Literární vědkyně Rosina Kokudeva (nar. 1985) vystudovala slovanskou filologii se zaměřením na bohemistiku na Plovdivské univerzitě Paisije Chilendarského v Bulharsku. Věnuje se pohádkové tvorbě a městským legendám v České republice a v Bulharsku. V roce 2018 vydala publikaci zaměřenou na autorské adaptace pohádek pod názvem Božena Němcová – Angel Karalijčev. Společné folklorní předlohy v pohádkové tvorbě, která je založena na doktorské disertaci Projekce a fungování folklorního pohádkového modelu v tvorbě pro děti Boženy Němcové a Angela Karalijčeva. Zaměřeno na pohádky (Proekcii i funkcionirane na folklornija prikazen model v detskoto tvorčestvo na Božena Nemcova i Angel Karalijčev. Nabljudenija vărchu prikazkite), obhájené v roce 2015 na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského.

Autorka srovnává dílo dvou nejznámějších pohádkářů dvou různých zemí, odlišných kulturních tradic, epoch i literárních směrů. Přesto mají něco společného, jejich knihy se staly symboly dětské četby, jimi adaptované pohádky se totiž vyznačují výjimečným autorským rukopisem a podobným postupem při využití folklorního pohádkového modelu.

Rosina Kokudeva se zaměřila na způsoby práce s folklorním materiálem v pohádkách Boženy Němcové (1820–1862), které byly vydány v bulharských překladech nestejné kvality už dříve: v roce 1910 výbor Babiččiny pohádky (přel. Marija Kalicin) a v roce 1942 Víla. České národní pohádky (přel. Miluška Kalinova ve spolupráci s Ničkou Batalovou); z poválečné doby pochází výbor Zlatá kniha pohádek. České národní pohádky (1947, přel. Rosina Boneva). V roce 2009 vyšla prozatím poslední kniha s pohádkami Boženy Němcové České pohádky (přel. Marija Genova a Dobrinka Belčeva). Obsahují na rozdíl od předchozích výborů pouze texty vybrané z Národních báchorek a pověstí (1845–1848).

Pohádky Angela Ivanova Karalijčeva (1902–1972) vznikaly nejen v meziválečném období, psal je až do konce svého života. Za nejdůležitější se pokládají trojdílný soubor Pohádkový svět (1929, 1930, 1933), dvojdílné Bulharské národní pohádky (1948) a již plně autorské pohádky Aneto (1938) a Toško Afrikánský (1940). Některé jeho pohádky byly přeloženy do češtiny, např. výbor O Chytrém Petrovi a jiné pohádky bulharského lidu (1953), tyto překlady však nejsou předmětem výzkumu Rosiny Kokudevy.

Kniha se skládá ze čtyř hlavních kapitol, kterým předchází úvodní část zabývající se sběrem a zápisem evropských pohádek, např. prací českého folkloristy a slavisty Jiřího Polívky, jenž zkoumal různé folklorní oblasti v Evropě a vystihl specifika slovanského materiálu. 

Jak klasifikovat pohádky

První kapitola se zaměřuje pouze na teorii. Je zde nastíněn přehled klasifikace folklorní prózy a folklorní modely, které autorka v pozdějších kapitolách aplikuje na tvorbu obou autorů. Důraz klade na typologizaci, katalogizaci folklorních textů a otázky původu pohádkových syžetů a motivů, kterými se v bulharském prostředí zabýval např. Michail Arnaudov, zastánce mytologické školy. Autorka se věnuje i dalším školám: migrační, antropologické atd. Zmiňuje významný katalog pohádkových syžetů, jenž je znám jako systém Anttiho Aarneho a Stitha Thompsona z roku 1961. Chybí však údaje o zpřesnění tohoto díla z roku 2004. Německý literární vědec a folklorista Hans-Jörg Uther v díle The Types of International folktales. Animal tales, tales of magic, religious tales, and realistic tales, with an introduction samotný systém více propracoval a doplnil o další motivy, nazval jej systémem Aarne-Thompson-Uther (systémem ATU).

Kokudeva dále v této kapitole pohádku člení podle vertikální klasifikace na folklorní (lidovou), převyprávěnou (adaptovanou, autorizovanou) a literární (autorskou). Procesem žánrové transformace pohádky po ose folklor – literatura se v bulharském prostředí zabývala především Ivanka Kovačeva. Termín literární pohádka přisuzuje všem nově vytvořeným pohádkám. Jiným způsobem pohádky dělí např. Svetlana Stojčeva nebo Věra Vařejková – na folklorní, literární a autorské. Věra Vařejková v literární pohádce vyčleňuje dvě další podskupiny: klasickou adaptaci pohádek a autorskou adaptaci pohádek (těm je zasvěcena tato publikace), v níž je použito označení autorizovaná (převyprávěná) pohádka pro tuto skupinu. Proces včleňování pohádky do literatury probíhá tedy po ose klasická adaptace folklorních pohádek – autorská adaptace folklorních pohádek – autorská pohádka, která se v bulharském prostředí také nazývá originální, autonomní, osobní autorovou pohádkou.

O původu pohádky

Po nesnadné teoretické klasifikaci autorka zařadila podkapitolu týkající se původu pohádky, uvádí např. mytologickou teorii Vladimira Jakovleviče Proppa, Jeleazara Moisejeviče Meletinského, Clauda Lévi-Strausseho, psychologickou teorii Marie-Louise von Franz, Bruna Bettelheima, včleněna je také část o motivu strachu v humorných pohádkách a teorie hry Johana Huizingy. Struktura, motivy, vystupující hrdinové a časoprostor jsou do určité míry v autorské adaptaci pozměněny, postavy ztrácejí svou typovost, jsou individualizovány, čas a prostor nabývají konkrétních rozměrů, jako např. v Karalijčevově pohádce Tři lovci – tři chytré hlavy, kde je popsán reliéf a hydronyma Balkánského poloostrova (Sofijské pole, řeka Iskăr).

Komparace života a díla

Ve druhé kapitole autorka srovnává životní osudy i tvorbu Boženy Němcové a Angela Karalijčeva, např. jak je ovlivnila smrt vlastního dítěte. Nechybí ani porovnání dvou odlišných epoch, v nichž oba autoři tvořili (české národní obrození a bulharské meziválečné období). Na díle Boženy Němcové Kokudeva ukazuje přechod od literárního směru romantismu k realismu, u Karalijčeva jeho romanticko-realistickou literární metodu (stejně jako např. u Jordana Jovkova), ve které využíval realistické prvky spojené s romantickým viděním, folklorní substrát a mytologicko-pohádkové elementy. Nastal u něj další posun, píše vlastní originální autorské pohádky, které jsou založeny na příběhovosti, kouzelné prvky z nich pomalu mizí (razkaz – prikazka). Některé jeho pohádky prošly druhotnou folklorizací, např. Podzimní pohádka a Maminčina slza zcela zlidověly. Metodu uměleckého folklorismu běžně používal i v dílech pro dospělé čtenáře.

Shody a rozdíly

Ve třetí a ve čtvrté kapitole Kokudeva zpracovává komparační metodou vybrané autorské adaptace s uvedením konkrétního folklorního motivu v bulharském katalogu Lilijany Daskalovové-Perkovské a kol. z roku 1994 (Liljana Daskalova-Petrovska i kol. Bălgarski folklorni prikazki. Katalog. UI „Sv.Kliment Ochridski, Sofija 1994). V  pohádkách se projevila osobnost obou autorů při použití popisů krajiny, realistický nádech přibližující národní kolorit (např. slovakismy u Němcové), včleňování vedlejších epizod, nové mikroepizody, psychologická motivace hrdinů, humorné detaily v charakteristice postav. Základem komparace jsou kouzelné (fantastické, mytické) pohádky, v nichž je často důležitým motivem zkouška, pokušení. Autorka pohádky rozdělila dle hlavního protagonisty na mužské a ženské. Nechybí ani srovnání pohádek, které jsou postaveny na problémovém kruhu hloupost – chytrost/moudrost v novelistických, křesťanských a zvířecích pohádkách, které jsou uskupeny podle vztahu člověk – domácí zvíře, člověk – domácí zvíře – divoké zvíře, člověk – divoké zvíře, nebo podle vztahu divoké zvíře – domácí zvíře.

Pohádky s hrdinou Chytrým Petrem vyšly v Karalijčevově sborníku Bulharské národní pohádky. Tyto humorné a vtipné pohádky nemají analogii u Němcové, i když se někdy ztvárnění této postavy blíží Hloupému Honzovi. V novelistických pohádkách jsou vymezeny okruhy, které se týkají vztahů v rodině i ve společnosti (hospodář – čeledín, bohatý – chudý, spravedlivý – chybující, učený – nevzdělaný). Celkově dává Karalijčev přednost zvířecím a novelistickým pohádkám, které jsou kratší, s méně komplikovaným dějem, často bez výrazných kouzelných prvků. Božena Němcová se naopak zaměřila na adaptaci kouzelných pohádek.

Publikace Rosiny Kokudevy na širokém pohádkovém materiálu poukazuje na mistrovské dílo obou pohádkářů, kteří ovlivnili celé generace čtenářů a kteří by si zasloužili mnoho dalších překladů do obou jazyků.