„Můžu se zeptat, co se to učíte za jazyk?“ osmělila se vedle sedící žena po přistání. „To je velština.“ „Aha. Ok. A k čemu to je?“ Usmála jsem se a zmohla se jen na: „No k tomu, že budu umět velšsky.“

Jakmile se člověk věnuje jakékoliv nemainstreamové oblasti nebo jazyku, je na podobné otázky zvyklý. S velštinou je to o to zajímavější, že ji mnozí, pokud o její existenci vůbec vědí, nedovedou moc zařadit (je to podobné angličtině? Je; zhruba jako čeština finštině). A kromě toho, že je v některých směrech a do určité doby osud velštiny podobný osudu češtiny, v literatuře se s ní setkáváme, aniž bychom o tom tušili.

Země keltů, druidů, starodávných pověstí a legend sloužila a slouží jako zdroj celé řady příběhů autorů, kteří s Walesem nemají v podstatě nic společného. Řadu stop najdeme napříč fantasy žánrem. Ať už jsou to ve Spojených státech populární Kroniky Prydainu spisovatele Lloyda Alexandra (česky vyšla původně pětidílná série ve dvou svazcích v letech 2004 a 2005 v nakladatelství Albatros v překladu Pavla Medka), který otevřeně čerpal z velšských mýtů a pro název fiktivní země Prydain zvolil velšský výraz označující Velkou Británii, nebo třeba jména a místopisné názvy v oblíbené sérii o Zaklínači od polského autora Andrzeje Sapkowského.

Ve Walesu, zemi hradů, hor a rudých draků na západě Velké Británie žije dohromady 3,136 milionu obyvatel (a přes deset milionů ovcí). Sto procent Velšanů ovládá angličtinu. Velštinou, nejstarším jazykem britských ostrovů, mluví přibližně jen půl milionu lidí. Velšská vláda už poněkolikáté posunula ambiciózní plán na dosažení milionu velšských mluvčích dál do budoucna, v roce 2017 si tak termín stanovila na rok 2050.

Vybraná zatáčka

Příběh velštiny je fascinující. Dlouhá staletí koexistovala s angličtinou, až se ve dvacátém století ocitla na strmé cestě k zániku, jen aby se znovu zvedla a s rostoucím počtem mluvčích začala produkovat nesmírně pestrou a kvalitní literatury.

Velština patří spolu s bretonštinou, kornštinou, irštinou, skotskou gaelštinou a manštinou do keltské větve indoevropských jazyků. Velština má z jazyků, jimiž se hovoří v současné Velké Británii, nejhlubší kořeny, jež sahají minimálně dva a půl tisíce let do minulosti (někteří uvádějí dokonce až čtyři tisíce let). V případě angličtiny a gaelštiny je to pro porovnání tisíc pět set let. Proto J. R. R. Tolkien ve svém slavném citátu týkajícím se velštiny hovořil o tom, že se jedná o starý jazyk obyvatel Británie. Z jazyka Britonů se nicméně velština jako taková vyvinula teprve v rozmezí let 400 a 700 našeho letopočtu. Vzhledem k tomu, že se nám z jazyka Britonů nezachovalo vůbec nic, můžeme vývoj jen stěží podrobněji sledovat.

Stejně jako mnohé další jazyky i velština prošla vývojovými fázemi: od rané (do roku 850) přes starou (850–1100), z níž pochází nejstarší dochovaný literární text ve velštině z roku 880. Ve střední velštině (1100–1400) se nám dochoval rukopis ze třináctého století známý jako Aneirinova kniha. Ze stejného období pochází i  všeobecně pravděpodobně nejznámější velšské dílo: Mabinogi. Akademik a spisovatel Gwyn Jones (1907–1999) o Mabinogi říkal, že „jsou velšským osobitým přispěním ke středověké literární próze“.

Po bitvě u Hastingsu v roce 1066 začala angličtinu dusit francouzština, jež se stala novým jazykem dvora a vyšších společenských vrstev, a v pohraničních a jižních oblastech pocítili normanskou přítomnost i Velšané. Města, která Normané založili, se stala centry angličtiny a francouzštiny a v některých oblastech Walesu se tak anglicky mluví přinejmenším osm set let.

Po porážce velšského prince Llywelyna ap Gruffudda v roce 1277 následovala vlna anglické imigrace do severní části země. Navzdory přívalu anglických a francouzských mluvčích hovořila drtivá většina Velšanů během středověku velšsky. Velšsky vznikaly právní texty, lékařská, zemědělská a heraldická pojednání a s nimi také záplava ság a rytířských románů. Hlavním žánrem ale byla poezie. Profesionální básníci známí jako básníci princů působili u dvorů a tvořili díla v dodnes oceňovaných složitých formách a archaickém stylu.

Ve 14. století vytlačila angličtina latinu a francouzštinu z pozice jazyka práva, administrativy a horních společenských vrstev a nijak proto nepřekvapí, že velšská šlechta měla potřebu „cizí“ jazyk ovládat. Od počátku 15. století začínáme hovořit o moderní velštině a na jeho konci už v nejvyšších patrech společnosti hraje prim angličtina.

V roce 1536 prošel anglickým parlamentem zákon o sjednocení, který včleňoval Wales do Anglie a z jeho obyvatel činil poddané anglické koruny. Zákon ustavoval, že jazykem velšských dvorů bude angličtina a žádná osoba hovořící velšsky nebude zastávat veřejný úřad: Velšané se tak v očích zákona stali Angličany.

Svět zangličtěl

Těžko dnes říct, zda bylo tehdy cílem velštinu vymýtit, nebo šlo jen o pragmatické rozhodnutí, jež zajišťovalo jednotný jazyk administrativy a to, že budou šlechtici, kteří se stávali smírčími soudci a zasedali v Parlamentu, mluvit plynně anglicky. Velšská vrchní společenská vrstva se na základě vzdělání, uzavíraných sňatků a spojenectví postupně čím dál více asimilovala do anglické nejvyšší vrstvy a všechny tyto procesy jim neustále připomínaly, že velština a jakákoliv politická moc spolu rozhodně nejdou ruku v ruce. Přesvědčení, že i povrchní znalost velštiny by mohla zkalit dokonalou vybroušenou angličtinu, nakonec přiměla šlechtu někdejší rodný jazyk zcela opustit.

V roce 1547 vydal sir John Price z Breconu první tištěnou knihou ve velštině. Nemá žádný název a je všeobecně známá podle svých úvodních slov jako Yn y lhyvyr hwnw (V této knize). Obsahuje Otčenáš, Apoštolské vyznání a Desatero.

Náboženské nepokoje, které zmítaly Evropou, přiměly Parlament, aby vydal zákon, na jehož základě měl vzniknout velšský překlad Bible a Modlitební kniha. Nešlo však o žádnou iniciativu, jež by měla Velšany utvrdit v tom, že je namístě používat jen jeden jazyk, a to velštinu. Velšské překlady se měly nacházet v každé farnosti hezky doplněné anglickými verzemi, aby ti, kdo je budou číst, mohli „porovnáním obou jazyků dřívěji dosáhnout znalosti jazyka anglického“. V roce 1567 tak vznikl z velké části díky Williamu Salesburymu překlad Nového zákona a Modlitební knihy.

O kompletní překlad Bible se postaral v roce 1588 William Morgan, farář z Llanrhaeadr-ym-Mochnant, a její vydání je považováno za zásadní okamžik v historii velštiny. Morgan překládal exaltovaným stylem básníků tvořících ve striktních metrech a jeho styl a slovní zásoba tím pádem působí značně umělecky a svým způsobem archaicky. Už v době svého vydání se velšská Bible značně lišila od mluvené velštiny a během následujících staletí se od ní odchylovala čím dál víc, protože se mluvený jazyk dál vyvíjel. Navzdory archaismům představovala Morganova Bible úchvatný model bezchybné, majestátní velštiny.

V následujícím století se na scéně objevili humanisté. Velice dobře si uvědomovali, že se jejich jazyk nachází v nebezpečí. Vyšel revidovaný překlad Bible z pera tehdejšího největšího učence Johna Daviese z Mallwydu a probíhala snaha demonstrovat bohatost velštiny jakožto jazyka vhodného pro studium i náboženství. Část velšských náboženských představitelů však považovala tištění velšských knih za zcela zbytečné, „neboť lidé by se měli naučit anglicky a velštinu zapomenout“. Básník Edward ap Raff už kolem roku 1600 zoufale volal: „Celý svět zangličtěl!“

Eisteddfod zachraňuje

Na poptávku po alespoň nějaké tištěné literatuře pro obecný lid, vládnoucí výhradně velštinou, odpověděli básníci. V sedmnáctém století se tiskla poezie a lidové příběhy, dříve považované za příliš nízké, než aby se vůbec zapisovaly. Spolu s rostoucím počtem vydávaných knih došlo k oživení tradice eisteddfodu. Samotné slovo se datuje přibližně do roku 1523, nicméně za první eisteddfod, tedy poetickou a hudební soutěž, je považovaná ta, kterou v roce 1176 pořádal Rhys ap Gruffudd v Cardiganu. Při eisteddfodu se utkávali básnici a ten, kdo prokázal největší poetické schopnosti, byl usazen na speciální trůn a připilo se mu na zdraví.

Tradice eisteddfodu existuje do dnešních dní a ten národní platí za největší kulturní festival svého druhu v Evropě. V devatenáctém století začaly být eisteddfody dopředu ohlašované, tiskly se programy, díla soutěžících byla publikovaná a vítězové dekorováni medailemi. Za první moderní eisteddfod je dnes považované setkání v Corwenu v roce 1789. Po zhruba třicetileté pauze způsobené zhoršením konfliktu s Francií byla tradice postupně obnovena. Nějaký čas probíhaly porůznu na lokálních úrovních, šířily nadšení pro literaturu a ceny pro vítěze motivovaly k sepisování odborných děl. Přesně tak vznikla například The Literature of the Kymry, kterou v roce 1848 na abergavennském eisteddfodu předložil lékárník Thoms Stephens z Merthyru.

Velšský národní eisteddfod se koná každý rok v srpnu, trvá osm dní, navštíví ho na sto tisíc lidí a zhruba šest tisíc se jich zúčastní různých soutěží od literárních přes hudební, ale v rámci této události se například vyhlašuje i nejlepší student velštiny roku. Od roku 1950 se soutěže na eisteddfodu odehrávají výhradně ve velštině a k nejdůležitějším okamžikům patří korunování krále/královny eisteddfodu, který/á složil/a nejlepší báseň na porotou zadané téma jednak v pevně daném metru a pak ve volném verši. Celý vyhlašovací obřad je impozantní a s titulem se pojí velká prestiž.

Pro záchranu velštiny se nakonec jako naprosto zásadní ukázal rok 1689 a Toleranční zákon, po jehož vydání mohli začít puritáni, kteří se odštěpili od anglikánské církve, budovat kaple a do značné míry se svobodně sdružovat. Sílící nonkonformismus měl zásadní vliv na posílení velštiny a s koncem 17. století se všeobecně předpokládalo, že ten, kdo mluví velšsky, je zároveň náboženský nonkonformita.

Osmnácté století se neslo ve znamení šířící se gramotnosti. Griffith Jones (1683–1761), farář z Llanddowror, začal v roce 1731 zakládat školy, jejichž cílem bylo naučit jak děti, tak dospělé číst Bibli a vzdělat je v katechismu anglikánské církve. Do roku 1761 založil Jones celkem 3325 škol na téměř 1600 různých místech. Podle odhadů je navštěvovalo na 250 tisíc žáků, což je při tehdejším necelém půl milionu obyvatel Walesu skutečně impozantní počin. Během 18. století vyšlo na dva a půl tisíce knih ve velštině.

Zásadní roli při šíření gramotností sehráli metodisté. Velšští kalvinističtí metodisté zůstávali součástí anglikánské církve až do roku 1811. K pěstování velštiny je přivedly zcela prozaické důvody: právě mezi monoglotními Velšany hledali a nacházeli nové ovečky. Potřeby a zkušenosti kazatelů, kteří putovali mezi místy, kde se hovořilo odlišnými dialekty, nakonec vedly ke vzniku standardní mluvené velštiny, které rozuměli lidé po celé zemi.

Metodisté zaznamenali úspěch právě díky tomu, že ve velšských mluvčích dokázali vzbudit pocit, že jsou připravenější sloužit jejich potřebám než anglikánská církev. Do konce 18. století navíc proběhla kompletní anglicizace nejvyšších pater velšské anglikánské církve a od nástupu hannoverské dynastie na trůn v roce 1714 nebyl až do roku 1870 jmenován biskupem Walesu jediný rodilý Velšan. Na velšsky hovořící kněží totiž jejich nadřízení nahlíželi jako na prosťáčky a jako takoví málokdy dosáhli v rámci církve na jakýkoliv vyšší post.

Během sta let se od roku 1750 do roku 1850 počet obyvatel Walesu zvýšil z necelého půl milionu na milion dvě stě tisíc. Třetina se i v roce 1850, stejně před sto lety, věnovala zemědělství. Na severovýchodě Walesu ale začal bujet rozmanitý průmysl: tavila se tam měď a olovo, zpracovávalo se železo, vyráběly se cihly a chemikálie. Na severozápadě se těžila měď a lámal kámen, ve středním Walesu se zpracování vlny přesouvalo do továren. Jihovýchodní Wales začal využívat uhelného bohatství a v 19. století těžba nabrala na obrátkách. V Dowlaisu a v Cyfarthfě poblíž Merthyr Tydfilu vznikly největší železárny na světě.

Rostoucí průmysl dokázal najednou uživit podstatně více lidí. Přestože část těch, kteří do nově vznikajících průmyslových oblastí dorazili, pocházela z Anglie a z Irska, většinu tvořili migrující Velšané. Odhaduje se, že v roce 1851 žilo ve Walesu na osm set tisíc velšských mluvčích (což je číslo, o kterém dnešní vláda může jen snít). A nebylo jich jen hodně, začínalo se jim i dařit, což se nevyhnutelně odrazilo na kulturním životě. Vznikaly kulturní společnosti, narůstal počet eisteddfodů a vydavatelský průmysl jen kvetl. V první polovině devatenáctého století vyšlo na tři tisíce knih a vzniky desítky periodik.

Přesto zůstávala jazykem nejvyšší společenské vrstvy angličtina. Pár průmyslníků bylo velšského původu, většinu z nich však tvořili imigranti. Jak napsal v roce 1815 básník Walter Davies: „Velšané mají dřinu, cizinci zisk.“ Zpráva o vzdělávání z roku 1847 se zamýšlela nad tím, že jazyk drží velšského dělníka „v okovech chudoby… je ponechán životu v jeho vlastním podsvětí a společnost pochodující vpřed… mu dupe po hlavě.“ Panovalo zároveň přesvědčení, že anglické vzdělání pomůže udržet na uzdě velšské sklony k nepokojům. Postupně ve Walesu zesílilo přesvědčení, že by jazykem duchovní oblasti života měla být velština a jazykem sekulární oblasti pak angličtina. Do značné míry se tak zúžila oblast, v níž velština působila.

Mo(u)drá kniha

V roce 1846 vznikly nechvalně proslulé Modré knihy – zpráva komise, jež měla prošetřit stav vzdělávání ve Walesu a roli, kterou při něm hraje velština. Zpráva vykreslila velice temný obrázek velšské společnosti a nafoukla propast, která oddělovala téměř výhradně anglicky hovořící bohatší společenskou vrstvu od primárně velšsky hovořících chudších vrstev. Členové komise byli přesvědčení, že velština představuje zásadní problém, a dokládali to řadou dopisů od převážně anglikánských kněží, kteří trvali na tom, že se morální a materiální podmínky Velšanů nemohou zlepšit, dokud se neseznámí s angličtinou.

Ve druhé polovině 19. století byla velština vystavena působení silných protichůdných sil. Na jedné straně se zrodil velšský nacionalismus, na druhé bylo nadšeně vítáno smazávání odlišností. Vybudování železniční sítě vedlo k otevření země anglickému vlivu a Darwinova evoluční teorie (1859) přispěla k pocitu, že je možné vědecky dokázat, že je velština odsouzena k zániku, protože rozhodně nebude patřit k nejsilnějším, kteří nakonec přežijí. Podle středostavovských utilitaristů stála velština v cestě pokroku, a tím pádem byl její osud zpečetěn. Velština se natolik provázala s nonkonformistickým étosem, že ji mnozí, obzvláště z řad svobodomyslných modernistů, principiálně odmítali.

V roce 1861 se navíc změnilo financování škol. Nově se vyplácelo dvanáct šilinků na hlavu a rok, přičemž dvě třetiny financí stát škole vyplatit nemusel v případě, že žák propadl u ročníkových zkoušek z aritmetiky a anglického čtení a psaní. Nové směrnice tak sice nezakazovaly používání velštiny, jenže živobytí učitelů z velké části záviselo na tom, jestli jim žáci složí zkoušky. Kantoři tím pádem neměli žádnou motivaci velštinu učit, a z rozvrhů tak zcela vymizela. (O roli velštiny v základním a středoškolském vzdělávání se vážně začalo hovořit až v roce 1945.) V roce 1871 vydal Johann Kaspar Zeuss magnum opus Grammatica Celtica a v roce 1877 se John Rhŷs stal prvním profesorem keltských jazyků na Oxfordu. Díky tomu začala keltská studia získávat na vážnosti a velština se začala studovat na akademické úrovni.

V roce 1891 se na formuláři sčítání lidu poprvé objevila otázka týkající se jazyka. Dotazovaní měli zaškrtnout, zda mluví jen velšsky, jen anglicky nebo oběma jazyky. Celkový počet velšských mluvčích tehdy lehce přesáhl 910 tisíc, přičemž desítky tisíc dalších mluvčích žily v jiných částech Spojeného království. Padesát šest procent respondentů zaškrtlo, že mluví výhradně velšsky.

Rapidní pokles tohoto čísla při sčítáních v letech 1901 (208 905) a 1911 (190 292) vede nicméně k přesvědčení, že buď byl původní údaj nadhodnocený, nebo naopak následně podhodnocený. Přestože byl v roce 1911 zaznamenaný rekordních počet velšských mluvčích v absolutních číslech (977 366) proporčně začal jejich počet klesat, a naopak začal růst počet anglických mluvčích. Na počátku 20. století tak většina obyvatel Walesu neuměla velšsky a nebylo možné nadále definovat Velšana na základě znalosti velštiny.

Těžké meziválečné roky

Zkraje 20. let minulého století se začal silně projevovat ekonomický dopad první světové války: ta připravila o život odhadem pětatřicet tisíc velšských mluvčích. Po válce nabídli majitelé půdy většinu svých majetků k prodeji a venkovská šlechtická sídla, která od 16. století fungovala jako centra anglicizace, v podstatě vymizela. Zemědělské komunity z vývoje ale nijak netěžily. Vylidňování venkova se prohloubilo, mladí lidé odcházeli do měst a na vesnicích zůstávalo stárnoucí obyvatelstvo. V hrabstvích Anglesey, Caernarfon, Meirionnydd a Cardigan jako v jediných z celého Walesu ve dvacátých a třicátých letech počet úmrtí každoročně přesáhl počet narození. Zároveň se jednalo o místa, kde zůstávala velština nejživější. Pro jazyk to byly těžké roky.

Meziválečný stav průmyslu nebyl o nic lepší. V roce 1932 dosáhla nezaměstnanost mezi velšskými muži 42,8 procenta a nezdálo se, že by ti, kdo chtěli mít nějakou budoucnost, měli jinou možnost než z Walesu odejít. Mezi lety 1925 a 1939 opustilo zemi 390 tisíc lidí.

Jaký smysl mělo udržovat si velštinu nebo se ji učit, když vám stejně nezbývalo nic jiného, než ze země odejít? Navíc ve Walesu panovalo přesvědčení, že jediným lékem na hospodářskou krizi je vědecký socialismus, a pro jeho stoupence představovalo náboženství opium lidstva. Aktivity duchovních, stejně jako jejich těsný spojenec, velština, si zasloužily jen opovržení.

Další hrozbu velštiny představovaly anglické deníky. Hlad po informacích z fronty vedl k tomu, že se čtení anglických novin stalo nedílnou součástí velšského každodenního života. Rostla také popularita kin, přičemž většina filmů pocházela ze Spojených států. V roce 1923 začalo z Cardiffu vysílat BBC. Sem tam se ve vysílání sice ozvala velština nebo nějaká velšská písnička, většina programu ale byla v angličtině. V roce 1978 začalo částečně ve velštině vysílat Radio Cymru – výhradně velšsko-jazyčný program má nicméně až od 90. let minulého století (výhradně velšsko-jazyčný televizní kanál S4C, Sianel Pedwar Cymru, začal vysílat v roce 1982).

Ve 20. letech 20. století byla dokončena autobusová síť a čím dál víc lidí vlastnilo motocykl nebo auto. Společnost začala být mobilní a brzy se projevily dopady masového turismu. V odlehlých vesničkách, kde po patnáct století nikdo neslyšel nic jiného než velštinu, najednou v létě zněla angličtina.

Dvacátá a třicátá léta 20. století však přesto představovala období renesance velšsko-jazyčné literatury. Do tohoto období spadá tvorba básníků, jako byli T. Gwynn Jones, T. H. Parry-Williams nebo R. Williams Parry. Povídky a romány publikovala v této době i královna velšské literatury Kate Roberts (1891–1985). Vznikaly eseje R. T. Jenkinse a raná díla Saunderse Lewise. Ten se podílel v roce 1925 také na vzniku Velšské národní strany (Plaid Genedlaethol Cymru) a trval na tom, že by se měla soustředit na obranu velštiny. Vznikla i řada anglicky psané velšské literatury, která bývá ve studiích věnovaných velšské literatuře často opomíjená se slovy, že o ní psát přísluší někomu jinému, ne autorovi nebo autorce, kteří se zabývají velšsko-jazyčnou, minoritní literaturou.

Přes veškeré snahy nacionalistů a spisovatelů ukázalo sčítání lidu z roku 1951 další pokles počtu mluvčích (lehce přes 710 tisíc). V zemědělských oblastech, jež dříve tvořily jednolitou velšsky hovořící plochu, se začínaly objevovat anglizované ostrůvky a velšský monoglotismus v podstatě přestal existovat. Ještě v 60. letech žili údajně jedinci, kteří neuměli vůbec anglicky, celé komunity, jež by komunikovaly výhradně ve velštině, však v polovině minulého století definitivně vymizely.

Podivné anglicizované názvy

S každým dalším sčítáním lidu počet mluvčích klesal. Mezi lety 1951 a 1981 ubylo 200 tisíc mluvčích. Kořeny tohoto vývoje obvykle sahají do meziválečných let a jsou spojeny s postupným vymíráním poslední silné velšsko-jazyčné generace. Lidé, kteří žili a pracovali v oblastech s vysokou hustotou velšských mluvčích, museli s postupným ukončováním těžby zcela změnit profesi. Gwyneddské kamenolomy, jež se nacházejí v místech s tradičně největší hustotou velšsky hovořící populace a na konci 19. století zaměstnávaly na dvacet tisíc mužů, poskytovaly o sto let později práci jen pěti stovkám. V zemědělství a uhelném a břidlicovém těžařství se v těchto místech sice velština užívala hojně, ale v administrativě, službách a v lehkém průmyslu zdaleka takové využití neměla.

Na značkách u silnic se objevovaly místní podivné anglicizované názvy, poštovní úřady velštinu odmítaly používat a jakékoliv návrhy, že by státní zaměstnanci měli s občany komunikovat velšsky, se setkávaly s odmítavým postojem. A když už se někde velština objevila, působilo sdělení na ty, kdo jí rozuměli, překvapivě urážlivě. Angličtina například v telefonních budkách uživatele instruovala, že mají vytočit požadované číslo; ve velštině jste se však dočetli, že máte umístit prst do dírky s první číslicí požadovaného čísla a poté otáčet ciferníkem doleva tak daleko, jak jen to bude možné. To samé jste pak měli udělat s každou další číslicí v čísle volaného.

Po první světové válce se v oblastech, kde převládali velšští mluvčí, vyučovalo na základních školách velšsky. V anglicizovaných oblastech ale žádná velká snaha nabízet výuku velštiny nebyla. Jako značný problém se ukazoval chronický nedostatek vyššího velšsko-jazyčného vzdělání. První velšsko-jazyčné střední školy začaly vznikat až na přelomu 50. a 60. let minulého století. Na univerzitní úrovni se ve velštině začalo přednášet už ve dvacátých letech, dlouho však byly takové přednášky omezené jen na studenty velštiny. V současné době existuje ve Walesu 380 velšsko-jazyčných škol, 95 do různé míry bilingvních a 940 anglicko-jazyčných.

Přesto je škol vyučujících ve velštině nedostatek. Obzvláště těch středního stupně. „Bez neustálého nátlaku rodičů a jazykových aktivistů by však další velšsko-jazyčné školy nevznikaly,“ popisuje ředitelka Centra pro pokročilá velšská a keltská studia, profesorka Elin Haf Gruffydd Jones. Ambiciózní vládní program snící o milionu mluvčích je jedna věc, jak ho dosáhnout věc druhá. Školy ve Walesu se totiž, stejně jako u nás, zřizují na lokální úrovni a vláda nemá pravomoc přimět samosprávu, aby otevřela velšsko-jazyčných škol více. „Může za tím být obava, že by absolventi velšsko-jazyčných škol volili Plaid Cymru a labouristé by přišli o moc, tak prosté to je,“ tvrdí Haf Gruffyd Jones. Velšský parlament by měl letos na podzim projednat návrh zákona, který by v případě, že bude schválený, odebral strategickou odpovědnost za plánování vzdělávání místním úřadům a ponechal by jim pouze implementační odpovědnost. „Za dobu existence velšského parlamentu, tedy od roku 1999, zůstává procentuální poměr žáků a studentů vzdělávaných ve velštině beze změny,“ pokračuje Haf Gruffyd Jones. Největší nárůst počtu studentů proběhl v 70. a 80. letech minulého století před devolucí v roce 1998, v novém tisíciletí počty stagnují. A poslední sčítání lidu z roku 2021 zaznamenalo další propad velšských mluvčích.

Doupě bibliofila

Velšské kulturní organizace se sestupný trend zájmu o velštinu snaží zastavit. Právě proto je také většina velšsko-jazyčné knižní produkce určena hlavně dětem a studentům. Přesto vycházejí ve Walesu nesmírně rozmanité tituly, poezie stále hraje důležitou roli, je vydávaná a čtená, na poli beletrie vycházejí povídkové sbírky i romány. Organizace Literature Wales / Llenyddiaeth Cymru, mimo řadu aktivit podporujících velšské spisovatele a spisovatelky, od roku 2003 uděluje každoročně ocenění pro nejlepší velšské knihy roku a mezi nominovanými se objevují tituly, které dokazují, jak kvalitní literatura ve Walesu vzniká.

Zásadní roli při distribuci knih sehrává Books Council of Wales / Cyngor Llyfrau Cymru, který se od svého vzniku v roce 1961 stará o kompletní distribuci všech knih, jež ve Walesu vycházejí a které se Walesu týkají. „Naším původním posláním byla distribuce knih,“ popisuje Helgard Krause, která je od roku 2017 jeho ředitelkou. „V té době se sešla skupina knihkupců a uvažovala o tom, jak dostane knihy k lidem. A protože distribuce je byznys založený na objemu – čím víc máte, tím lacinější je prodej –, došli jsme k tomu, že když do krabice dáme pět kilo knih, bude to stát stejně, jako když v ní bude dvacet kilo. Čím víc knih máme, tím lépe.“ Books Council tak zásobuje knihami všechny od zákazníků Amazonu po nezávislá knihkupectví a obchody s dárkovými předměty u pokladen národních památek. A starají se i o zásobování knihoven.

Distribuční centrum Books Council v Aberystwythu je fascinující místo jako ze snu každého bibliofila. Na policích tu leží půl milionu výtisků, přičemž jde o přibližně patnáct tisíc různých titulů. Převážně se jedná o anglicky psané knihy, velšských je tu ale také dost. Kdyby mytičtí draci místo zlata hromadily knihy, takhle by jistě vypadala jejich doupata.

Books Council se ale neomezuje jen na distribuci. Pomáhá nakladatelům se zajišťováním kvalitní knižní redakce, s grafickou podobou knih, jejich marketingem a distribucí. Jménem velšské vlády uděluje granty na podporu vydávání knih a časopisů jak ve velštině, tak v angličtině. „Dvě třetiny grantů putují na knihy psané ve velštině,“ popisuje Krause. „Bez podpory nebudou velšsky psané knihy vůbec vznikat. Je to hrozné, ale tak to je. Zbývající třetina je určená na anglicky psané knihy, které musí být ale původní (nepřeložené), kulturně relevantní a dobře napsané lidmi, kteří nemají vůči Walesu předsudky.“ Tyto subvence nicméně knihy nefinancují plně, pouze dorovnávají očekávanou ztrátu. Někdy nakladatelé ve výsledku vydělají, jako tomu bylo u bestselleru Llyfr Glas Nebo (Modrá kniha z Neba). „Nakladatelství Y Lolfa přišlo s tím, že se prodá dva tisíce výtisků, protože Manon Steffan Ros je úspěšná autorka. My jsme vyrovnali očekávanou ztrátu. Ve výsledku se ale ke dnešnímu dni prodalo už nějakých dvacet tisíc výtisků.“

Books Council usiluje také o propagaci čtení pro zábavu především mezi dětmi. „Musíme zajistit, aby děti docházející do velšsko-jazyčných škol měly dostatečné množství kvalitních materiálů, aby je rodiče kvůli tomu nechtěli ze škol stáhnout. A taky aby děti měly v onom kritickém věku, kdy přestávají číst, k dispozici dobré a zábavné knihy,“ vysvětluje Krause. „Zároveň máme i strategickou roli, říkáme nakladatelům, o co máme konkrétně zájem a o co ne. Teď třeba víme, že schopnost porozumění textu s covidem rapidně klesla a současné desetileté děti mají schopnosti dřívějších sedmiletých. Potřebujeme proto knihy, které budou pojednávat o tématech zajímavých pro desetileté, ale budou srozumitelné i pro sedmileté.“

I Wales se potýká s klesajícím počtem čtenářů. Lidé, kteří čtou, čtou víc než kdy dřív, noví čtenáři ale moc nepřibývají. Nejčtenější jsou, nepřekvapivě, detektivky, oblíbená je historická fikce a fantasy. Tematicky se autoři často zabývají vylidňováním venkova a nevyhnutelnou změnou tamějšího života, přesunem obyvatel do měst, opakuje se i téma duševního zdraví.

Existuje klíč, jak přimět víc lidí, aby se pokusili velštinu poznat? Ptala jsem se profesorky Elin Haf Gruffydd Jones během návštěvy v Aberystwythu. „Klíč spočívá nejspíš ve vytrvalosti, je potřeba nepřestávat s, řekněme, měkkým aktivismem a zkrátka pokračovat dál, protože tlak je obrovský.“

J. R. R. Tolkien řekl: „Velština se zrodila z této půdy, z tohoto ostrova… je nádherná.“ Velština je prastarý, nesmírně bohatý a fascinující jazyk a literatura, která v ní vzniká nebo je s Walesem spjatá, je obdobně bohatá a fascinující. V mnohém je českému čtenáři blízká – třeba tím, že Wales je také malá země s nepočetným obyvatelstvem a jazykem, který si musel své místo vybojovat. Ale tam, kde je čeština úhelným kamenem naší identity, ve Walesu angličtina s velštinou tryskají jako dvě řeky z jednoho pramene: místy koexistují a místy se proplétají. Obě větve, angličtina i velština, mají svá specifika a obě mají čtenářům co nabídnout.