídkové i dramatické tvorby. Na základě zařazených příloh si lze udělat obrázek o Hellerově/Jermanově ostrém, byť ještě ne útočném stylu a jeho levicovém zaměření, lze souhlasit i s názorem autorů, že poúnorová tvorba patřila k výrazně slabší části Hellerova/Jermanova díla. Tři zařazené povídky dobrodružného žánru pak lze přirovnat zhruba ke stylu těch povídek A.C. Doylea, v nichž nevystupuje Sherlock Holmes.

Osobnost Josefa Hellera alias Zdeňka Jermana tak sice z knihy nevystupuje ve vší své plastičnosti, přesto si práce obou autorů zaslouží ocenění za to, že tento zajímavý lidský osud čtivou formou přibližuje širšímu okruhu zájemců, kterým zanechává dostatek prostoru pro případný další výzkum.