Je pátrání po tom, co je nového v historii, oxymóron? Nemusí, podobně jako není absurdní sentence Paula Valéryho, kterou rád cituje Ondřej Neff, že „budoucnost už není, co bývala“. Aktuální směry a myšlenkové tendence v historiografii vyložil v rámci edice nakladatelství Nová beseda, která přináší novinky z různých vědních disciplín, renomovaný historik (především hospodářských dějin) Jakub Rákosník.

V knize Co je nového v historii na konkrétních příkladech názorně vysvětluje, jak se v současném bádání projevuje mikrohistorie, postkoloniální kritika, globální dějiny nebo důraz na sebereflexivitu. Autor správně upozorňuje, že i pojmy, které mohou vypadat jako hodnotově neutrální, v sobě často skrývají „silný ideologický obsah“. Jako příklad Rákosník uvádí slova „modernita“ a „modernizace“ a přiznává, že je ve svých odborných textech sám používá, a to dokonce „často a rád“.

Silně se také přimlouvá za to, aby historici nehodnotili cizí národy nebo svoje předky žijící v údajně „temném středověku“ apriori jako civilizačně nižší, zaostalé či podřadné. Pokud kupříkladu mnozí učenci vnímají starověkou athénskou formu vlády coby ne tak vyspělou jako ty současné, Rákosník spolu s britsko-americkým historikem Gregem Andersonem zdůrazňuje, že staří Athéňané mentálně žili v úplně jiném univerzu, než je to naše. Měli bychom přijmout, že tyto světy jsou „rozdílné a nesouměřitelné“, a neporovnávat, který je objektivně lepší či pokrokovější. Kupříkladu jejich „obec“ zahrnovala i nadpřirozené bytosti, a rituály byly snahou přimět tyto aktéry (chápané jako zcela reálné), aby obci zajistili životaschopnost. I jejich vnímání ekologie bylo svébytné: šlo o to „udržovat konstantní proud vzácných zdrojů udržujících život mezi bohy, zemí a domácnostmi“. Dodejme ovšem, že někdy je těžké nehodnotit: pokud Rákosník rekapituluje Andersonův názor, že staroathénské pojetí hodnoty bylo méně redukcionistické než mnoha dnešních ekonomů, je to také určité hodnocení.

Se zmíněnou sebereflexivitou pak souvisí autorovo tvrzení, že historická věda v mnoha ohledech není a nemůže být objektivní. Zjednodušeně řečeno, historici se zpravidla shodnou na tom, kdy se konala určitá bitva, ale její interpretace a hodnocení už záleží na tom, v jakém kontextu ji budou interpretovat a jaké hodnoty (ekologické, ekonomické, třídní, národní, náboženské či jiné) přitom upřednostní. O příčinách a důsledcích bitvy pak každý může vyprávět dost odlišný příběh, založený na nějakých „faktech“, a to nikoli těch „alternativních“ (viz také Ján Markoš: Síla rozumu v bláznivé době. Manuál kritického myšlení). I tisíckrát odvykládané události tak noví historici mohou interpretovat opět jinak a inovativně.   

Někdy je přitom možné odlišné pohledy skloubit a nestavět je jako nesmiřitelné protiklady: husitství bylo vykládáno jako hnutí náboženské, národnostní i sociální, což nemusí být v rozporu, i když první složka byla nejvýznamnější. Nebo přidejme jiný příklad nahlížení téhož z více perspektiv: české země byly zapojeny do struktur vykořisťovatelského kolonialismu, což asi není něco, čím se chlubit, ale na straně druhé platilo, že i díky tomu zdejší firmy v dané době zaznamenávaly úspěch na zahraničních trzích i vzdálených kontinentů, což byl důkaz jejich životaschopnosti.

Každopádně historik může podle Rákosníka ve svém výkladu jen těžko rovnocenně zohlednit všechny myslitelné perspektivy a kontexty, protože by je (a příslušné příčiny) stejně musel nějak hierarchizovat, ale hlavně by výsledkem pravděpodobně bylo „nevábné“, i když nevyvratitelné zjištění, že „všechno souvisí se vším“.

Autor v úvodu vysvětluje, jak se dala recenzovaná kniha pojmout jinak, například postupovat po jednotlivých „obratech“ (lingvistickém, prostorovém či kulturním). Pak by v ní asi více vynikl interdisciplinární rozměr současného bádání, který je v ní nastíněn spíše okrajově (a zcela stranou zůstaly třeba dějiny emocí a digitální historie). Jistě u nás máme i mnoho dalších schopných historiků, z nichž každý by podobnou knihu asi pojal odlišně. V rámci předem daného nevelkého rozsahu se však autor s nelehkým úkolem vyrovnal se ctí, jeho text je kompaktní a srozumitelný. Snad ale můžeme doufat, že i v češtině někdy dojde na souhrnné pojednání o avizovaných „obratech“…