Kanaďanka Margaret Atwoodová (1939) je spisovatelka nejen obletovaná akademiky či feministkami, ale též hojně čtená. To je dnes malý literární zázrak. Děj všech jejích klíčových próz je zasazen do Kanady a onen "kanadský element" v příbězích hraje svou roli (jako třeba drsná příroda v románu Z hlubin). Ale k zásadním konfliktům dochází v nitru ženských hrdinek a nosný příběh se vždy odvíjí jak na povrchu, kdy se postavy zaplétají do složitých přediv manželských a mileneckých svazků, tak uvnitř, kde se nikdo neukryje před otázkami pátrajícími po smyslu vlastního života a bytí obecně. Román Muzeum zkamenělin v tom není výjimkou.

Víra ve špatné ženy
Místo: Toronto. V zimě tu vládne třeskutý chlad, létě nesnesitelné vedro, přičemž přírodní rytmus nese v Muzeu zkamenělin i jistý význam symbolický. Čas: druhá polovina sedmdesátých let. S dědictvím anglosaského puritanismu se začíná střetávat rodící se multikulturalismus. Definitivně se rozpadají zbytky patriarchální společnosti, zastoupené v Muzeu zkamenělin především tetičkou Muriel, jež pamatuje časy, kdy dívky na univerzitě studovaly nauku o vedení domácnosti. Mladší postavy reprezentují úplně jiný svět. Lesja je posedlá svým oborem v titulní instituci (tedy v "muzeu zkamenělin"), hlavní postava Elizabeth je schopna bez uzardění o jednom z mužů říci: "Zacházela jsem s ním tak, jak muži zacházejí se ženami." Spíše než ztělesněním všech ctností je ženou ovládající manévry a taktizování. Atwoodová ve své přednášce z roku 1994 řekla, že zatímco viktoriánští umělci črtali protagonistky v dichotomii panna, anebo děvka, určité feministické křídlo od spisovatelek požaduje perfektní ženy, a ty ona nemůže vystát. Podle jejího názoru potřebujeme ženy, které se chovají špatně, neboť jedině ty narušují statický pořádek. A taková je i Elizabeth: navenek vzorná matka a pracovnice, která skvěle plní své role a umí kontrolovat a využít i moc a sílu v jazyce, jedná-li s partnery. Na druhé straně bytost zoufalá, zmítající se v zajetí pudů a tužeb a v totální deziluzi a beznaději, kterou při životě drží patrně jen děti. Ztráta jakékoli motivace či významu však nepostihla jen ji - v "celosvětovém" měřítku zasáhne i bývalého právníka Nata, který se na protest či na znamení rezignace rozhodne živit ruční výrobou dřevěných hraček, zatímco jeho matka se svou mapou všech hrůz pověšenou doma na zdi představuje zase opačný extrém.

Škoda obráceného pořadí
Přesto román nevyznívá tak pesimisticky - a pokud nechceme prozradit zápletku, musíme tento fakt přičíst zejména vypravěčskému mistrovství. Byť se struktura románu zdá na první pohled zřejmá (úderně krátké kapitoly jsou vždy opatřeny jménem hrdiny a časovým údajem), číhá na čtenáře překvapení takřka na každém kroku. Nečekaná a působivá jsou spojení mezi větami a odstavci, nejednou se vynoří fascinující představa ("Zavrčí a proskočí sklem"), textem prostupuje smysl pro temný humor a ironii. Český překlad pořízený Viktorem Janišem je barvitý i strohý zároveň, což koresponduje s duchem originálu; svazek je navíc vybaven zasvěceným doslovem Ladislava Nagye. Bedlivějšímu oku však neunikne, že v Muzeu zkamenělin se opakují motivy z románu Slepý vrah - či spíše naopak: anglicky vyšlo Muzeum zkamenělin v roce 1979, Slepý vrah předloni (a česky vloni). V obou dílech má významnou úlohu motiv uvěznění (tj. dům "lepší rodiny") a v obou se vyskytuje tajemně vášnivý milenecký vztah; v obou narážíme na postavu muže-idealisty, v obou se - pravda, v různých variacích - rozehrává charakterové rozvržení dvou sester, přičemž jedna z nich je ta "hodná", konformní, a druhá ztělesňuje rebelku. Obdobným způsobem se vydáváme do minulosti, kde snad lze rekonstruovat příčiny veškerých traumat, a skoro totožné jsou i některé techniky vyprávění. Jediný zásadní rozdíl mezi oběma díly asi spočívá v tom, že v Muzeu zkamenělin děj příliš negraduje, a čtenářovo napětí tudíž nestoupá; místo strhujícího finále, jímž disponuje Slepý vrah, spíše mizí do ztracena. Jako by si v Muzeu zkamenělin Atwoodová jen vyzkoušela jisté principy, které pak k dokonalosti dovedla až v kuse vrcholném. Škoda toho "načasování": kdyby i u nás vyšlo Muzeum zkamenělin o dvacet let dříve než Slepý vrah, nebo kdyby nevyšlo pouhý rok poté, dojem by pak byl stoprocentní.