„Konce století bývají pochmurné a kolísavé,“ to je parafráze pronikavé myšlenky, kterou v knize Tam dole vyjádřil J.-K. Huysmans a po něm ji téměř doslovně opakovali mnozí další, u nás například Arnošt Procházka. A asi na tom něco bude, tedy přinejmenším v literatuře - konec osvícenského 18. století a gotický román, pochmurné vize romantiků, vzedmutí iracionalismu, konec pozitivistického 19. věku a potemnělé výplody dekadentů a návrat ke středověku, který se stává kultovní záležitostí. A co konec našeho století, pozdní čas dějin? I ten má své pochmurné příběhy, svůj vlastní středověk, své sekty, tajné spolky i apokalyptické vize: „rok starý, století staré, milénium přestárlé. Každý to měl na očích, mnohý se staženým hrdlem odvracel zrak a poddal se zubům posledního podzimu; trojhlavý pes vtrhl do Prahy a nevybočil z přímé trasy, tři hladové tlamy se vrhaly po všem, co se v pozdní hodině lidstva troufalo pohnout. Rdousily nelítostně.“

Nový román Miloše Urbana, „spoluautora románové mystifikace“ Poslední tečka za rukopisy, se k této dlouhé tradici temných příběhů sklonků století přihlašuje už svým podtitulem: Sedmikostelí, gotický román z Prahy. A sdílí i charakteristické znaky gotického románu, jako jsou fascinace středověkem, napínavý děj, erotický podtext či motiv zasvěcení. Ovšem nutno zdůraznit, že byť text explicitně odkazuje k Horaci Walpolovi či Claře Reevové, v ledasčem stojí blíže románům konce minulého století, a to hlavně ve své fascinaci městskou, zejména sakrální gotickou architekturou - Květoslav Švach, hlavní hrdina knihy, má velmi blízko k postavám jako Durtal, des Hermies či zvoník Carhaix z Tam dole, svým rozjímáním nad krásou pražských chrámů připomene hrdinu Karáskovy Gotické duše, který „prošel celou Prahou, všemi jejími kostely. Měsíce trvalo, kdy nepromluvil slova se živou bytostí. Hovořil jen s mrtvými věcmi chrámů, kaplí, hrobek, ambitů. Cítil, že se ocitla jeho duše v očarovaném jich kruhu. Spojoval život s nimi. Navazoval jej k jich mystickému vlivu.“ Hrdinův „zasvětitel“, potomek starobylého šlechtického rodu rytířů z Házmburka, je zase blízkým příbuzným Huysmansova des Esseintese, je to estét se zrakem upřeným do minula, hluboce nenávidící svou dobu a toužící navrátit čas o několik století zpět. Ovšem podobnost s těmito romány není pouze znaková, jde i o otázky existenciální - ty totiž v Sedmikostelí, podobně jako v Gotické duši či v Tam dole, vystupují mnohem výrazněji než kupříkladu v Otrantském zámku. Květoslav Švach je neúspěšný člověk, který se ve své osamocenosti obrátil k minulosti. Ovšem historie, kterou studuje on, není tradiční historií, snad proto jsou i jeho studia neúspěšná. S jistou nadsázkou by šlo říct, že hrdina je vlastně jakýsi „nový historik“ - v kontrastu k historii tradiční jej jeho zájem o každodenní život středověkých lidí dovádí do blízkosti takových postav moderní historie jako Jacques Le Goff, Georges Duby či Fernand Braudel. Hledá nejenom smysl svého života, ale také „živou historii“, takovou, která nebude uzavřena do mrtvé řeči statistik, nýbrž bude promlouvat jazykem literárním, tj. inspirujícím. Taková historie je úzce spojena nejenom s autorovým životem, ale také s historií a vzhledem města a potažmo i životem celé společnosti.

Zatímco předchozí autorův román, výše zmíněná Poslední tečka za rukopisy, sledoval jistou tradici sporů o nejstarší české literární památky, zkoumal jejich záhady a přinesl jejich brilantní rozluštění, Sedmikostelí se zabývá hlavně architekturou. Tradice a minulost se zde odráží ve vzhledu města, přičemž románový prostor je v zásadě vertikální - je omezen na oblast pražského Karlova, kdy „centrum“ tohoto území je vlastně nepřítomné, což nepochybně zaujme současnou literární teorii. Hranice Sedmikostelí totiž vytyčuje šest chrámů, onen sedmý, chrám Božího těla, je přítomný pouze na rovině legend, imaginace a přeludů. Děj se nerozvíjí po horizontále, nýbrž po vertikále - je situován mezi podzemními chodbami a vrcholy kostelních věží, přičemž toto rozpětí je odrazem vertikály časové.

V takto vymezeném prostoru se odvíjí tajemný, někdy výslovně bizarní děj - město je otřeseno sérií nevýslovně krutých vražd, do Prahy přijíždí tajemný cizinec se svým hrůzu nahánějícím skřetem, objevují se tajemné hrozby, na Albertově pitvají jednorožce a nakonec na scénu vstupuje starobylé bratrstvo spojené pupeční šňůrou s temnotami dávnověku. Ale pouštět se do líčení děje zde asi nemá smysl - jako všechny „gotické romány“ i Sedmikostelí velmi rafinovaně pracuje se čtenářovým očekáváním, a tak by ostatně ani nebylo fér čtenáře o tento zážitek připravit.

Ovšem aby nevznikl mylný dojem - Sedmikostelí není přesazením „gotického románu“ do našeho kontextu. Je to především text z pera autora naší pozdní doby - tj. důkladně literárně vzdělaného, ironického a tudíž i nevěrohodného vypravěče. Rozluštit všechny záhady a propletence nakonec tedy není na Květoslavu Švachovi, nýbrž na nás čtenářích. A podobně jako se hlavní hrdina nemůže zcela spolehnout na svého „zasvětitele“ Matyáše Gmünda, ani my se nemůžeme úplně nechat vést vypravěčem, ovšem jedno je jisté: tento vypravěč je stejně úchvatný a okouzlivý jako Matyáš Gmünd a tak je těžké mu nepodlehnout. Nejskvělejším rysem knihy je však to, že hluboká témata dokáže podat s vrozenou lehkostí, nenuceností a obrovským smyslem pro humor. A to platí o Sedmikostelí ve stejně vrchovaté míře jako o Poslední tečce za rukopisy.