V přehledu českých překladů nizozemsky psané literatury za rok 2020 a 2021 je nápadně vysoký podíl knih s tematikou druhé světové války, zejména odboje a holokaustu. I některé kolegyně překladatelky mi potvrzují, že tato tematika je při nabízení titulů českým nakladatelům takříkajíc „tutovka“. Vedle memoárů (Eddy de Wind: Konečná stanice Osvětim, Selma van de Perre: Jmenuju se Selma) a literatury faktu (Arthur Brand: Hitlerovy ztracené sochy, Dick Walda: Trumpetista z Osvětimi, Karen Kirtleyová a Laureen Nussbaumová: Židovská hvězda, příběh Hanse Calmeyera, který zachránil tisíce rodin, včetně té mé) vycházejí i tituly do té či oné míry beletrizované, a to určené nejen dospělým (Roxane van Iperenová: Sestry z Osvětimi), ale i mládeži (Wilma Geldofová: Zabít není snadné). Překládá se z nizozemštiny i angličtiny (van Iperenová, Kirtleyová a Nussbaumová).

V roce 2022 zatím k předchozímu výčtu přibyla kniha Gerarda Kremera Anna Franková – příběh zrady, uvádějící okrajově jednu z hypotéz o tom, kdo udal „Annu Frankovou“ – uvozovky proto, že se odhalení úkrytu ve skutečnosti týkalo všech osmi obyvatel, jméno Anne Frankové (v tomto případě, možná pod vlivem angličtiny, navíc v nesprávné podobě) tu má ryze komerční funkci: v knize jde ve skutečnosti o příběh autorových rodičů a jejich účasti v odboji. K dokonalému oklamání zákazníků slouží obálka s fotografií Anne Frankové (nizozemskému originálu neodpovídá ani titul, ani obálka) a prokazatelně nepravdivý podtitul „Záhada odhalena po 75 letech“. Čerstvě vydaný román Marion Pauwové o dopadu holokaustu na další generaci s názvem Stíny Osvětimi (v originále De experimenten) rozšířil řady českých překladů z nizozemštiny využívajících jinou spolehlivou „prodejní značku“ – Osvětim. V letošním roce by ještě měla vyjít kniha Jana Brokkena Spravedliví o nizozemském konzulovi za druhé světové války v Litvě, který zachránil tisíce tamějších Židů před deportací do koncentračních táborů. Na podzim se chystá souborné vydání textů Anne Frankové, které bude obsahovat poprvé v češtině i původní verze jejího světoznámého deníku Zadní dům (přičemž také její Povídky a příhody ze zadního domu vyšly v roce 2020 samostatně).

„Dobří“ a „špatní“

Je pravda, že v nizozemské knižní produkci je tematika druhé světové války tradičně silně zastoupená a s každým výročím osvobození se na trhu objeví nové tituly v žánru literatury faktu, přinášející dosud neznámé příběhy z té doby. Ale i o beletrii by se dalo poněkud zkratkovitě říct, že se nizozemští (i vlámští) autoři k tomuto období vděčně vracejí, protože – na rozdíl od nás – od nacistické okupace žádné opravdu dramatické dějinné zvraty, které by odhalovaly lidské charaktery, nezažili. Češi se podivují, když sledují 4. května živě nebo v přímém televizním přenosu každoroční nizozemskou pietní vzpomínku na válečné oběti, která začíná dvěma minutami ticha drženými v celé zemi. Ceremoniál se odehrává na zaplněném hlavním amsterodamském náměstí Dam, jen v době pandemie, v roce 2020, přednesl nizozemský král projev v liduprázdném srdci města a vyjádřil politování nad tím, že jeho prababička královna Wilhelmina v londýnském exilu nevěnovala dostatečnou pozornost deportacím Židů v okupovaném Nizozemsku.

Ve zpětném pohledu Nizozemců na německou okupaci se přitom postupem času pozměňuje nejen perspektiva, ale i celkové hodnocení tohoto období. Obecnou představu, že většina Nizozemců v této morální zkoušce bezvýhradně obstála (v nizozemštině se dokonce vžilo jednoznačné zařazení: někdo byl za války buď „goed“, tj. dobrý, nebo „fout“ – špatný, což zahrnovalo nejrůznější druhy kolaborace), společnost opouštěla jen zvolna a postupně. Za studené války se navíc zamlčoval podíl komunistů na odboji a až v roce 1995 se tehdejší královna Beatrix při návštěvě Izraele omluvila za skutečnost, že v Nizozemsku bylo v porovnání s jinými západoevropskými státy deportováno do koncentračních táborů nejvyšší procento židovského obyvatelstva.

Zato pohled, který přinášela hned od prvních poválečných let na sotva uplynulé složité období nizozemská literatura, černobílý nebyl. Z knih dostupných v českém překladu jmenujme například román Doly de Jongové Pole je tento svět (č. 2016), který poprvé vyšel v New Yorku hned v roce 1945, či román W. F. Hermanse Temná komora Damoklova (č. 2010). Ten sice vyšel až roku 1958, ale autorův skeptický pohled na odboj a zpochybnění fenoménu hrdinství, typické pro tuto knihu, se projevily už v jeho prvním románu s válečnou tematikou De tranen der acacia’s (Slzy akácií) z roku 1946. De Jongová přináší ve vedlejší dějové lince nevšední příběh mladíka Hanse, syna z německé antifašistické rodiny, který vstoupil na popud rodičů a proti svému přesvědčení do Hitlerovy mládeže, aby nekomplikoval rodinnou situaci. Ohled na otce určuje i další osudy dospívajícího mladíka: emigrací má uniknout zatčení, ne však v první řadě pro vlastní bezpečí, nýbrž aby ho nacisté nemohli používat jako rukojmího a nástroj nátlaku na otce. Syn je tak do jisté míry i obětí vlastních „dobrých“ rodičů, i když to tak ve své bezpodmínečné loajalitě k otci nevnímá.

Příběhy kolaborantů i komunistických odbojářů

Současná autorská generace, tedy spisovatelé bez osobní zkušenosti s německou okupací, obrací pozornost i k dlouhodobě opomíjeným skupinám, to znamená komunistické části odboje či naopak kategorii těch „špatných“, příslušníků nizozemského nacistického hnutí NSB a jejich rodin. Projevuje se to i v literatuře populárnějšího ražení nebo v knihách určených mládeži (young adult). Například Wilma Geldofová (1962) napsala nejprve knihu o chlapci z rodiny členů NSB (Elke dag een druppel gif, Každý den kapka jedu, 2014), načež o čtyři roky později zbeletrizovala skutečný příběh mladičké odbojářky z komunistické rodiny Freddie Oversteegenové, která se společně se starší sestrou Truus zapojila do ozbrojeného odboje. Mladé pohledné dívky měly zprvu za úkol odlákat udavače na odlehlé místo, kde je jejich mužští kolegové z odboje zlikvidovali, ale později střílely i samy. V knize Zabít není snadné s podtitulem „Strhující příběh nejmladší nizozozemské odbojářky“ (v originále Het meisje met de vlechtjes, tedy Dívka s copánky – narážka na klasický odbojový román Dívka s rudými vlasy, viz níže) předkládá Geldofová mladým čtenářům bez servítků dilemata spojená s použitím násilí, která se u tak mladičkých aktérek projevují se zvlášť velkou naléhavostí. Snad právě tato otevřenost v choulostivých morálních otázkách vedla k tomu, že v českém vydání kniha výslovně do kategorie pro mládež nespadá, i když vyprávění z perspektivy „náctileté“ dívky, prošpikované četnými vysvětlivkami historických reálií (někdy i v dialozích postav, což nevyznívá příliš věrohodně, viz ukázka), je pro dospělého a náročnějšího čtenáře příliš prvoplánové.

Příběh Hannie Schaftové (1920–1945), slavnější spolubojovnice sester Oversteegenových, popravené v závěru války, románově zpracoval už v roce 1956 Theun de Vries (1907–2005) s názvem Dívka s rudými vlasy (Het meisje met het rode haar, č. 1959). Bylo by zajímavé porovnat jeho přístup (mj. od roku 1937 člena nizozemské komunistické strany CPN) se současným pohledem Geldofové. A také s románem Harryho Mulische Atentát (De aanslag, 1982, č. 1986), inspirovaným příběhem Hannie Schaftové a zabývajícím se otázkou, zda likvidace udavače s cílem zachránit život jeho dalších potenciálních obětí vyvažuje tvrdou odvetu nacistů, která dopadá na jiné nevinné oběti z řad civilního obyvatelstva.

Podivuhodný příběh sester Brilleslijperových

O komunistických a navíc židovských odbojářkách vypráví i Roxane van Iperenová (1976) v knize Sestry z Osvětimi (‘t Hooge Nest). Jak se lze přesvědčit v nejednom pražském knihkupectví, kde bývá knihám s tematikou druhé světové války a holokaustu vyhrazen zvláštní stůl, patří obálka českého vydání s motivem pruhů z vězeňského mundúru k dalším nakladatelským stereotypům. Český titul, přejatý z anglického překladu, je zavádějící – sestry Janny a Lien Brilleslijperovy, jejichž příběh autorka zpracovala, strávily v Osvětimi „jen“ zhruba dva měsíce a je otázka, zda by s takovou redukcí svých bohatých životů souhlasily. V knize se klade mnohem větší důraz na jejich rodinné zázemí a na to, co jejich věznění předcházelo, tedy na dlouholetou odbojovou činnost. Kdyby šlo o jejich věznění, mohla se kniha jmenovat spíš „Sestry z Bergen-Belsenu“, kam byly deportovány z Osvětimi koncem října 1944 souběžně s Anne a Margot Frankovými a – na rozdíl od sester Frankových, které věznění nepřežily – se tam v dubnu 1945 dočkaly osvobození. Osvětim v titulu je tedy ryze marketingový tah. Přitom svědectví sester Brilleslijperových o úmrtí Anne Frankové a její starší sestry v Bergen-Belsenu vedlo k tomu, že Otto Frank dostal v létě 1945 deníkové záznamy své mladší dcery a zasadil se o jejich knižní vydání. Deník Anne Frankové si v následujících letech vydobyl světový věhlas.

Nizozemský název knihy van Iperenové (doslova „Vysoké hnízdo“) je odvozen od jména odlehlé vily, do které se autorka před několika lety nastěhovala. Při rekonstrukci domu narážela na různé skrýše a písemnosti z druhé světové války. Postupně zjistila, že tu za války žily sestry Brilleslijperovy, a to nejen se svými muži a dětmi, židovskými rodiči a mladším bratrem, ale že poskytovaly úkryt i dalším lidem, jimž hrozila deportace: v některých dobách v domě pobývalo až pětadvacet lidí. Sestry zároveň s využitím padělaných osobních dokumentů nepřestávaly provádět odbojovou činnost, která v jejich případě spočívala v tisku a šíření ilegálních tiskovin a ve všemožné podpoře jiných lidí v ilegalitě (podobné zážitky popisuje i dosud žijící židovská odbojářka Selma van de Perre ve vzpomínkové knížce Jmenuju se Selma). Výsledkem autorčiných důkladných rešerší – s použitím vzpomínek Janny, které sepsala po letech pro své děti a vnoučata, a knižně vydaných vzpomínek Lien a jejího německého manžela Eberharda – je pronikavý obraz doby. Dozvíme se tu mnoho překvapivých podrobností o balancování mezi co možná normálním životem a existencí s utajenou židovskou identitou doslova „pod svícnem“ – jen několik kilometrů od domu nizozemského fašistického předáka Antona Musserta. Psaní z perspektivy sester a autorčina snaha o poskytnutí historického kontextu se však v knize občas dostávají do konfliktu: například úvahy sester během jejich pobytu v Osvětimi obsahují údaje o komplexu koncentračních a pracovních táborů v okolí, které v té době jako vězeňkyně nemohly znát. Také tvrzení, že osazenstvo vily vědělo už na jaře 1944 z rozhlasového vysílání BBC o táborech Majdanek a Treblinka, zřejmě vzniklo nekritickým převzetím Jannyiny věty v dokumentárním filmu z 80. let. Vzhledem k velkému časovému odstupu se jí v paměti propojily zprávy, které se ve skutečnosti dozvěděla až později.

Lien s Eberhardem byli profesionální hudebníci a také několik dalších obyvatel patřilo k okruhu jejich (levicových) židovských kolegů – a tak se v tomto úkrytu navzdory okupaci a neustálé hrozbě odhalení intenzivně muzicírovalo, na zahradě si hrály děti, zpráva o vylodění Spojenců v červnu 1944 se patřičně oslavila. K zatčení došlo 10. července 1944, tedy necelý měsíc před zatčením osazenstva jiného úkrytu – zadního domu na Prinsengrachtu v centru Amsterodamu, kde více než dva roky unikali deportaci Frankovi s dalšími čtyřmi spolubydlícími. Styčných bodů s dalšími tituly, které jsou dostupné v českém překladu, je však v příběhu sester Brilleslijperových víc: jako klavíristka, která doprovází zpěvačku Lien a údajně už koncem roku 1941 upozorňuje sestry na deportace Židů do koncentračních táborů (a v pozdější zmínce dokonce na existenci plynových komor), tam figuruje Ida Simonsová, roz. Rosenheimerová, jejíž úspěšná poválečná knížka Pošetilá družička vzbudila před několika lety příznivý ohlas i u nás.

Problém druhé generace

Skutečným příběhem se při psaní románu Stíny Osvětimi inspirovala i autorka detektivek a scenáristka Marion Pauw (1973). Vztah tří generací žen, do kterého zároveň vnučka psychoterapeutka vnáší příslušná psychologická vysvětlení pro traumata matky i nevlastní babičky, je z definice čtenářsky vděčný. Trauma nejstarší z nich z nechvalně známého bloku č. 10 v Osvětimi, kde se stala jednou z obětí gynekologa Clauberga při jeho pokusech s prováděním sterilizace, autorce umožňuje rozehrát scény z prostředí koncentračního tábora (dokonce s použitím slova z mezinárodního koncentráčnického žargonu „organizovat“ ve smyslu „ukrást“ – v překladu se to však ztratilo), což čtenářskou přitažlivost ještě zvyšuje. Dráždivý je motiv oběti, která se pod vlivem tohoto traumatu stane ve vztahu k nevlastní dceři naopak pachatelkou.

V rozsáhlém poděkování mnoha lidem, označeným zpravidla jen křestním jménem (například jistému Oskarovi: „Děkuji ti za milující kopanec do zadnice a za uplakané obědy“), autorka na závěr popisuje hlavní motiv k napsání tohoto románu, pro nějž ostatně nejspíš také existuje odborný termín (něco jako převádění cizího traumatu na sebe?): „Ona mi pak vyprávěla historii své nevlastní babičky. Moje první reakce byla fyzická. Vyschlo mi v ústech. Nohy se mi roztřásly. Odešla jsem na záchod a chvilku jsem tam hyperventilovala. Když jsem se vrátila ke stolu, kde na mě Sofie překvapeně čekala, řekla jsem: ,Udělám to.‘“ Příběh románové Almy autorka zkompilovala z dvacítky rozhovorů s přeživšími, natočenými nadací Shoah Foundation. Přesto do románu pronikla anachronická zmínka o provedení sonografie („we hadden allemaal een echo gehad“, v překladu s. 188 poopravená na „všechny nás vyšetřil“). „Předsudky se vkrádají nepozorovaně,“ varuje autorka v závěru v souvislosti s antisemitismem. Ale týká se to i vztahů mezi vězni: „Ženy z různých zemí se spolu nebavily. V tom smyslu bylo pozoruhodné, že nás skopčáci viděli jako jeden lid, protože rozdíly mezi různými zeměmi byly velké. Ba co víc, většina národností o sobě navzájem nechtěla nic slyšet“ (s. 86). „Těm Polkám se nedá věřit“ (s. 206), jsou přesvědčené nizozemské vězeňkyně. A Polka, s níž se hrdinka přece jen trochu sblíží, se jí nakonec skutečně pokusí ukrást boty, kdežto nizozemské spoluvězeňkyně neselžou. (O jistém národnostním dělení se dočteme i v autentických vzpomínkách, ale např. Selma van de Perre popisuje v Ravensbrücku zhoubný vliv zcela nelidských podmínek na psychický stav nebo morální zásady vězeňkyň bez rozdílu národností, zároveň líčí své přátelství s Češkou Valy Novotnou, která ji v těžkých chvílích nezištně podpořila nebo jí přes jiné české vězeňkyně zprostředkovala lepší oblečení.) Pauwová přisuzuje významné (a neblahé) místo ve vězeňské hierarchii Slovákům, zato národnost české kamarádky kruté Slovenky Margit neumí ani správně napsat (píše „Tjechische“ místo „Tsjechische“). Slovensko (takže asi i předválečné Československo) spadá v autorčině optice do oblasti, kde nejsou vzácností židovské pogromy (s. 78): „Nám holandským ženám chyběla drzost a bojovný duch, jako měly například ženy z východní Evropy (v orig. uit het Oostblok, z východního bloku, pozn. MdB), které byly zvyklé na pogromy. Nejvyšší postele tak byly obsazené především ženami z Ukrajiny, Polska a Slovenska a jen ojediněle ji obsadila Holanďanka, která už byla v lágru delší dobu, a tím pádem se doslova vyšplhala nahoru.“ Termín „východní blok“ se v knize vyskytuje ještě jednou, dokonce v replice („Alles is al ingepikt door de Oostblokkers“, tj. „Všechno už ukradli lidi z východního bloku“) – překladatelka to pozměnila (s. 205): „Všechno si rozebrali Poláci“. Narážíme tu tedy na úpravy s ohledem na české čtenáře, kteří (na rozdíl od autorky a nizozemského redaktora – „Jsi ten nejlepší redaktor na světě,“ chválí ho Pauwová na závěr) vědí, že za druhé světové války žádný „východní blok“ neexistoval. Překladatelka na to údajně upozornila i nizozemského nakladatele. Plní tu tedy v podstatě funkci diskutovaných „sensitivity readers“, kteří mají v nizozemských nakladatelstvích bdít nad tím, aby se v knihách nevyskytovala slova a formulace pro určité skupiny obyvatelstva zraňující. Tento aspekt překládání (na nějž překladatelé narážejí častěji – zejména ve scénách z českého prostředí) by si zasloužil podrobnější rozbor.

Jak to v bloku č. 10 fungovalo doopravdy, se můžeme dočíst v následující publikaci.

Svědectví o Westerborku a Osvětimi

Sílu autentického zážitku a naléhavost sdělení, jehož cílem bylo, aby se o hrůzách Osvětimi dozvěděl svět, v sobě nese kniha Eddyho de Winda Konečná stanice Osvětim. Můj příběh z tábora 1943–1945. Psychiatr a psychoanalytik de Wind (1916–1987) v ní bezprostředně poté, co Rudá armáda osvobodila koncentrační tábor Osvětim (27. 1. 1945), kde na žádost osvoboditelů působil ještě tři měsíce jako lékař, sepsal své zážitky z rok a půl trvajícího věznění v tomto lágru. Je to zřejmě jediná kniha napsaná přímo v Osvětimi (byť tedy už po osvobození tábora). Jeho životní příběh je působivý: v únoru 1941 byl jedním z bezmála 400 židovských mužů zatčených při velké razii v Amsterodamu a jen se štěstím (zřejmě simulací choroby) se mu podařilo uniknout deportaci do Buchenwaldu a následně do Mauthausenu, kde všichni tito Amsterodamci do roka zahynuli. Jako čerstvě dostudovaný lékař se v roce 1942 dobrovolně přihlásil do nizozemského tranzitního tábora Westerbork, protože dostal od amsterodamské Židovské rady příslib, že v tom případě bude z tábora propuštěna jeho matka. Až po příjezdu do Westerborku však zjistil, že matka už byla deportována do Osvětimi. V táboře se zamiloval do osmnáctileté ošetřovatelky Friedel, původem z Německa, a v roce 1943 tu byli i oddáni. Navzdory tomu, že zdravotnický personál byl do jisté míry před deportací na východ chráněn, museli mladí manželé v září 1943 nastoupit do transportu.

V Osvětimi se Eddy dostane do baráku ošetřovatelů a má jistou volnost pohybu, kdežto Friedel je zavřená v obávaném bloku č. 10, kde doktor Mengele vězní ženy určené ke svým experimentům. Písemný i vzácný osobní kontakt (ten první prostřednictvím motáků) udržují de Windovi obtížně, ale už jenom vědomí, že je milovaná osoba nablízku a ještě žije, je oba drží při životě. Až na přelomu roku 1944 a 1945 ztratí Eddy ženu z dohledu, protože se jí – na rozdíl od něj – nepodaří vyhnout „pochodu smrti“, jímž se nacisté snažili utéct i s vězni před postupující východní frontou. Jen myšlenka, že je třeba zaznamenat to, co se v Osvětimi odehrávalo, de Winda zachrání před naprostou ztrátou naděje a vůle k životu. Po skončení války se s Friedel šťastně shledá v Nizozemsku, avšak jejich vztah v příštích letech nevydrží.

De Windova představa, že by se prostřednictvím jeho textu měl svět dozvědět o holokaustu, narazí na nezájem nakladatelů. V roce 1946 vydá svou knížku v malém nákladu, jeho počin však zůstane bez povšimnutí. Upne se na své povolání a zaměří se na psychiatrii, aby mohl pomáhat svým bývalým spoluvězňům. Zavádí termín KZ-syndrom (syndrom koncentračního tábora) a věnuje také pozornost přenosu psychických následků věznění v koncentračních táborech na další generaci. V 80. letech se ještě jednou pokusí o vydání své knížky, ale než k tomu dojde, nakladatelství zkrachuje. A tak se až jeho potomci v roce 2020, k 75. výročí osvobození Osvětimi, zasadili o to, aby kniha konečně získala zaslouženou pozornost doma i v zahraničí – licence na překlad byla prodána do třiceti zemí a s touto vlnou se kniha dostala i k nám.

I my máme svého Eddyho de Winda a také osudy jeho svědectví jsou složité. František R. Kraus sepsal v posledních týdnech války, po útěku z osvětimského pobočného tábora Blechhammer, své bezprostřední zážitky z koncentráků a s názvem Plyn, plyn…, pak oheň vyšly v Chvojkově nakladatelství už v září 1945. Pak až v roce 2013 v tiskárně a vydatelství Grantis v Ústí nad Orlicí. Propojení s kulatým výročím a s profesionálním marketingem však chybělo. A tak na objevení a široký čtenářský zájem tato útlá knížka i další Krausovy tituly (v roce 2021 vyšel v nakladatelství Cattacan druhý díl jeho válečných vzpomínek A přiveď zpět naše roztroušené) stále ještě čeká.

Kdo chce, může si tedy z nizozemských titulů nejrůznějších žánrů (včetně komiksů) přeložených v posledních letech do češtiny udělat nebývale obšírnou představu o protinacistickém odboji a pronásledování Židů za druhé světové války v Nizozemsku. Jen se musí připravit na to, že české názvy z komerčních důvodů mnohdy klamou – ne každá kniha nesoucí v titulu jméno Anne Frankové nebo název koncentračního tábora Osvětim je opravdu o Anne Frankové či o Osvětimi. O důvodech nakladatelského (a zřejmě i čtenářského) zájmu o nizozemskou novodobou historii u nás lze jinak jen spekulovat. Hraje tu snad roli fakt, že příběhy z jiné země jsou pro české čtenáře jaksi stravitelnější než osudy českých obětí holokaustu? Sáhli by stejní nakladatelé nejen po historii sester Oversteegenových nebo Brilleslijperových, ale třeba po knize o Marii Kudeříkové – tedy pokud by o ní někdo napsal tak, aby jim to žánrově vyhovovalo?

Přehled českých překladů knih zmíněných v článku

Eddy de Wind: Konečná stanice Osvětim (Eindstation Auschwitz. Mijn verhaal vanuit het kamp 1943–1945), přel. Ruben Pellar, Leda, Praha 2020
Selma van de Perre: Jmenuju se Selma (Mijn naam is Selma), přel. Magda de Bruin Hüblová, Euromedia/Brána, Praha 2021
Karen Kirtleyová, Laureen Nussbaumová: Židovská hvězda: Příběh Hanse Calmeyera, který zachránil tisíce rodin, včetně té mé (Shedding our Stars: The Story of Hans Calmeyer and How He Saved Thousands of Families Like Mine), přel. Jitka Ondryášová, Euromedia/Brána, Praha 2021
Arthur Brand: Hitlerovy ztracené sochy (De paarden van Hitler: Hoe de kunstdetective zijn sensationele ontdekking deed en wereldnieuws werd), přel. Jana Lekkerkerker, Albatros Media / CPress, Brno 2020
Dick Walda: Trumpetista v Osvětimi. Vzpomínky Lexe van Werena. (Trompettist in Auschwitz. Herinneringen van Lex van Weren.), přel. Jana Lekkerkerker, Albatros Media / CPress, Brno 2021
Roxane van Iperenová: Sestry z Osvětimi (’t Hooge Nest), přel. Jitka Ondryášová (z angl.), Euromedia/Brána, Praha 2021
Wilma Geldofová: Zabít není snadné (Het meisje met de vlechtjes), přel. Jana Červenková a Lenka Strnadová, Albatros Media / XYZ, Praha 2020
Gerard Kremer: Anna Franková: příběh zrady (Anne Frank Betrayed / De achtertuin van het achterhuis), přel. (z angl.) Jan J. Škrob, Pangea, Praha 2022
Marion Pauw: Stíny Osvětimi (De experimenten), přel. Jana Lekkerkerker, Albatros Media / CPress, Brno 2022
Anne Franková: Zadní dům (Het Achterhuis), přel. Magda de Bruin Hüblová, Triáda, Praha 2019
Anne Franková: Povídky a příhody ze zadního domu (Verhaaltjes, en gebeurtenissen uit het Achterhuis, Cady´s leven), přel. Magda de Bruin Hüblová, Triáda, Praha 2020
Dola de Jongová: Pole je tento svět (En de akker is de wereld), přel. Magda de Bruin Hüblová, Pistorius & Olšanská, Příbram 2016
W. F. Hermans: Temná komora Damoklova (De donkere kamer van Damokles), přel. Magda de Bruin Hüblová, Host, Brno 2010
Harry Mulisch: Atentát (De aanslag), přel. Olga Krijtová, Svoboda, Praha 1986
Theun de Vries: Dívka s rudými vlasy (Het meisje met het rode haar), přel. Olga Krijtová, SNPL, Praha 1959, 1962

Připravuje se

Anne Franková: Souborné vydání (Verzameld werk), přel. Magda de Bruin Hüblová, Triáda, Praha
Jan Brokken: Spravedliví (De rechtvaardigen), přel. Jana Červenková a Lenka Strnadová, Torden, Kežmarok