V jednom rozhovoru si spisovatelka Margaret Atwoodová posteskla, že když začínala, bylo spojení "kanadská literatura" víceméně oxymóron: nikdo ji nebral vážně, neexistovaly skoro žádné univerzitní programy tvůrčího psaní a kupříkladu v roce 1960 vyšlo v Kanadě pouze pět románů anglofonní kanadské provenience. Vše se radikálně změnilo v polovině 60. let, když vznikla dvě nakladatelství pro nová a experimentální literární díla: Coach House Press a The House of Anansi Press. A zatímco počátkem 60. let si nikdo v Kanadě nedokázal představit, že by si mohl psaním beletrie vydělávat, dnes se vlastní tvorbou uživí 10 procent kanadských autorů, což je podobné jako ve Velké Británii či USA. Mezi nejslavnější z nich patří právě výše citovaná Margaret Atwoodová, prozaička, básnířka, kritička a esejistka, jejíž doposud patrně nejlepší román Slepý vrah se nedávno objevil i na českých knižních pultech.

Zločinné umění
Je obecně známo, že za Slepého vraha obdržela dnešní hvězda mnoha literárních konferencí a univerzitních přednášek prestižní britskou cenu Booker Prize za rok 2000. Méně se už ale ví, že stejná kniha jí v roce 2001 vydobyla rovněž Cenu Dashiela Hammeta, kterou uděluje Mezinárodní asociace spisovatelů zločinu. Autorka toto uznání pojmenované po zakladateli americké drsné detektivní školy přivítala s nelíčeným nadšením a dá se tedy říci, že spíše než zájem o kanadskou národní identitu láká patrně běžného čtenáře napínavý příběh. I to je důvod, proč je anglický originál možné zakoupit kupříkladu na letištích v Indonésii, kde by člověk kvalitní soudobou beletrii vskutku nečekal. Ve Slepém vrahovi se totiž poutavý děj snoubí s rafinovanými postmoderními narativními principy a náznakem feministicky vyznívajícího poselství. Vpravdě detektivní postupy fungují zejména v jakémsi příběhu v příběhu, tj. ve vyprávění, jež tajemný milenec adresuje nejprve své tajemné partnerce a posléze jej otiskuje v časopisech. Neustálé napětí se však udržuje i v příběhu rámcovém - do posledních stránek si nejsme jisti, které historky jsou v příběhu pravdivé a které vymyšlené, kdo lže a kdo mluví pravdu a koho lze chápat jako zločince a koho jako oběť. Navíc autorka velice mazaně využívá tradičních prvků tzv. gotického žánru, jenž si udržel schopnost apelovat na city čtenářů po celá staletí. Setkáme se tu s prostředím honosného domu, který se mění ve vězení manželek a dcer, i se základním žánrovým schématem rozvržení postav: otcové Chaseova rodinného klanu představují prototyp muže-tyrana, ženy odehrávají roli trpících manželek a v příběhu najdeme i dívky na útěku, věrné služebné či sirotka, který poskytuje dvojí obraz hrdiny a zločince. Ústřední dvojicí postav jsou nicméně obě sestry Chaseovy, Laura a Iris, které lze v rámci gotické tradice chápat coby ztělesnění motivu dvojníka - Laura je jakési druhé, iracionální Irisino já a jejich osudy se nenávratně proplétají. Vše je navíc zahaleno atmosférou podvědomého strachu. Margaret Atwoodová samozřejmě není první, kdo tvůrčím způsobem využívá odkaz gotiky - příklon k mentálnímu dramatu lze vystopovat od Edgara Allana Poea přes Williama Faulknera až po Joyce Carol Oatesovou. Je však jednou z mála autorek, kterou napadlo zpracovat dané literární dědictví "ve prospěch" feminismu. A třebaže i tady má spisovatelka své předchůdkyně (uveďme alespoň Žlutou tapetu Charlotte Gilmanové či Probuzení Kate Chopinové), žádná z nich neaplikovala daný literární vzorec až tak důsledně.

Kdo je vypravěč?
Celá řada momentů má ve Slepém vrahovi potenciálně feministický náboj. Rodinnou ságu sledujeme víceméně po ženské linii a úděl žen má tak vždy přesné historické pozadí Kanady 20. století. Zatímco muži se účastní tvorby "velkých dějin", bojují ve válkách, budují továrny anebo naopak organizují stávky, ženy se na událostech takového formátu nepodílejí. Je jim přiřčeno místo "dokonalé dámy - dárkyně chlebů", jak se praví v kuchařce předávané z generace na generaci, a rebelovat proti společenským konvencím není vůbec snadné. Úplné emancipace dosáhne pouze umělkyně Callie, a to ještě za cenu nepříliš dobře skrývaného posměchu okolí. Pro ostatní ženy z vyšších středních vrstev mnoho alternativ k předem vymezenému životu - kromě tajného milence či snění - nezbývá. V zajetí dobových předsudků se ovšem pohybují i muži, vykreslení coby osoby chladné a nepříliš chápající. Stejně přirozeně a nenuceně se ve Slepém vrahovi uplatňují i jisté postmoderní vyprávěcí techniky. Coby záchytný bod románového děje slouží jedna fotografie, jež jakoby navždy konzervuje určitý stav minulých věcí, paměť a posléze samotné psaní tajuplné milenky (až na konci se dozvíme, kdo to byl) minulost ustavičně přetváří a interpretuje. Pohybujeme se v nerozluštitelném světě fikce vytvořeném ze slov, kde nevíme, kdo co právě píše a pro koho. Ona fikce navíc nezřídka odkazuje sama k sobě, ke své povaze, a metaliterární rozměr celého románu vystupuje do popředí místy velmi zřetelně. Rodinná historie pak má docela ošidný charakter. Těžko se uchopuje a není ničím jiným než konstruktem, neboť i líčení očitého svědka se liší podle toho, kdo je zrovna posluchačem a v jaké náladě je vypravěč. Ani jediné "spolehlivé" dokumenty příběhu, tedy nekrology z místního tisku, jež textem románu prostupují, nelze brát vážně - jejich úlohou je samozřejmě vše vyšperkovat, zesnulou bytost veřejně vychválit a nelichotivá "fakta" zamlčet. Atwoodová nás tudíž nenápadně dovádí k myšlence, že stejně relativní může být i výklad dějin vůbec a možná je stejně neověřitelná a záhadná i každodenní skutečnost kolem nás.