Mezi témata, o která se lidé vášnivě přou, patří i otázky týkající se objektivního a subjektivního vnímání krásy. Estetické soudy, ať už na rovině osobní, nebo akademické, bývají často příčinou nekonečných sporů. Začnou-li se lidé bavit o svém estetickém vkusu a citlivosti pro krásu velkých celků či detailů, nebývá nikdy daleko k nedorozumění. Velmi dobře tuto propast mezi obecným a intimním vyjádřil spisovatel Karel Čapek, mj. doktor filozofie, zabývající se dějinami estetiky a promující v témže oboru na Karlově univerzitě summa cum laude. „Avšak ani sebekultivovanější menšina, trvám, nemá co rozhodovat o ceně a neceně lidí. Co kdo soudí,“ píše Čapek, „je jeho věc; je-li jeho radost čistá a veliká, nikomu ‚nezůstává dovoleno‘ zneceňovat ji.“ Lze s Karlem Čapkem v této věci souhlasit? Domnívám se, že ano.

Na pozadí Čapkových slov lze tedy jen těžko hovořit o méněcennosti subjektivního a nadřazenosti (zdánlivě) objektivního estetického pohledu, spíš lze mluvit o omezené zkušenosti jednotlivce. Na jedné straně tu je svět lidí tvůrčí práce, exegetů a kritiků, kteří se snaží v díle a jeho vysvětlování a chápání zachytit obecné prvky toho, co je navenek i vnitřně krásné, a to ve smyslu ryze estetickém i esteticky-mravním. Na straně druhé existuje svět příjemců tvůrčího díla, kteří dílo dotvořují a jejichž zkušenost je nenahraditelná. Oni jsou místem, kde umělecký artefakt (obraz, hudba, báseň) může získat svůj přesah. Autor recenzovaných esejů si toho byl dobře vědom.

Jean Paul, vlastním jménem Johann Paul Friedrich Richter (1763‒1825), německý spisovatel a humorista, šel ve vnímání estetiky a estetična svou vlastní cestou a s Čapkovými univerzitními pracemi i s autorem této recenze by jistě vedl břitkou polemiku jako se svými současníky. Vymykal se, a rád, akademickému světu i obecnému kulturnímu povědomí své doby, a to nejen ohledně toho, co to krása vůbec je a k čemu je na světě cosi jako estetika. Jeho jazykové schopnosti a porozumění slovu byly i na tehdejší dobu mimořádné. Po nedokončeném studiu teologie, kterým měl navázat na rodinnou tradici právě tak jako jeho pozdější slavný krajan Friedrich Nietzsche, se stal načas pedagogem a na celý život spisovatelem z povolání. Důležitým prvkem jeho duchovního a myšlenkového zakotvení, jež je patrné v mnoha jeho pracích, je pečlivé studium antiky a dějin. To mu otevřelo dveře k uvědomění, jak zásadní vliv má v lidském životě dílo, které se nesnaží být pouhou kopií viděného – přírody či jiného díla. Řečeno autorovými slovy: „Člověk má přece... v úctě pouze to, co nelze mechanicky napodobit.“ Vzkříšení antiky, na kterém má německá kultura a věda velký podíl, citelně poznamenalo i Paulův estetický zrak.

Péčí Centra Aletti vydalo olomoucké nakladatelství Refugium Velehrad-Roma výbor z jeho Průpravy estestiky (Vorschule der Ästhetik), sestávající z 41 paragrafů a doslovu v podobě autorovy přednášky. Překladu se ujala Eva Maria Hrdinová. Pečlivá dvouletá práce na tak složitém textu se vyplatila. Překladatelka v úvodu knihy vysvětluje, jakým translatologickým směrem se vydala a co všechno bylo nutné při překládání uvážit a řešit. Doslov z pera olomouckého teologa Michala Altrichtera je pak svým způsobem samostatné teologicko-poetické pojednání. Richterově Průpravě je blízké svou aforističností, humorem, přesahem a potřebou vměstnat do sdělení krátkých vět vlastní čtenářský prožitek. Bez Altrichterova vkladu by Paulovo dílo, které se u nás příliš nevydává, zůstalo trčet tak trochu ve vzduchoprázdnu.

Pokud se čtenář setkal s tradicí estetiky např. skrze Immanuela Kanta, Benedetta Croceho nebo Otakara Hostinského, nabídne mu Paulovo uvažování poněkud jiný pohled na věci týkající se krásy. Jeho humorný a ironický styl v lecčem připomíná již zmíněného Friedricha Nietzscheho, se kterým ho pojí i vhled do řeckého světa, ne nepodobný pracím Jamese G. Frazera nebo filologa Františka Novotného. Jean Paul se nedal nikdy svázat školským prostředím ani dobovým žurnalismem. Zůstal svůj. Ve výběru témat i v jejich reflexi, která si na čtenáři vyžádá nemalou míru investované energie a toho, čemu se říká předporozumění. Chcete-li číst s užitkem Richterovy texty, musíte mít na prvním místě potřebu estetického prožitku a ve stejném okamžiku touhu o tomto prožitku diskutovat a dělit se o něj s ostatními. S autorem vás musí pojit víra v talent, schopnosti a génia lidského ducha, jenž se skrze své dílo snaží říct cosi podstatného. Ano, jde tu o víru v člověka, kterému není cizí ani řecká tradice velkých autorů, ani svět křesťanské orientace. Právě skrze něj se na světlo dostává ta dimenze uvažování, která v postmoderním světě už značně pokulhává anebo je ztracena úplně.

Kromě základní otázky po kráse se u Jeana Paula objevují i její další, dnes poněkud pozapomenuté proudy. Co je krásné a jak to druhému slouží? Co je krásné a k čemu či komu to člověka vede? A co je krása a jak souvisí s reziduem dobra uvnitř člověka a s dobrem konaným pro druhé? Richter ve své knize ukazuje, že naprosto věří v génia, který naplňuje duchovní thesaurus gens humana a dívá se do míst, kam se doposud nikomu jinému nepodařilo nahlédnout. Nespokojuje se s málem a „pouhý“ talent ho nedojímá. „Básník,“ říká Paul, „přece musí zároveň i v maličkostech rozžíhat plameny a tento plamen měřit.“ Jeho slova o úloze tvůrčích géniů říkají bez okolků to, co podle mého mínění platí i na svět náboženský, svět proroků, učitelů a v křesťanském smyslu i na Spasitele, Božího syna: „Po boku génia nabývá i chudoba arkadickou podobu, podobně jako před zamilovaným párem. Génius všude osvobozuje život a činí i smrt krásnou.“

Vtipem a nadhledem odmocňuje Jean Paul estetické výpovědi o poezii, poetických nihilistech, o obrazotvornosti, o fantazii, o talentu a géniích, o řecké poezii i pramenech romantické poezie. Věnuje se definici komična, teorii vznešena, satiře a humoru. Naleznete u něj stať o humoristické totalitě, stejně jako úvahy o ironii a komičnu dramatu. Jeden příklad za všechny, kratičký výklad o tom, co se může jevit jako ušlechtilé. „Věčné součásti přírody jsou ušlechtilejší než věčné součásti náhody a měšťáckých poměrů. Například tygří skvrny jsou ušlechtilé, mastné fleky nikoli.“ Troufám si říct, že snad žádnou z kapitol Průpravy estetiky nepřečtete pouze jednou. Možná se zastavíte u Paulových tezí týkajících se Homéra, Shakespeara, Cervantese nebo Swifta. Podruhé snad u klasických autorů německé filozofické školy. Budete souhlasit i protestovat. Budete hledat vhodné protiargumenty a nabízet své vlastní pojetí rozličných estetických námětů.

Velikost Paulova díla spočívá v tom, že na čtenáře klade vysoké nároky, ale nemoralizuje a hlavně – nenudí. To, čemu se dnes říká kontextuální nebo renesanční myšlení, u něj najdete v míře vrchovaté. Knihu, jakou je Průprava estetiky, a to i v tak precizním a citlivém překladu, lze vydat podle mých zkušeností i dobrozdání nakladatelů filozofické a teologické literatury jednou za půl století. Po tomto výboru nepochybně sáhnou ti čtenáři, kteří už četli např. jeho Dvě idyly (Otto 1917), Myšlenky o knihách a autorech (Luděk Dohnal 1932) nebo Aforismy (Votobia 1997). Minout by jej ale neměli ani ti, kteří se orientují na tvůrčí dílo, které prošlo dlouhou dobou zrání a zachovalo si po desítky let či staletí svoji autenticitu a atraktivnost. I přes téměř dvě stě let, která uběhla od vydání Paulových prací, je možno bez přehánění říct, že mnohé z nich zůstávají v hloubce toho slova – moderní. Český překlad Evy Marie Hrdinové dává Paulovu stěžejnímu dílu příležitost oslovit i současného čtenáře. Tohle povedené prolnutí se rozhodně nevidí každý den.