Literatura jako nekonečné bujení příběhů, násobení životů, přepisování historie, posouvání významů v tradici, to všechno jsou významná, ne-li nejvýznačnější témata moderního tvůrčího psaní - beletrie, poezie, ale také literární kritiky, teorie či filosofie. A nechybějí ani v díle Margaret Atwoodové, plodné kanadské prozaičky, básnířky, esejistky a také autorky knížek pro děti. Ta je dobře známá i v českém kontextu - ještě v Odeonu vyšel román Ublížení na těle, českého překladu se dočkalo i thrillerové Ublížení na těle a v neposlední řadě raná próza Z hlubin.
Právě poslední jmenované dílo, zajímavá a myšlenkově hluboká, byť přece jen poněkud schematická meditace o návratu k přírodě, o odcizení moderní společnosti, post-industriálním kolonizátorství, ale též o dávných archetypech. Román se záhy stal kultovní záležitostí, jednak pro své nezpochybnitelné literární kvality, jednak - tak trochu paradoxně a zároveň pochopitelně - pro už zmíněnou schematičnost, kdy v promluvách jednotlivých postav čteme skoro výtažky z nejrůznějších feministických, post-koloniálních a dalších teorií. Díla se tak okamžitě mohly chopit nejrůznější intelektuální, politické či aktivistické skupiny a pokládat je za jakýsi svůj románový manifest. Ale tak už to v literatuře chodí. Že Atwoodová nechtěla jen zapadnout do nějaké pohodlné škatulky, to potvrdila hned v dalším románu Lady Oracle (v originále 1976), kde celé ladění předchozího úspěšného díla i ohlasy na něj podrobila zdrcující, ačkoli nikoli zlé kritice - hlavní hrdinka tohoto románu, autorka podobně kultovního románu jako Atwoodová, nafilmovala sebevraždu, aby mohla začít nový, jiný život.

Na Lady Oracle v mnohém navazuje i poslední román Margaret Atwoodové Slepý vrah (v originále 2000), který v překladu Soni Nové a Ondřeje Podušky vydalo pohotově nakladatelství BB Art. Tato kniha byla předloni oceněna prestižní britskou Bookerovou cenou, a to v poměrně silné konkurenci (například poslední román Kazua Ishigura Když jsme byli sirotky (When We Were Orphans), brilantní historická freska Matthew Kneala Angličtí cestující (The English Passengers) anebo zajímavý debut Trezzy Azzorpadiové Úkryt (The Hiding Place)). Kniha vypráví příběh dvou sester Chaseových, Laury a Iris: Laura prožila během války vášnivý milostný vztah s prchajícím levicovým aktivistou, který poté velice odvážně popsala v románu "Slepý vrah", jenž záhy po vydání došel obrovského úspěchu. Lauřin milenec ovšem v bojích zahynul a autorka ceněného románu spáchala několik dní po konci války sebevraždu. Získala však nový život - podobně jako třeba Sylvia Plathová, i ona se záhy po své smrti stala kulturní ikonou, modlou různých literárně-teoretických a politických skupin, přičemž její postavení v kulturním panteonu ještě umocňuje to, že - jako všichni, kdo zemřeli mladí - zůstala navždy mladá, a tudíž plní i funkci věčného sexuálního symbolu. Oproti tomu její sestra Iris stárne. Předává cenu pojmenovanou po své sestře a se záští odklízí květiny, kteří sestřiny obdivovatelé zanechávají u autorčina náhrobku. Zatímco Laura je intenzivní, stále obnovovanou vzpomínkou, Iris je živou pamětí - na konci svého dlouhého života vypráví příběh: hlavně o své sestře (ta je nejznámější), ale také o sobě, a potažmo o celé moderní historii Kanady.

Iris své vyprávění prokládá pasážemi z Lauřina románu a výsledkem je zajímavá mozaika: úryvky z kdysi šokujícího románu se mísí s fragmentární historií země a kultury, kde takový text šokujícím dojmem už dávno nepůsobí, ba kde se dokonce stává základem budoucího vývoje. Irisino vyprávění se nese ve znamení určitého resentimentu - dlouhý život neprožila ani zdaleka tak bouřlivě jako její slavnější sestra svůj krátký: poměrně mladá se provdala za bohatého, leč nezajímavého průmyslníka a své poslední léta tráví v městě, kde její rodina kdysi, na začátku dvacátého století, zaujímala výsadní postavení. Řekl-li jsem, že její vyprávění je jakousi historií moderní Kanady, pak je nutné jedním dechem dodat, že přesto je její text v posledku zajímavější než Lauřina klasika, a to vůbec ne proto, že by byl textem definitivním, věrohodným (protože pochází z pera někoho, kdo byl mrtvé spisovatelce blízký). Nikoli. Iris sice je trochu zatrpklá, ovšem o to intelektuálně vytříbenější: dobře ví, že žádná definitivní historie neexistuje, že psaní sice propůjčuje nové životy, ale zároveň se zmocňuje těch starých, vykládá je z nové perspektivy.