Kulatá a půlkulatá výročí sametové revoluce představují příležitost k zamyšlení se nejen nad samotnými událostmi 17. listopadu, ale především nad celkovým kontextem, v němž k němu došlo, a také nad následujícím vývojem. Zároveň je jedním z častých jevů v nakladatelské praxi skutečnost, že zamýšlené projekty je nutné z různých důvodů odložit, někdy jen o pár měsíců, jindy o několik let, některé nakonec vyšumí do ztracena úplně. Obě zmíněné charakteristiky beze zbytku platí o kolektivní monografii Disidenti u moci, jejímž editorem je Petr Hlaváček (nar. 1974), v současné době ředitel Odboru výzkumu a vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů. Ta byla původně zamýšlena k vydání již před deseti lety (a díky tomu v ní nalezneme i příspěvky autorů, kteří bohužel mezitím zemřeli), z důvodů v knize blíže nespecifikovaných se ale její vydání opozdilo. To nicméně v zásadě není na škodu, čtenář je alespoň vybaven znalostí dalších osudů přispěvatelů, které v některých případech nabraly dosti nečekaného směru (na mysl se vkrádá zejména vstup Jaroslava Bašty do SPD). Desetiletý odstup od vzniku jednotlivých kapitol umožňují reflektovat i rozhovory editora knihy s některými autory, které tvoří druhou část publikace.

Každý o svém i o společných tématech

Většina kapitol představuje určitou kombinaci esejí a memoárů, asi nejblíže mají k označení „esej“ texty Michaela Žantovského a Alexandra Vondry. Nepřekvapí, že většina autorů se zaměřila na témata, která jim jsou či v době krátce po roce 1989 byla profesně nejbližší – tak například Dominik Duka píše zejména o církevní problematice dané doby, Jaroslav Šedivý o zahraniční politice a diplomacii, Martin M. Šimečka o specifičnostech slovenského disentu, Zdeněk Jičínský o otázkách zaměstnávajících odborníky na Ústavu atd. Díky silnému akcentu na osobní vzpomínky jsou někdy dosti abstraktní problémy prostoupeny řadou kuriozit, kterými se popisovaná doba kolem listopadového převratu vyznačovala, ať už jde o (ze zpětného pohledu) mnohá amatérská rozhodnutí, problémy s nedostupností potřebné techniky, ale třeba i o překvapivá odhalení týkající se chystaného pobytu mezinárodně proslulého teroristy Šakala v Československu, nebo vývozu semtexu do ne právě bezpečných částí světa. Pohnutí vyvolá zmínka o obavách na jaře 1969, kdy nebylo jasné, zda se činy Jana Palacha a jeho následovníků neodhodlá na MDŽ zopakovat nějaká mladá dívka. Na druhou stranu memoárová forma příspěvků s sebou nese to negativum, že některá (i faktická) tvrzení v jednotlivých kapitolách stojí ve vzájemném rozporu.

Pochopitelně se řada témat v jednotlivých příspěvcích opakuje, autoři zejména řeší dobový návrh na zákaz komunistické strany, případně v širším kontextu debatu nad právní kontinuitou či naopak diskontinuitou s předlistopadovým režimem, dlouhé diskuse se vedly i o podobě a schválení lustračního zákona. Mnozí z autorů vidí jako chybu i skutečnost, že volební období po volbách roku 1990 bylo stanoveno na pouhé dva roky, téměř naprostá shoda panuje mezi autory v negativním názoru na Václava Klause (snad jen Michael Žantovský je vůči jeho osobě shovívavější a je ochoten vidět rozdíl mezi Klausem jako veřejnou postavou a Klausem vystupujícím v soukromí) a v odmítání tezí některých historiků o tiché dohodě mezi vládnoucí vrstvou a širokými masami obyvatelstva na udržení statu quo (souvisí patrně s třením v české historické obci, že dotyční historici nejsou v knize označeni jmenovitě).

Autoři se vracejí k otázkám a problémům, výsledky jejichž řešení se dnes jeví jako samozřejmé, ale v danou chvíli tomu tak zdaleka nebylo. Patří k nim rozdělení Československa, odchod sovětských vojsk a zánik Varšavské smlouvy. Podobně jasné nebylo ostatně ani to, zda se Václav Havel stane kandidátem Občanského fóra na prezidenta, a ani jeho potvrzení ve funkci v létě 1990 neproběhlo zdaleka automaticky.

Byť se cesty mnohých disidentů následně rozešly různými politickými směry, je mezi autory silně cítit vzájemný respekt a ochota se dohodnout, jen málokdy zazní vyslovená kritika některých zájmových skupin a ještě řidčeji kritika konkrétních disidentů. Podobným pojícím prvkem většiny textů je i určitá skromnost ve vyjmenovávání vlastních zásluh, byť se najdou výjimky směrem k oběma extrémům (příspěvek Zdeňka Jičínského se naopak v podstatě ničeho jiného než jeho vlastních, jakkoliv nepopiratelných, zásluh netýká, naopak Jan Ruml nezmiňuje zásluhy téměř ničí a veškerá činnost disentu „se“ uskutečnila, klíčová stanoviska „se“ naformulovala apod.).

Proč dopadli, jak dopadli?

Asi tou hlavní otázkou, na kterou bude čtenář v knize hledat odpověď, je ta, proč tolik disidentů po prvotním nadšení nakonec politickou kariéru skončilo ve stranách s mizivými volebními výsledky. Hned několik příspěvků se snaží najít odpověď, patrně nejvýstižněji se to povedlo Petrušce Šustrové: „Choval-li se člověk v letech normalizace statečně, vůbec to přece neznamená, že je předurčen k moci. Jednak existuje řada bývalých disidentů, kteří jsou na tom stejně či podobně jako já – o moc nestojí, mají raději práci, ze které něco vzniká, než politické tahanice nebo administrativní funkce. A krom toho, čestný postoj v minulosti bohužel vůbec není zárukou věcí příštích. Někteří se zdiskreditovali, jiní se projevili jako neschopní a ti, kteří zůstali čestní a schopní, těžko hledali a těžko hledají politickou formaci, jejíž ideály by mohli sdílet a snažit se naplňovat, či přesněji řečeno takovou, která by sdílela a snažila se realizovat jejich vlastní ideály. A také se za ta léta, která uplynula od Listopadu, svět velmi významně proměnil, posunul se daleko ke konzumenství a v takové společnosti je to s ideály těžké. Ten, kdo je hlásá, je za naivního hlupáka, protože je přece lepší nabýt majetku a nakupovat, nakupovat a nakupovat. To, co bylo v disentu samozřejmé, totiž přirozená solidarita, na sebe v našem Báječném Novém Světě bere spíš podobu politických či obchodních spojenectví a hledání toho, co je výhodné.“ Velmi podobnou odpověď nabízí i Petr Pithart, skepsi ke schopnosti disidentů, často poměrně výrazných osobností, podřídit se stranické disciplíně vyjadřuje i Alexandr Vondra (který sám může do značné míry posloužit jako výjimka potvrzující pravidlo) slovy „vrány se drží v hejnu, kdežto orel létá sám“. Proto asi nejednoho čtenáře překvapí, když se v epilogu z pera Freda Arias-Kinga dočte, že „disidenti v Česku zůstali u moci.“

Vondra zároveň trefně glosuje nepřipravenost disentu na rychlý průběh změn odstartovaný událostmi 17. listopadu: „Zatímco disidenti žádali dialog, starý režim jim – k jejich překvapení – začal moc předávat.“ Motiv revolucí a mocí zaskočeného disentu se objevuje i v dalších příspěvcích, nicméně Vondra jej vyjádřil asi nejpregnantněji. Zároveň si jako jediný všímá toho, že disidenti se z důvodů souvisejících s jejich povahou neuplatnili ani v byznysu, s jedinou výjimkou nakladatelské činnosti, kdy se mohli realizovat v oboru, který jim byl většinově blízký. Jimi založená nakladatelství sice nepatří a nepatřila k lídrům trhu, přesto alespoň některá z nich dodnes představují významné aktéry na české literární scéně. Nepříliš praktický přístup ke světským majetkům má podle některých autorů alespoň tu výhodu, že žádná z korupčních afér devadesátých let nebyla spojená se jménem některého z disidentů.

Nakolik je platný odkaz disentu pro dnešní dobu, která se od doby před 35 lety v mnoha klíčových oblastech liší, zůstává samozřejmě otázkou: jeho obecné hodnoty si drží obecnou platnost, konkrétní formy ale často narážejí na změněné poměry. Poměrně rázně tuto otázku hodnotí Jan Urban: „V české společnosti má disent význam zříceniny na kopci. Je to součást krajiny, každý to ví, někomu se to líbí, jinému méně, ale je to jen hromada kamení, která nemá žádný význam,“ ačkoliv sám nepopírá příznivý dopad disentu na svou vlastní osobnost. Poněkud rozpačitě v tomto ohledu vyznívá i zmíněný epilog knihy, v němž Fredo Arias-King hodnotí českou cestu po roce 1989 z mnoha důvodů pozitivně, ale ani z jeho textu nevyplývá, nakolik to pokládá za zásluhu tuzemských disidentů (a rozsáhlé paralely s Ruskem a Latinskou Amerikou jasnější vyznění jeho textu dále rozmělňují). Z apelů na udržení vlastní svobody a morální integrity, roztroušených mezi jednotlivými kapitolami knihy, lze vyzdvihnout především myšlenku Edy Kriseové, která se propsala i do samotného názvu jejího příspěvku: „Disidenti žili doopravdy. Komu se to dnes povede?“