Viktor Janiš se narodil 29. 9.1974 v Turnově. Studoval překladatelství na FF UK, vystudoval politologii na FSV UK. Od roku 1995 působí jako překladatel a redaktor. Jeho nejslavnějším dílem je doposud patrně překlad Bernièresovy Mandolíny kapitána Corelliho, za nějž obdržel roku 2000 Cenu Tomáše Hrácha (a za jednu kapitolu rok předtím i Cenu Jiřího Levého), upozorněme však třeba i na Banksův Líc a rub, který se právě objevil na našich pultech. Viktor je překladatelem Muzea zkamenělin a Hana Ulmanová se ho ptala, jak se člověk stane výborným překladatelem nebo jak se vymýšlel český překlad názvu knihy.

Hana Ulmanová: Když se dejme tomu středoškolský student zatouží stát překladatelem beletrie, co by pro to měl podle tvého názoru udělat?
Viktor Janiš: Dobré je studovat na vysoké škole nějaký humanitní obor. Není nutné studovat přímo literaturu - koneckonců Tomáš Hrách vystudoval matematicko-fyzikální fakultu -, ale pomůže to. Člověk by měl pak opravdu hodně číst, aby si rozšířil slovní zásobu "nasákl" textovými normami. Měl by hodně číst v originále i česky, a to jak překladovou literaturu, tak literaturu původní, která je nezatížena interferencí jakýchkoli cizích syntaktických konstrukcí. Měl by se zajímat o to, co kde vychází, a nestydět se přijít do nakladatelství svého srdce už s edičním návrhem doplněným přeloženým úryvkem. A to je další důležitá věc - měl by si sám pro sebe překládat. Absolutně bez jakékoli naděje na otištění, ale jenom aby se "vypsal", aby zjistil, jak je překládání těžké.

Hana Ulmanová: Pokud vím, ty sám jsi studoval taky translatologii, ale nedostudoval. Proč?
Viktor Janiš: Pro pořádek: studoval jsem v Hybernské šest let, absolvoval jsem všechny přednášky a semináře a v indexu mi chybí jen státní závěrečná zkouška a s ní i titul - bakalářský titul, protože angličtinu jsem na FF UK studoval jen jednooborově. Překládání je naštěstí svobodné povolání a já k jeho výkonu žádný glejt nepotřebuji. To byl jeden z důvodů, možná ten hlavní. Ty další? Absolutní nespolehlivost Univerzitní knihovny při dodávání cizojazyčné literatury pro diplomovou práci a řekněme zoufalý pocit marnosti z toho, co že se to vlastně učím. Kdybych si měl znovu zvolit, zda se biflovat teorie polysystému nebo skoposu, či redigovat po Tomáši Hráchovi Papežova nosorožce a k tomu překládat Mandolínu kapitána Corelliho, vyberu si znovu to druhé. Ukažte mi ty překladatele, kteří si před vlastním překladem dělají rozbor podle Nordové. Troufám si říci, že se vyskytují asi tak stejně často jako dvouhlavá telata.

Hana Ulmanová: A jak se pak z překladatele stane vynikající a slavný překladatel?
Viktor Janiš: Musí mít talent, dar stylizovat lépe než ostatní. Ale to samo o sobě nestačí, překlad je vždycky týmová práce překladatele, redaktora, korektora a případně odborných lektorů. Takové lidi si překladatel musí umět najít - a čím jsou na něj náročnější, tím lépe. Musí věnovat náležitý čas vlastní redakci textu. Znám překladatele, kteří po sobě text přečtou jednou v počítači a vytisknou ho a dál už se o text nezajímají. To není odpovědný přístup. Já osobně po sobě čtu všechny překlady čtyřikrát, a někdy do toho zapojím i přítelkyni a vůbec lidi, kteří by si tu knížku stejně tak jako tak přečetli. A poslední věc: dobrý překladatel si musí umět vybírat "své" autory, měl by s nimi nějakým způsobem rezonovat, rozhodně nebrat všechno, co mu v nakladatelství nabídnou. Není většího utrpení než překládat knížku, která mu nesedne, autora, kterým pohrdá.

Hana Ulmanová: Margaret Atwoodová je u nás již docela zavedená. Zjišťoval jsi, jak ji do češtiny převedli jiní, a znáš i její další díla?
Viktor Janiš: U překladu detektivek takového E. S. Gardnera není na škodu podívat se do předchozích románů a zjistit, kdo komu tyká a jakou stylovou rovinou se ten text zhruba nese. U Margaret Atwoodové lze ale překládat skoro z jedné vody načisto, tak se její jednotlivé knihy liší. Čímž neříkám, že bych tu přípravu zanedbal, přečetl jsem si překlady Hany Žantovské a Zuzany Mayerové, anglicky pak Slepého vraha a pak Alias Grace, což je vynikající, ale překladově nesmírně obtížný román. Nu a překlady Drahomíry Hlínkové (Žena k nakousnutí a Loupení jehňátek) by naopak mohly posloužit jako odstrašující příklad, jak Atwoodovou nepřekládat.

Hana Ulmanová: Margaret Atwoodová je samozřejmě žena. Vidíš v tom problém, co se takzvaného ženského pohledu na svět týče?
Viktor Janiš: Ne, vůbec ne. Já jsem o tom kdysi mluvil s Tomášem Hráchem a on říkal, já jsem jako herec, beru si jenom různé masky….

Hana Ulmanová: Jak ses potýkal s reáliemi? Myslíš si třeba, že si dokážeš představit zimu v Torontu?
Viktor Janiš: Zima je v Torontu jistě velmi krutá…. Pravda, v románu jsem musel řešit celou řadu problémů s reáliemi, které v překladu vůbec nejsou vidět, protože je bylo nutné nějakým způsobem transponovat, přiblížit českému čtenáři. Ztrácí se tím - do jisté míry, podotýkám - ta chuť, takové ty drobnosti, které jsou pro život v té které kultuře, a v anglosaské zvlášť, naprosto samozřejmé, ovšem u nás ještě ne zavedené. Například jedna postava v románu je charakterizovaná tím, že používá "Malmac dishes" - překladatel jistě může napsat nádobí od Malmaca - a okamžitě se tím dopustí chyby, protože žádný Malmac neexistoval, jen nádobí z melaminu, což je tvrdá umělá hmota, a právě tahle informace je pro českého čtenáře důležitá: nádobí z umělé hmoty.

Hana Ulmanová: Jak jsi to zjišťoval a nakonec také zjistil?
Viktor Janiš: Není to běžně známo a ani to nenajdete ve slovnících, ale je to na internetu, který v posledních pěti šesti letech překladatelům strašně ulehčil práci. Hledám obvykle přes Google, který mi během desetiny vteřiny vyhodí hned desítky odkazů.

Hana Ulmanová: Co tě přivedlo k překladu názvu? "Life before man" není zrovna doslova Muzeum zkamenělin….
Viktor Janiš: Název se rodil dlouho a bolestně. V sekundární literatuře lze najít pokusy o překlad jako "Než přišel člověk" nebo "Než přišel muž", což je bohužel zoufale nedostatečné. Název totiž organicky vyplývá ze zápletky. Na jednu stranu slovo "man" znamená muž, celý román je o mužích, respektive o absenci mužství. Na druhou stranu "life before man" znamená v angličtině úplně obyčejně pravěk - a jedna z hrdinek je paleontoložka. Mě nakonec napadlo, že všichni čtyři hrdinové, kteří se v tom románu dostávají do různých, často traumatických situací, se vyznačují jednou vlastností -nedokážou se adaptovat, přizpůsobovat, jsou vlastně jakési živoucí zkameněliny. V daném významu mohou být i jakýmsi muzeem zkamenělin, a to, že dvě hlavní hrdinky v tom muzeu i pracují, samozřejmě ještě dodá názvu na věrohodnosti.

Hana Ulmanová: Jak bys charakterizoval Atwoodové jazyk? Co bylo z čistě jazykového hlediska na překladu tohoto románu nejnáročnější?
Viktor Janiš: Ten jazyk je nesamozřejmý. Atwoodová se vyznačuje tím, že prakticky nepoužívá žádná klišé, a pokud používá klišé, jsou používána naprosto záměrně. Takže ten jazyk je místy metaforicky bohatý, na druhou stranu velice úsečný, až strohý. V tom případě překladateli zbývá pouze nechat se jazykem vést a překládat jenom to, co tam je, ne to, co by tam chtěl mít. Je to úplně stejné jako s překládáním Hemingwaye - násilně ho obohacovat, přidělávat kudrlinky, je naprosto kontraproduktivní.

Hana Ulmanová: Byla ti některá z postav díla sympatická?
Viktor Janiš: Žádná. Všichni hrdinové románu mi byli upřímně protivní právě tou neschopností jakékoli reflexe nebo změny, tou svou zatuhlostí. V tomhle směru je silná jen jedna postava, a to sice Elizabeth coby matka, ovšem způsob, jakým hýbá svým okolím, ve mně vyvolal pocit štítivého hnusu.

Hana Ulmanová: Co si myslíš, že je hlavním tématem Muzea zkamenělin?
Viktor Janiš: Určitě mezilidské vztahy, respektive za jakých okolností ještě může přežít vztah, do jaké míry si můžeme vpouštět do manželství jiné lidi a všechno ještě ukočírovat. To se ani Elizabeth, ani Natovi nepodaří, nepochybně i proto, že celé manželství stálo na základech víc než vratkých - Elizabeth hledala jenom nějaký přístav, pocit bezpečí, únik z rodiny, která musela být naprosto nesnesitelná, zatímco Nate chtěl něco, co by měl jako muž sám poskytovat. Tady je nutné dodat, že Atwoodová si velice chytře pohrává se všemi patriarchálními stereotypy, a snad proto bývá velice často označována za feministku, kterou podle mě vůbec není. Ona jenom velice syrovým způsobem ukazuje lidi kolem sebe - tak, jak jsou.

Hana Ulmanová: Dalo ti ten román něco? Myslím profesně, a samozřejmě taky lidsky.
Viktor Janiš: Profesně ani ne, protože překlad je vždycky do jisté míry jen řemeslná práce - s tím, že občas přijde nějaký ten nápad shůry…. Spíš lidsky. Dokud jsem to nečetl, tak jsem si neuvědomoval, do jaké míry lze lidmi manipulovat, a to takovým způsobem, aby muži - protože Atwoodová tuto "schopnost" přisuzuje spíš ženám - nic nepoznali. Člověk má totiž ve zvyku, nebo spíš já mám ve zvyku, brát slova za bernou minci, tedy tak, jak jsou. Zato taková Elizabeth určité cíle a těm machiavelisticky podřizuje svůj jazyk.

Hana Ulmanová: Už před chvílí ses o ní zmínil. Znamená to tedy, že na ní nejsi schopen najít nic pozitivního?
Viktor Janiš: Nevím, člověk nakonec nemůže než cítit k Elizabeth soucit. Je sice jedinou silnou postavou románu, ale to vůbec neznamená, že netrpí - ovšem na rozdíl od ostatních ji drží odpovědnost. Což je krásně ukázáno v té scéně o Halloweenu, kdy ona v totální depresi sedí sama doma a čeká, až zazvoní děti jiných - prostě musí plnit roli matky, i když její milenec právě spáchal sebevraždu….