Iniciátorem zmíněného projektu je britské nakladatelství Canongate; u nás se k projektu přidalo nakladatelství Argo, kde dosud vyšly tyto svazky: Karen Armstrongová: Stručná historie mýtu, Jeannette Wintersonová: Tíha, Viktor Pelevin: Přilba hlíny a konečně příspěvek český, Pole a palisáda Miloše Urbana (který převyprávěl příběh kněžny Libuše a Přemysla ze Stadic).

Atwoodová si vybrala mýtus Penelopy a Odyssea a podívala se na něj očima Penelopy, proto již název napodobuje Homérovu Odysseu. Autorka převyprávěla příběh moderně, vtipně, ironicky, ale ne výsměšně nebo parodicky ústy samotné Penelopy, která je v podsvětí, odkud místy štiplavě komentuje i dnešní dobu. Představuje se nám jako nepříliš krásná, zato však chytrá sestřenice krásnější Heleny, která se má později stát příčinou Trojské války a tím i Penelopina dvacetiletého neštěstí, neboť do války odejde bojovat i její manžel, ithacký král Odysseus. Penelopa okouzlí Odyssea právě tím, že je podobně jako on velmi bystrá a chytrá. Samu sebe vidí takto: „Byla jsem však chytrá: na svou dobu hodně chytrá. Tím jsem se nejspíš proslavila: chytrostí. A ještě tkaním, oddaností manželovi a taktem.“ Penelopa není jen manželka věrně čekající na Odysseův návrat (deset let trvala válka a dalších deset let jeho bloudění), ale statečná, chytrá žena, která musí vzdorovat houfu nápadníků i vlastnímu dospívajícímu synovi Télemachovi. Zkrátka, antická Penelopa řeší problémy, které jsou věčné a osloví i dnes, zvlášť když jsou podány skvělou vypravěčkou tak čtivě. Penelopino vyprávění je přerušováno chórem dvanácti služebných, které Odysseus po návratu zabil v domnění, že přisluhovaly nápadníkům a byly proti Penelopě. Chór, který byl obvyklý v antickém dramatu, využila Atwoodová tak, že se pokaždé nese v jiném duchu: je tu dětská říkanka, žalozpěv, lidový a námořnický popěvek, idyla, balada, drama, přednáška, proces (natočený na video) a milostná píseň. Služebné, taktéž v podsvětí, obviňují nejen Odyssea, ale i Penelopu.

Tato moderní verze starého mýtu je vskutku pěkná a z dosavadních v edici česky vydaných titulů ji považuji za nejzdařilejší: není nudná a rádoby filosofická (jako Wintersonová), ani zbytečně experimentující a modernizovaná za každou cenu (jako poněkud neprůhledný Pelevin); pojetím je ovšem zase modernější než poměrně tradiční Urban (což ovšem není v jeho verzi mýtu o kněžně a sedlákovi na škodu). U Atwoodové najdeme i špetku feminismu, Penelopa je sebekritická i sebeironická a šlehá kolem sebe výstižné charakteristiky a postřehy, pohled z podsvětí je vlastně jen logický, stejně jako povzdech nad tím, že dávní bohové a hrdinové už dnes nemají žádný vliv. I když Penelopiáda bude spíše nenápadnější položkou v rozsáhlém a rozmanitém díle Margaret Atwoodové, rozhodně tato próza opět potvrzuje kvality autorky i to, proč má dnes v kanadské i světové literatuře takové postavení.