Požádejte náhodně vybraného člověka ve svém okolí, aby vám jmenoval jedno izraelské město. S největší pravděpodobností to nebude metropole Tel Aviv, Haifa ani Nazaret, ale Jeruzalém. Pro staré Egypťany a starověké Kanaánce Uršalim, pro dávné Judejce Jerušalajem, antické Řeky a Římany Jerúsal či Hierosolymu, pro Byzantince Aeliea a pro Araby al-Quds. Místo, kde víc než kde jinde platí, že každý kámen je pro někoho posvátný, a pod jehož povrchem hledal dlouhý zástup lidí důkazy své pravdy a svého přesvědčení. Historie archeologického výzkumu v Jeruzalémě Andrewa Lawlera, kterou v českém překladu z pera Martina Pokorného vydalo v roce 2023 pod názvem Co skrývá Jeruzalém nakladatelství Maraton, je dalším důkazem, že dějiny mohou být napínavější, zábavnější a zhusta bizarnější než mnohá fiktivní díla.

Lawler (nar. 1961) je americký novinář, spisovatel a cestovatel. Posledních třicet let spolupracuje s řadou prestižních periodik, jako jsou The New York Times, National Geographic, Science nebo Archeology a za svou činnost získal řadu novinářských ocenění. Po pádu režimu Saddáma Husajna v roce 2003 se pokoušel zjistit, kam se poděly artefakty vyrabované z Iráckého národního muzea v Bagdádu a řada dalších předmětů z ostatních starověkých památek. Od pádu tálibánského režimu v Afghánistánu až do jeho návratu v roce 2021 psal o destrukci tamějšího kulturního odkazu. Záběr jeho knižní produkce se ale zdaleka neomezuje jen na oblast Blízkého a Středního východu. Ve své prvotině psal o roli kuřat v lidských dějinách (ano, kuřat – živých, i těch na talíři), ve druhé knize se přesunul do Ameriky 16. století a věnoval se nejstarší tamější záhadě, kdy v roce 1587 založilo 115 mužů, žen a dětí kolonii na ostrově Roanoke v Severní Karolíně, aby následně prostě zmizeli. V poslední knize, jež vychází tento měsíc, tedy tři roky po vydání Jeruzaléma, zůstává ve Státech, tentokrát se ale přesouvá do roku 1775, kdy původem skotský guvernér Virginie v zoufalém nedostatku vojáků během americké revoluce nabídl otrokům svobodu výměnou za jejich účast na boji. Vznikl tak první černý pluk v amerických dějinách. Lawlerův záběr je očividně opravdu široký.

Co skrývá Jeruzalém s podtitulem Pohřbená historie nejvíce znesvářeného města světa přináší poměrně detailní dějiny archeologického výzkumu ve svatém městě. Čtenář by ale neměl čekat výčet artefaktů nebo expedic (o chronologický přehled ale ochuzen není) ani popis samotné práce archeologů. V Lawlerově podání totiž nejde ani tak o to, co víme, jako spíš o to, co všechno se pokazilo a za kolik z toho jsme zodpovědní. Co skrývá Jeruzalém jasně dokazuje, jak moc je na tak žhavé půdě archeologie svázaná s politikou. Věda tu bojuje s náboženstvím, náboženství se sváří s národy a jednotlivé frakce uvnitř se perou ještě mezi sebou. A ten, kdo kontroluje výsledný narativ, kontroluje i to, co bude o městě a jeho dějinách napsáno. V místě, kde dějiny legitimizují vlastnictví, je víc než jasné, že to nebude jen tak.

Jeruzalém hraje klíčovou roli ve všech třech největších monoteistických náboženstvích: křesťané věří, že odtud Ježíš vystoupal na nebesa, podle muslimů se odtud během noční poutě podíval do nebe prorok Muhammad a židé jsou přesvědčení, že se odtud v Jákobově snu pozvedl k nebi žebřík plný andělů. Je to místo, kde se v průběhu posledních dvou set let hledalo všechno možné, od archy úmluvy – jež se jednou či dvakrát údajně opravdu povedlo najít – přes palác krále Davida a poklad krále Šalomouna po obyčejné předměty každodenní potřeby. Archeologové –„napomohli rozmachu sionismu, zrodu Státu Izrael a podrytí snah o zajištění míru mezi dvěma znesvářenými národy.“ (s. 25)

Poutníci se po staletí přicházeli do Jeruzaléma pomodlit. Od 19. století se ale začali objevovat tací, jejichž cílem bylo objevit starý Jeruzalém schovaný v hlubinách země. První oficiální archeologická výprava sem dorazila na podzim roku 1863 pod vedením bývalého důstojníka francouzského dělostřelectva, senátora a praktikujícího katolíka Louise de Saulcyho. Postupně se s příchodem jednotlivých archeologických vln setkáváme s plejádou slavných lidí, s mystiky, médii, náboženskými i politickými vůdci, kteří se snaží archeologům a archeoložkám házet klacky pod nohy, jen aby je mnozí sebrali a házeli je zpátky po rabínech, imámech a kněžích. Kilometry vykopaných tunelů se plazí (anebo se v jednom případě plaví na dveřích místo voru) odborníci i fascinovaní amatéři, samouci, vojáci i místní pomocníci a kolem se vznáší puch stok a odpadu vršeného po stovky let.

Domy Arabů i Židů praskají a propadají se, protože pod nimi probíhají nepovolené vykopávky, obchodníci pod padacími dvířky ve sklepě, kde dřív byla jen hromada odpadků, nacházejí najednou rozlehlé prostory plné opilých mnichů. Nechybí ani kopie Indiana Jonese, evengelikálové toužící uspíšit návrat Krista a fundamentalističtí židé, kteří by nejraději zbourali Skalní dóm, postavili místo něj Třetí chrám a konečně se dočkali příchodu Mesiáše. Minulost, o niž konkrétní skupiny archeologů nebo jejich chlebodárci nestáli, je nemilosrdně odklízena z cesty. Expedice po sobě zanechávají kilometry vykopaných tunelů a velké otázky. Na některé nikdy nedostaneme odpověď, někdy proto, že zkrátka neexistuje, jindy proto, že se vlivným nehodí do krámu. Lawlerova kniha se místy čte jako politicko-společenský thriller, hodně se v něm lže, hodně se v něm mlží a hodně se v něm tahá za nitky.

Navzdory tomu, že kniha i s rozsáhlým poznámkovým aparátem a rejstříkem čítá přes čtyři stovky stran a téma by se mohlo zdá nezasvěceným na první pohled poněkud nudné, je znát, že je autor zkušený novinář a ví, jak zaujmout. Cliffhangery na konci každé kapitoly začnou být, pravda, sice časem trochu otravné a určitě by neuškodilo, kdyby knihu doplňovala rozsáhlejší fotografická příloha, pro zájemce je nicméně na YouTube k dispozici autorova hodinová prezentace knihy, kde je fotek dostatek. Chvályhodná je Lawlerova snaha nepřiklánět se ani k jedné straně a zůstat, pokud možno, v popisech událostí věcný, byť podle komentářů, jež kniha na internetu sklízí, se části židovského čtenářstva zdá, je příliš proarabský a propalestinský.

Co skrývá Jeruzalém je hodnotným příspěvkem do rozsáhlé palestinsko-izraelské mozaiky na téma kdo, jak, s kým, proti komu a proč vlastně? Kniha věcně dokládá, že dějinám můžeme být jedno a budou plynout, ať budeme chtít nebo ne, podoba jejich příběhů ale závisí na ústech, jež je budou vyprávět.

Uznávaný izraelský básník Jehuda Amichaj (1924–2000) píše ve své básni Výhled na Jeruzalém …na obloze Starého města / drak / a na konci provázku / dítě / nevidím ho / kvůli zdi. / Vztyčili jsme mnoho zdí, / vztyčili jsme mnoho vlajek. / Abychom si mysleli, že jsou šťastní / abychom si mysleli, že jsme šťastní. // O Jeruzalém, město, kterému typický vápencový kámen propůjčuje zlatý nádech, se nepřestává svádět urputný boj. Je to místo, které chtějí všichni a nikdo se ho nechce vzdát. Je to místo, na němž lidé žijí přinejmenším posledních pět tisíc let. Je to místo, kde se pozvedaly meče, kde pro víru a moc tekly potoky krve, kde se dnes hází kamením a kde se střílí. A kde věřící obracejí pohled k nebi, aniž by si uvědomovali, že základy jejich víry stále ještě leží pod jejich nohama.