Venezuelská spisovatelka a novinářka Karina Sainz Borgo (1982) se narodila a vyrostla v Caracasu, nicméně v roce 2006, po studiu sociálních věd na caracaské univerzitě, emigrovala do Španělska, kde vystudovala žurnalistiku. V obou zemích spolupracovala s různými tištěnými a internetovými periodiky (např. s deníky El Nacional a El Mundo nebo s Vózpopuli), má i svůj blog s názvem Crónicas barbitúricas. Sama sice prohlašuje, že Venezuela, po níž se jí stýská, už neexistuje a ona se nemá kam vrátit. Dění v rodné zemi však nepřestává sledovat, mimo jiné i proto, že v hlavním městě stále žije její starší sestra, bioložka, která věří, že přítomnost lidí jako ona dává naději, že v zemi zůstane svědectví odporu.

První knižní díla Sainz Borgo vydala v roce 2007, jednalo se o dvě faktografické publikace, v nichž se zabývala situací venezuelských umělců a intelektuálů od osmdesátých let a formou uměleckého a společenského vyjádření venezuelské mládeže, hip hopem. Román V Caracasu bude nejspíš stále tma, který vyšel roku 2019 v proslulém barcelonském nakladatelství Lumen, byl její beletristickou prvotinou a vzbudil nebývalý zájem mezi nakladateli i čtenáři po celém světě. Práva na jeho překlad byla prodána už do mnoha zemí – vychází ve čtyřiadvaceti jazycích. Sama autorka o své knize říká, že byla nečekaná a nezamýšlená a že potřeba vypsat se ze všeho byla stejně silná a vášnivá jako požár zachvacující les. Katarzní povaha románu je zřejmá, neboť se dotýká nejhlouběji uložených bolestí, traumat a křivd, a hněvivý, někdy až nenávistný diskurz plyne od počátku až do svého konce v dynamickém tempu, které nutí čtenáře polykat stránky stále rychleji.

Námět knihy, odehrávající se v krátkém, několikatýdenním úseku, se zdá být velice prostý. Hlavní hrdinka Adelaida, svobodná bezdětná čtyřicátnice, právě pochovala svou milovanou matku, s níž měla velmi hluboký a vřelý vztah, a náhle se ocitá úplně sama – v bytě, kde s matkou žily, ve městě, které spěje ke své destrukci a v němž eskaluje násilí, obyvatele mučí hlad a na každého čeká kulka s jeho jménem, i v časoprostoru, s jehož (ne)morálkou a ideovým směřováním se Adelaida odmítá ztotožnit. Ke všemu ji z jejího bytu – a tím vlastně i ze života – vyhodí provládní ženské komando v čele s Maršálkou, které ho obsadilo a udělalo si z něj sklad potravin a dalších komodit, jichž se ve zbídačeném a ztýraném městě nedostává a které jsou určeny pro černý trh. Jako zázrakem se Adelaida dostane do vedlejšího bytu, v němž najde svou sousedku Auroru mrtvou. Co teď? Má odejít a předstírat, že tam nikdy nebyla? Kam ale půjde? Co si počne? A co bude jíst? Kde bude spát? Jak přežije na ulici plné revolučních komand, která zatýkají nebo rovnou zabíjejí na potkání? Nebo má v Aurořině bytě zůstat? A co udělá s mrtvolou? Má se jí, lidské bytosti, které ani smrt nemůže vzít její důstojnost, jen tak zbavit? Nebo se má zachovat eticky a pohřbít ji? Ale kde a jak? A kde by na to vzala peníze? A co když ji někdo udá? Anebo má zavolat na policii? A budou jí věřit, že sousedku našla už mrtvou? Co když ji zatknou a uvězní? Nebo jí uvěří a ona bude volná? Co si počne? Da Capo al Fine. A která z těch variant je správná? Je vůbec nějaká jednoznačně správná? A ty druhé, jsou jednoznačně špatné?

Adelaida se nakonec rozhodne v bytě zůstat a stát se Aurorou se vším všudy. Krok za krokem přejímá Aurořin život, spí v její posteli, jí a pije z jejích zásob, obléká si její šaty, disponuje jejími penězi, vydá se na ambasádu pro její pas, a dokonce si dopisuje s jejími příbuznými ze Španělska, kam, jak zjišťuje, měla Aurora co nevidět odletět. Avšak její vlastní, starý život se jí nepřestává připomínat a problematizovat přerod v tu druhou – za zdí slyší Maršálku a její suitu hyen, jak ničí její bývalý byt i všechnu naději na návrat, snaží se s ní spojit její nadřízení z nakladatelství, v němž pracovala, hledají ji sousedé, a nečekaně, v jednom z nejvypjatějších okamžiků příběhu, dokonce potkává bratra své nejlepší kamarádky Any, kterého před časem zatkli. Díky Aurořinu deníku navíc ke své nelibosti odhaluje, že její sousedka, s níž ji pojil podobný osud dcery vyrůstající bez otce jen s matkou, která přišla ze Španělska do Venezuely za lepším živobytím, a obývající zrcadlově totožný byt, neměla vlastně žádné výraznější povahové rysy, vyhraněné názory nebo zájmy, s výjimkou vášnivého sledování telenovel, a byla jen povrchním tvorem, přežívajícím na pověstném chlebu a hrách, tak odlišným od Adelaidy samotné: „Spíš než pocity Aurora Peraltová omílala v deníku inventář někoho, kdo se zajímá jen o své bydlo.“

Ale může se jedinec jen tak vzdát vlastní identity a mávnutím proutku se stát někým jiným? Je možné, aby si kvůli přežití osvojil cizí minulost, vzpomínky, tužby i obavy a potom žil dál a neztratil se sám sobě? A byla vlastně sama Adelaida nezaměnitelná? Dostala stejné jméno jako její matka, druhé příjmení po otci neměla, neboť ten se po jejím početí vypařil. Kdo tedy je, či spíš byla Adelaida Falcónová? Je sama sebou, nebo jen pouhou kopií, dvojnicí? Sainz Borgo nahlíží téma identity z různých úhlů, pohrává si s nuancemi, relativizuje ustálené představy a současně ukazuje, jak venezuelská Revoluce ničí vnímání, jak stírá hranice jednotlivého a specifického a slévá je do jednolitého… Právě identita totiž dává kořeny, jimiž jedinec i společnost pevně drží v zemi, a proto není snadné je vy(roz)vrátit, přizpůsobit, směstnat do stejnorodé hmoty. Adelaida se zachrání tím, že se zmocní života a identity někoho jiného. Ale co zachrání Venezuelu? „Pokud člověk patří na místo, kde jsou pochováni jeho mrtví, kam teď budu patřit já? Pohřbívat se dá jen v míru a spravedlnosti. My jsme neměli ani jedno, ani druhé. Proto nepřicházel odpočinek, tím méně odpuštění.“

Ve chvílích skutečného i pomyslného příměří se Adelaida noří do vzpomínek, v duchu se vrací do vesnice Ocumare de la Costa, kde se narodila její matka a ona prožila část svého dětství. Matčino rodiště sice nikdy nebylo civilizované, ale prizmatem současného pekla upomíná na sounáležitost člověka se zemí, v níž žil a o jejíž prosperitu se snažil, ať už byl domorodec, nebo přespolňák. Ztracený ráj minulosti již neexistující země. Naopak město Caracas nyní připomíná měsíční krajinu vztahů, morálky i lidskosti. Je to bitevní pole, z něhož zmizely vznešené hodnoty, víra i život: život se zredukoval na to „jít ven něco ulovit a živý se vrátit zpět. To byly naše nejzákladnější úkony, pohřbívání našich mrtvých nevyjímaje. Jediné, co v téhle zemi fungovalo, byla mašinérie zabíjení a loupení, technika drancování.“ Plynutí času i vyprávění jako by bylo rozděleno na dva nesourodé celky – na minulost a přítomnost. Dělící čára, kterou tlustou křídou namalovaly Děti revoluce, je v knize téměř hmatatelná. Jediné světlé chvíle příběhu jsou ty minulé, čemuž odpovídá i tón diskurzu – nenávist a pohrdání ustupují nostalgii a vřelosti.

Svým pojetím obou prostředí Sainz Borgo převrací tradiční dichotomii barbarského venkova a civilizovaného města, na níž je tematicky vystavěno mnoho hispanoamerických románů, mezi jinými i kultovní venezuelský román dvacátých let dvacátého století Doña Bárbara, který má Aurora Peraltová na poličce. Ocumare není žádné archetypální idylické místo, je to zaostalá malá ves, nicméně se stává nositelem tradičních, byť občas primitivních hodnot. Naproti tomu město Caracas, ovládané neustávajícími bitkami mezi mladými vzbouřenci a revolučními represivními jednotkami, hladem, smrtí, bezohlednou, ba téměř animální potřebou přežít, klidně i na úkor druhého, je kvintesencí světa, v němž se zášť a pomsta staly politickou praxí, lidská práva a spravedlnost prodělaly plastiku a beztrestnost je platidlem za slepou poslušnost: To nebyl národ, ale mlýnek na maso. Hlad a lačnost – po jídle, po pohodlí, po moci, po penězích – burcují nenávist. Kat i nevinný už splývají, existuje jen „ten druhý“, úspěšnější v lovu, silnější v boji, rafinovanější v předstírání: „Zapomněli jsme soucítit, protože jsme chtěli urvat kořist i z toho, co bylo špatné.“

Přestože si Adelaida uvědomuje, jak obrovské měla štěstí, nepřestává ji mučit hlodavý, paralyzující strach a výčitky svědomí, syndrom přeživšího, který se zachránil a místo něj zemřeli jiní, tím spíš, že je tu ona přitěžující okolnost – způsob, jakým se zbavila mrtvého těla. Ve jménu svého přežití zradila osobní etický kodex, porušila nejhlouběji zakořeněné morální zásady a zapřela v sobě lidskost a soucit. Snaží se přesvědčit sama sebe, že to vše udělat musela, že to jinak nešlo, že neměla na vybranou, chtěla-li žít dál a uniknout z pekla, jež ji obklopuje: „Být naživu, zázrak, který jsem ještě tak docela nepochopila a který mě hryže špičáky výčitek. Přežít je součástí hrůzy, kterou si ten, kdo unikne, nese s sebou. Škodná, která se nás snaží porazit, když jsme zdraví, aby nám připomněla, že někdo jiný si zasloužil žít víc než my.“ A tak se oběť, bičovaná zoufalstvím a strachem, stává predátorem, nebo alespoň zbabělým slepcem: „Udělala jsem to, maminko, proto, že mě přemohl strach. A já, jak víš, jsem nikdy nebyla tak statečná jako ty. Nikdy. Proto v této nové válce stojí tvá dcera na obou stranách současně: patřím mezi ty, co loví, i ty, co mlčí. Mezi ty, kteří si chrání to své, a ty, kteří v tichosti kradou, co náleží druhým. Obývám tu nejhorší ze všech hranic, protože nikdo nevymáhá ztráty na těch, kteří tak jako já žijí na ostrově zbabělců.“

Ztráta vlastního já a strach ústí do pocitu vykořenění, který postavy pronásleduje na různých úrovních. Vykořeněná z původní i současné vlasti se nejspíš podvědomě cítila i Aurora, dcera Španělky: „Vyvolávala dojem, že se ustavičně nachází někde mezi: ani kreolka, ani Španělka, ani hezká, ani ošklivá, ani mladá, ani stará. Odsouzená žít tam, kde končí ti, kteří nepatří nikam. Aurora Peraltová trpěla prokletím těch, kteří se na jednom místě narodí příliš brzy a příliš pozdě dorazí na jiné.“ Také Adelaida pociťuje vlastní vykořenění. Společenské – je nemanželskou dcerou svobodné matky, má nelegitimní původ; psychologické – asimilovala tu druhou, jí zcela cizí, proto ji nedokáže zcela přijmout, a navíc se neumí zbavit temných běsů; i časoprostorové – není schopna se zařadit do nového (ne)pořádku nastoleného Dětmi revoluce. A proto jí nezbývá než utéct, překonat oceán a usídlit se v nové zemi, v níž nikoho nezná a která je daleko od místa, kde jsou pochováni její mrtví: „Každé moře je operační sál, kde ostrý skalpel rozerve ty z nás, kteří se odváží ho překonat. Odejít někdy znamená přijít znovu na svět.“

Sainz Borgo se podařilo propojit dokumentární a prožité s fikčním, rozrušit hranice mezi realitou a fikcí tak, aby se každá stránka jejího románu propojila s fakty, s časoprostorem i s jejími či cizími prožitky. Knihu V Caracasu bude nejspíš stále tma lze chápat jako alegorii moci a osudu společností porobených autoritářským systémem, jež nakonec přijdou o svou osobitost a autonomii. A třebaže se v závěru knihy uvádí, že příběh nemá dokumentární povahu a skutečností je jen inspirován, je jasné, že románový, fikční svět není jen uměle vytvořenou dystopií, jakkoli se člověk zdráhá uvěřit, že jde o konkrétní místo v našem dějinném čase.

Originální titul románu zní La hija de la española, což by se do češtiny přeložilo jako „Dcera Španělky“, pro české vydání však byl – podobně jako v dalších jazycích – se souhlasem Kariny Sainz Borgo vybrán jiný název – V Caracasu bude nejspíš stále tma. Tento titul však není náhodný, jedná se o poslední větu knihy, jejíž přesah vše navrací na sám počátek, kdy země pak byla pustá a nesličná, a tma byla nad propastí. Kéž někdo přijde a řekne: Budiž světlo.