Odolat pokušení začít frází "není třeba obšírně představovat" je u tak hojně překládané a čtené autorky, jakou je Margaret Atwoodová, poměrně těžké, leč nezbytné. Margaret Atwoodovou představovat třeba je - znovu a vždy jinak, podle toho z jakého úhlu na její rozmanité a rozsáhlé dílo nahlížíme. Její dílo nabízí výklad z nejrůznějších perspektiv, přímo vybízí zde zdůraznit to, jinde ono, přičemž celkový obrázek se proměňuje jako v kaleidoskopu.

Jak k tomuto složitému dílu přistupovat? Z jakého pohledu se pokusit vniknout dovnitř, najít tu náměty, témata, otázky, jež by se nějak daly vztáhnout k právě přečtené knize a dohromady daly nějaký celek, při troše štěstí obdařený smyslem? Tradiční, byť v průběhu dvacátého století notně diskreditovaná biografická strategie může vypadat nepřípadně hned od začátku - vždyť kolik různých životů by autorka musela mít, aby se z nich dala vysvětlit tak různorodá díla jako Z hlubin, Ublížení na těle, Loupení jehňátek anebo konečně Muzeum zkamenělin. Právě, co když klíčovou skutečností v životě autora je to, že nemá jeden život, nýbrž více? A co když se tomu tak má - byť třeba v trochu jiné podobě - i s námi čtenáři?

Nevím, kolik přesně má Margaret Atwoodová literárních životů - určitě tolik, kolik knih, a jistě ještě nějaké navíc. Co se týče jejího fyzického žití, to lze ohraničit několika fakty, sice nic neříkajícími, ale přinejmenším orientačními. Narodila se 18. listopadu 1939 v Ottawě, ale záhy se s rodiči (otec byl entomolog) přestěhovala na venkov. Zde pronikala do tajemství přírody a podnikala i první literární pokusy, přičemž v pozdějším autobiografickém eseji tyto dvě činnosti vnímá jako spojité nádoby:

"Bratr kreslíval comicsy a vymýšlel k nim různé příběhy, a tak jsem to dělala po něm ... Ale tímhle jsme se zabývali, jen když venku pršelo. Jinak jsme totiž trávili celé dni převracením kamenů, abychom se dozvěděli, co pod sebou ukrývají. A tak jsme postupně nacházeli červy, stonožky, pavouky, brouky, mraveniště, ještěrky, hadi, myši, čolky a mloky. Hlavně čolky a mloky jsme měli rádi, ty jsme totiž nacházeli nejřidčeji. Někdy jsme se jen tak podívali, pořádně si to prohlédli a pak kámen vrátili na své místo. Jindy jsme do těch zvířátek šťouchali klacíkem a byli napnuti, co se stane. Dnes se mě lidé často ptají: "Jaký je rozdíl mezi psaním poezie a prózy?" Ten rozdíl je přesně toto: u lyrické básně se podíváte, zamyslíte, a pak kámen vrátíte na své místo. U románu do toho šťouráte a čekáte, co se stane."

A skutečně, jistá literární zvídavost se záhy stala pro Atwoodovou typickou a možná je jedním z důvodů oné značné rozmanitosti. V letech 1957 - 1961 autorka studovala na torontské univerzitě Victoria College, roku 1968 debutovala románem Žena k nakousnutí (Edible Woman, 1968) a souběžně s tvůrčím psaním se věnovala akademické práci - právě zde lze vystopovat původ různých literárních, filozofických či společenských teorií odrážejících se v jejích románech.

Asi nemá cenu vyjmenovávat zde všechny knihy, které autorka za posledních více než třicet let napsala - nejsou to jen romány, ale též svazky esejů, literární studie, poezie, povídky, ale také knihy pro děti. Vedle toho je asi dobré zmínit se o jednom mimoliterárním aspektu autorčiny osobnosti, jímž je společensko-politická činnost (angažuje se v nejrůznějších ekologických spolcích i v Amnesty International).

Již jsem naznačil, že při pohledu na rozmanitý celek díla autorky závisí na perspektivě. Je-li tato perspektiva určena tak obtížným a pochmurným románem, jakým bezesporu je Muzeum zkamenělin, pak se pohled bude zaměřovat zejména na dva aspekty: tím prvním je potemnělé, naprosto deziluzivní vidění moderního světa, tím druhým touha po přežití, přičemž v případě mnoha románů se tyto dva motivy prostupují.

Vůle přežít
Druhý jmenovaný rozměr autorčina díla asi nejlépe vystihují dvě knihy z roku 1972: román Z hlubin (Surfacing, český překlad 1998) a Přežití: tématický průvodce po kanadské literatuře (Survival: A Thematic Guide to Canadian Literature). V těchto textech Atwoodová klade otázku po přežití v situaci, kdy se jedinec ocitá tváří tvář nehostinné přírodě, musí bojovat o "holé přežití" a v tomto boji, sestupu do hlubin přírody, jenž je zároveň sestupem do dávné, archetypální minulosti objevuje a získává sebe sama. Motiv přežití, respektive vyrovnání se s určitým traumatem, lze vystopovat i v případě novinářky Reny z románu Ublížení na těle (Bodily Harm, 1981, česky 1989) a v neposlední řadě i v případě Elizabeth z tohoto románu, ale o tom později.

Román Z hlubin je vyprávěn ich-formou, avšak vypravěčovo jméno nám zůstává utajeno, lépe řečeno zde o žádném jméně není možné ani mluvit, je nepřítomné od samého začátku. To má význam hned ze dvou důvodů: za prvé nás text vybízí, abychom dosadili své vlastní, ztotožnili se s vyprávějícím subjektem a po jeho stopách prošli určitou cestu, podobně jako tomu u některých středověkých meditačních cvičení, například u Ignáce z Loyoly; za druhé absence jména jako by naznačovala, že text stojí mimo doménu, v níž vlastní jméno (potažmo číslo pasu a další věci, které se udávají na úřadech) funguje jako základní určení lidské identity. Zmíněnému meditačnímu ladění odpovídá i to, že děj knihy se odehrává v rozmezí sedmi dnů, a tak vlastně osobitým způsobem opisuje proces stvoření. A i když je text plný symbolů a přímých odkazů k mýtům, tento výše zmíněný je asi nejsilnější - projít určitou cestu a stvořit nový svět.

Ale hned zde se objevuje nevyhnutelný paradox, do něhož upadáme vždy, když se pokoušíme vykročit za moderní tradici myšlení. Odkaz k mýtu, ke stvoření světa, oním krokem sice je, ovšem jako takový je nutně doprovázen karteziánským akcentem na procedurálnost a stejně tak charakteristicky moderním důrazem na individualitu (tj. stvoření světa pro sebe). Hrdinka, bezejmenný subjekt románu, sestupuje hluboko "dolů" (do svého nitra, do minulosti), které čím dál zřejměji nabývá kontur smrti: "potkává" tu bratra, jenž v dětství málem utonul, embryo vlastního dítěte, o něž se nechala připravit při interrupci a nakonec i zemřelého otce. Toto poslední setkání je v rámci příběhu "reálné", neboť vypravěčka přijíždí se svými přáteli na okraj civilizace, aby svého záhadně zmizelého otce hledala. A je jen v souhlase se symbolickým laděním textu, že se sestup do minulosti odehrává ve vodě a je tak skutečně ponorem do hlubin. Sestup v čase zase naznačují podivné pravěké kresby, na které hrdinka na cestě dolů naráží a o které se zajímal i její otec. Ty tak vlastně mají hned dvojí funkci: minulost obecná (tj. dávné dějiny lidstva) se zde pojí s minulostí osobní (biologické a citové pouto k rodiči).

Cesta dolů ovšem není jen intelektuální cvičení, je to akt teoretický i praktický, a tak vypravěčka nutně přezkoumává hodnoty a skutečnosti, jež tvoří integrální část jejího dosavadního života. Zcela zásadním způsobem přehodnocuje vztah ke svému partneru Joeovi, jenž se z mimo-městského úhlu pohledu ukazuje jako prázdný, podobně se mění i její pohled na Davida a Annu, manželský pár, který je na cestě doprovází. "Hledání otce" tak vlastně není jen hledání otce - je to hledání jiných rovin skutečnosti, návrat ke kořenů, do lůna přírody a zásadní přezkoumání názorů, hodnot, postojů i toho, co to vlastně znamená, když se řekne "já".

Nejhlubšího dna dosahuje vypravěčka v okamžiku, kdy během potápění v jezeře narazí na mrtvolu svého otce - po tomto otřesném zážitku zcela opouští hájemství rozumu a vydává se za jeho hranice: přestane věřit svým přátelům, zničí film, který při jejich výpravě natáčel David, jedním slovem odvrhuje vše, co má nějaký vztah k civilizaci. Dokonce rozřeže i své šaty, roztrhá knihy, přestává mluvit a utíká se do sféry čiré animality. Sestup "dolů" je tak setkáním se smrtí a šílenstvím, je krokem za hranice rozumu a pochopitelně i jazyka. To, s čím se vypravěčka setkává, je tudíž vlastně jen naznačeno, lze se o tom dohadovat, matně tušit, ovšem i to zde má svou závažnost. Když se totiž hrdinka knihy po nějaké době vrací do "civilizace" a ke svým přátelům, je to s vědomím, že ona samozřejmost, na níž život v civilizaci stojí, vůbec není samozřejmá, že to je iluze, již si jenom zakrýváme hrůzu a myšlenkovou neuchopitelnost temnoty v hlubinách.

Minulost a mnohost světů
Román se záhy stal doslova kultovní záležitostí, jednak pro své nezpochybnitelné literární kvality, jednak pro jistou schematičnost - v promluvách postav můžeme někdy číst skoro výtažky z nejrůznějších feministických, post-koloniálních a dalších teorií. Díla se tak okamžitě mohly chopit nejrůznější intelektuální, politické či aktivistické skupiny a pokládat jej za svůj románový manifest. Ale tak už to v literatuře chodí. Že Atwoodová nechtěla jen zapadnout do nějaké pohodlné škatulky a že to s ironií věčně narušující totalizující schémata myslela vážně, to potvrdila hned v dalším románu Paní Pýthie (Lady Oracle, 1976, česky 2002), kde celé ladění předchozího úspěšného díla i ohlasy na ně podrobila zdrcující, byť rozhodně ne zlé, kritice - hlavní hrdinka tohoto románu, autorka podobně kultovního románu jako Atwoodová, zde nafilmuje sebevraždu, aby mohla začít nový, jiný život, prostý břemene, jež na ní klade napsané dílo.

Na Lady Oracle v mnohém navazuje i poslední autorčin román Slepý vrah (Blind Assassin, 2000, česky 2001), za který získala Booker Prize. Kniha vypráví příběh dvou sester, Laury a Iris: Laura prožila během války vášnivý milostný vztah s prchajícím levicovým aktivistou, který pak velice odvážně popsala v románu "Slepý vrah", jenž záhy po vydání došel obrovského úspěchu. Lauřin milenec ovšem v bojích zahynul a autorka ceněného románu spáchala několik dní po konci války sebevraždu. Získala však nový život - podobně jako třeba Sylvia Plathová, i ona se záhy po své smrti stala kulturní ikonou, modlou různých literárně-teoretických a politických skupin, přičemž její postavení v kulturním panteonu ještě umocňuje to, že - jako všichni, kdo zemřeli v takovém věku - zůstala navždy mladá a tudíž mohla plnit i funkci věčného sexuálního symbolu. Oproti tomu její sestra Iris stárne. Předává cenu pojmenovanou po své sestře a se záští odklízí květiny, kteří sestřiny obdivovatelé zanechávají u autorčina náhrobku. Zatímco Laura je intenzivní, stále obnovovanou vzpomínkou, Iris je živou pamětí - na konci svého dlouhého života vypráví příběh: hlavně příběh své sestry, ale též svůj vlastní a potažmo celou moderní historii Kanady.

Iris své vyprávění prokládá pasážemi z Lauřina románu a výsledkem je zajímavá mozaika: úryvky z kdysi šokujícího románu se mísí s fragmentární historií země a kultury, kde takový text šokujícím dojmem už dávno nepůsobí, ba kde se dokonce stává základem budoucího vývoje. Řekl-li jsem, že její vyprávění je historií Kanady, pak třeba jedním dechem dodat, že je to historie rozostřená: autorka - tak trochu v duchu "nové historie" - autorka sleduje věci, jež obvykle zůstávaly stranou zájmu: módu, klevety, tajemství, věnuje se starým fotografiím atd. Kontrapunkt k fragmentům z Lauřina věčně mladého románu pak tvoří Irisiny meditace o smrtelnosti inspirované pozorováním vlastního chřadnoucího těla.

Při četbě se nelze ubránit dojmu, že Irisino vyprávění se nese ve znamení určité životní zahořklosti, a ta určuje celý pohled na svět kolem. Iris svůj dlouhý život neprožila ani zdaleka tak bouřlivě jako její slavnější sestra svůj krátký: poměrně mladá se provdala za bohatého, leč nezajímavého průmyslníka a své poslední léta tráví v městě, kde její rodina na začátku dvacátého století zaujímala výsadní postavení. Přesto je její text v posledku zajímavější než Lauřina klasika, a to vůbec ne proto, že by byl textem definitivním, věrohodným (protože pochází z pera někoho, kdo byl mrtvé spisovatelce blízký). Nikoli, Iris sice je zatrpklá, ovšem o to intelektuálně vytříbenější: dobře ví, že žádná definitivní historie neexistuje, že psaní sice propůjčuje nové životy, ale zároveň se zmocňuje těch starých a vykládá je z nové perspektivy. Zde je zajímavý jeden pochmurný prvek: není tu žádná budoucnost, vše je jen výklad minulosti, již lze interpretovat různě, ovšem žádný příslib dopředu - budoucnost zůstává mimo rámec imaginace. Ale charakteristická atwoodovská Iris se taky nemá kam dívat. Její jediná dcera podlehla drogám a vnučka zmizela neznámo kde.

Slepý vrah tak čtenáři nabízí zvláštní, bezútěšný pohled na svět, v němž zcela chybí mladá generace. I proto se román jako celek nepřijímá snadno. A přesto je tato znepokojivá skutečnost plně v souhlasu s tématy textu, tradice a odpovědnosti, jak je Atwoodová v románu rozvíjí. Jedinou útěchou je důvěra v text, v předávání tradice nikoli krví, ale příběhy, stále novým uchopováním minulosti.

Mrtvé duše
Román Muzeum zkamenělin vyšel v originále pod názvem Life Before Man v roce 1979, tedy několik let po metafyzické meditaci Z hlubin a dlouho před Slepým vrahem. Přesto mám pocit, že zde najdeme oba nastíněné motivy, tedy jak obrovskou vůli přežít, bojovat o holý život, udržet se nad hladinou, tak pochmurný pohled na to, co se nazývá "lidskou situací" (human condition). Především je ale třeba zdůraznit, že to je román neuvěřitelně obtížný, temný a nesnadno uchopitelný. Máme jej číst jako klasický příběh milostného trojúhelníku (eventuelně čtyřúhelníku)? Jako jedno velké swingers party? Jako existenciální studii lásky na sklonku milénia? Anebo jako meditaci o smrti člověka? Ano, o smrti člověka, protože člověk, jak nám jej zůstavila celá dlouhá tradice humanismu, v tomto románu povážlivě absentuje. Čtyři postavy, a přece žádná z nich není člověk v tom pravém smyslu - snad s výjimkou Elizabeth. V tomto ohledu je velice přesný inventivní český překlad "Muzeum zkamenělin", protože zde skutečně potkáváme ne živé lidi, ale spíše relikty. Autorka nás téměř nenechá nahlédnout do jejich duší, protože ony žádné duše nemají, jejich životy plynou bezútěšně dál, aniž by postavy pochopily, proč vůbec žijí.

Dominantní barvou Muzea zkamenělin je šedá barva zimy, určujícím motivem klišé. Postavy se zde potkávají a míjejí, partnerské dvojice se mění, ovšem jaksi zbytečně, protože nikdo zde nenajde uspokojení, natožpak naplnění. Tři pohledy na svět, tři lidské osudy, které se před námi pomalu odvíjejí a my vidíme, že za šedí neživotnosti občas leží ukryté hluboké trauma. Nepraktický Nate, asociální Lesja, dominantní, leč nešťastná Elizabeth, které doplňuje do sebe zahleděný William a nad vším se vznáší stín tajemného Chrise, bývalého, zasebevražděného Elizabethtina milence. Ze tří pohledů, jež nám text nabízí, je asi nejpřesvědčivější ten Elizabethtin - byť jeho perspektivu můžeme naplno ocenit teprve postupně, když se nám dostatečně jasně vyjeví, jaké trauma Elizabeth v dětství zakusila a nakolik ji poznamenalo pro další život. Jisté trauma, v té či oné podobě, tkví v minulosti každé ze tří postav, ovšem jen u Elizabeth je patrná ona silná vůle přežít (jakkoli i ona uvažuje o sebevraždě). A právě tato vůle - jejímž logickým vyústěním je až chorobná touha mít všechny věci pod kontrolou, řídit běh světa - ji činí nejpřesvědčivější. Elizabeth dá vzpomenout na další úchvatné ženské postavy v literatuře, u nichž se silně manifestuje vůle ovládat, třeba Chaucerovu Ženu z Bath. Nicméně její svět je navzdory vší vůli a odhodlání velice křehký - celý stojí na určité "viditelnosti". Jakmile na chvíli ztrácí svého muže z "dohledu" a on navazuje vztah bez jejího vědomí, celý svět se jí bortí. Je zajímavé, že právě v tomto okamžiku se román láme a protagonistka přejímá taktiku všech ostatních, která zní "nejednat".

Neschopnost činu, rázného rozhodnutí je totiž další charakteristikou románu. Jediné zásadní rozhodnutí učinil Chris svou sebevraždou a tento zásadní krok leží na zbytku románu jako stín. I proto román působí tak nehybně - na dění se díváme skoro ze stejné vzdálenosti jako na prehistorii, jež zde funguje jako velmi silná metafora. Ale ony postavy vlastně ani jednat nemusí - autorka román obdařila velice silnou kauzální mechanikou, jež vychází z rozestavení vztahů a posouvá celé soukolí dál, aniž by bylo v moci postav cokoli změnit.

Muzeum zkamenělin nabízí dost temný, výsostně neromantický pohled na lidské vztahy. City (rodičovské, milenecké) jsou zde explicitně vyžadovány jako povinnost, splátka, jinými slovy jsou komodifikovány, namísto spontánnosti v románu vládne přísná mechanika stroje a namísto postav se před námi míhají přízraky. Román plný beznaděje, leč zároveň literárně velice silný, prostý jakéhokoli moralizujícího tónu a vybízející k hlubokému zamyšlení.